Kdo umí mluvit, ovládá svět

Francouzský sociolog Pierre Bourdieu se věnoval tak rozličným tématům, jako jsou rodinný život alžírských venkovanů nebo analýza akademického světa. Vždy se ale zabýval tím, jak v konkrétních oblastech lidského jednání funguje symbolická moc. Není proto divu, že se ve svém eseji Co se chce říct mluvením. Ekonomie jazykové směny (Ce que parler veut dire: L’économie des échanges linguistiques, 1982) v prvé řadě zaměřil na to, do jaké míry a jakým způsobem právě moc ovlivňuje jazykové interakce. Jazyk – každé jednotlivé artikulované slovo a dokonce i foném – je totiž podle Bourdieuho vždy používán, a dokonce i zakládán, v rámci systému mocenských sil v konkrétních, kontextuálně ukotvených promluvách. Nestačí tedy chápat ho jako snadno kategorizovatelnou danost, což je způsob, jakým se s ním snažili zacházet především strukturalističtí lingvisté v návaznosti na Ferdinanda de Saussura. Bourdieu se však neomezuje na kritiku jednoho lingvistického přístupu – snaží se jazykovou interakci předvést jako typ směny, a překročit tak dualitu ekonomie­kultura.

Na trhu a na poli

Jazyk – předkládaný strukturalisty ve formě úhledné mluvnice a několikadílného slovníku – Bourdieu předvádí naopak jako bitevní pole, na němž se slovníkovými výrazy šermuje a žongluje podle toho, zda a do jaké míry komunikační partner přistoupí na situaci, o jejíž navození usilujeme. Bourdieu detailně dokládá, že hierarchizovaný je celý jazykový svět a také že jednotlivé varianty jazyka nejsou navzájem rovnocenné, přitom se však ani navzájem nezpochybňují, protože jejich hodnota vyplývá z existence do jisté míry izolovaných polí, na nichž působí. Jakoukoli variantu lze obhájit jen tehdy, pokud existuje i celá komplexní síť sociálně­ekonomických vztahů, v nichž se uplatňuje. Znalost latiny (a to platí pro léta osmdesátá stejně jako pro dnešek) není hodnotou „o sobě“, ale hodnotou „k čemu“. Lékař, který latinu příliš neovládá, je lékař špatný, nicméně svižné skloňování čtvrté deklinace společenskou pozici prodavačce patrně příliš nevylepší. A naopak, kdo hájí své jazykové dovednosti mimo „trh“ jejich bezprostředního použití, hájí tak zprostředkovaně především tento trh samotný.

Podobné je to třeba i s literárním polem, na němž se, v ideálním případě, o moc přetahují autoři s vydavateli a kritiky. Pokud přestane tato část společnosti vést sáhodlouhé a zanícené diskuse, jestli je větší přínos autora A či autorky B, a namísto toho se začne ptát, má­li toto dohadování vůbec nějaký smysl, končí veškerá legrace: „Jakmile se začneme ptát, zda nějaká hra stojí za to, je po hře.“ Hodnota jakéhokoli předmětu symbolické směny závisí na tom, zda jsou aktéři, kteří působí na stejném poli, ochotni jeho hodnotu konsenzuálně udržovat.

Třídní boj o jazyk

Bourdieumu se daří vyložit mnohé z jazykových jevů, u nichž je jejich sociální zakotvenost leckdy dobře ukrytá. Například polysémii, která za současného sjednocování a popírání i zcela protikladných významů umožňuje mluvčímu hovořit ke všem, často vůči sobě nevraživým, společenským skupinám zároveň. Bourdieu tak přesvědčivě ukazuje, jak je možné za použití „sociální magie“ vytvářet zdařilé promluvy, které jako by mluvily každému jednotlivci z duše, ačkoli se hodnocení oblastí, jako jsou politika či náboženství, nebo tak obecných konceptů, jako jsou pravda či odvaha, v rámci jednotlivých sociálních skupin liší. Úspěšně vedené promluvy v jazykové směně jsou znaky bohatství i autority, a proto není divu, že jejich osvojení si je třeba chránit.

Bourdieu dokládá třídní boj o moc nad jazykem na příkladu z francouzské historie: to, že byl úřední jazyk povýšen na jazyk národní, zajistilo čerstvě vznikající maloburžoazii – „místní honoraci“ učitelů, lékařů a obchodníků – faktický monopol na komunikaci s ústřední mocí, z níž následující desetiletí čerpala své společenské postavení. Školský systém byl pak obrannou baštou jejich práv. Vštěpováním správného vyjadřování, zuřivým odmítáním regionalismů a udržováním výchylek v jazykovém systému – „výjimek z pravidel“, které by jinak pravděpodobně zanikly – zajišťoval napříč společností, aby schválené znalosti byly obecně oceňovány jako znak příslušnosti k privilegovaným.

Kompetence mluvit ale není shodná s pouhým zvládnutím daného jazyka. Je to dovednost tvořit věty, jimž se naslouchá, které mají dopad v souladu se záměrem mluvčího, v situa­cích, v nichž je přijatelné je použít. Pokud vznikají ve společnosti výraznější třecí plochy mezi sociálními vrstvami a skupinami, projevuje se to právě i ve sporech o jazyk. Není nic tak iritujícího, jak když někdo „váš“ jazyk používá stylem pro vás nesrozumitelným. Jako by ve slovech přímo vám pod nosem propašovával do reality své postranní záměry.

Sociální magie

To, nakolik bývá mluvčím dopřáno sluchu, ale nezávisí pouze na jejich faktických schopnostech ovládnout svým projevem dav, nýbrž i na jejich symbolickém kapitálu. Uznání od skupiny totiž může pramenit ze zcela jiných důvodů – mluvčí se narodil do správné rodiny, byl pověřen nějakým úřadem, je třídním učitelem, nebo naopak je sice zástupcem skupiny nenáviděné, ale přesto mluví po našem. Autorizovaní mluvčí, kteří vládnou performativní „sociál­ní magií“, musí podobně jako děti ve školce, jež drží peška, od své skupiny nejprve dostat „sképtron“, symbol uznání. Bourdieu se na tomto místě snaží poupravit snahu J. L. Austina najít performativní sílu v promluvě samotné. Z hlediska sociologa je totiž nasnadě, že nestačí jen správně úkon po úkonu provést rituál (austinovského) křtění lodi. Je také nutné mít k jeho provedení oprávnění, které může udělit pouze skupina – a pokud možno být starosta, filmová hvězda či alespoň vědec.

Kdo umí mluvit, ovládá svět, neboť pojmenování skutečně vytváří realitu, ať už jde o poťouchlé klepy, nepodložená obvinění, lži nebo o poplašné zprávy, které se šíří kanály internetové komunikace. Je jedno, jestli nějaká důvěryhodná osobnost skutečně vyřkla slova jí připisovaná, důležité je, kolik „uzlů“ a „autorizovaných mluvčích“ výroku dodá svou autoritu, jakkoli marginální třeba je. A můžeme snad přemýšlet o světě bez jazyka? Umíme ještě žít bez směny?

Co se chce říct mluvením je sice kniha poměrně útlá, zdaleka to však neznamená, že jde o četbu na jedno odpoledne. Bourdieuovské vyjadřování má k přístupnosti daleko. Pokud bychom chtěli být poněkud cyničtí, mohli bychom říct, že sám autor je nejlepším dokladem využívání „autorizovaného“ jazyka, jenž po pomyslném sképtronu akademického uznání sahá každým výrazem. Nelze tak než ocenit Martina Pokorného, který se s překladem více než slušně popasoval.