Medvědí služba Strindbergovi

Z rozsáhlého díla švédského spisovatele (ale také malíře, chemika, alchymisty, okultisty a velkého misogyna) Augusta Strindberga jsou u nás známé především jeho divadelní hry. Ještě konkrétněji ten výsek jeho tvorby, který tvoří dramata naturalistická a expresionistická, jako jsou Slečna Julie či Tanec smrti, jež se spolu s několika málo dalšími dodnes čas od času objevují na českých scénách. Strindbergovu rozsáhlou dramatickou tvorbu připomněl nedávno Divadelní ústav, když ve své edici Divadelní hry vydal postupně dva svazky obsahující celkem 21 her tohoto autora.

Ze Strindbergovy prozaické tvorby vyšly opakovaně nebo nově romány a novely Červený pokoj, Syn služky, Bláznova obhajoba, Inferno, Osamělý, Glajcha a Obětní kozel. Z povídek byly publikovány pouze sžíravé Manželské historie a Mistrovské povídky.Posledně jmenovaný výbor a nově vydaná kniha Romantický sakristián na Rånö, obsahující dvě rozsáhlé povídky, mají společného jmenovatele v osobě překladatele Otakara Franczyka.

Dva ostrovy

Hrdinou první povídky je budoucí varhaník a učitel Alrik Lundsted, který přijíždí studovat do Stockholmu. Je to hudebně nadaný snílek, který si zpestřuje studentský život nereálnými představami. Tak si například vymyslí románek s neznámou dívkou sedávající v kostele, v němž hraje na varhany. Ačkoli neučiní ani pokus se s ní seznámit, v duchu se dostane až k žádosti o její ruku. Romantické snění ovšem zhatí příjezd Alrikova zuboženého otce, kvůli němuž mladíkovi nakonec nezbude než rychle odjet na ostrov Rånö, kde ho čeká nepříliš přitažlivá kariéra venkovského učitele.

V povídce Paradín a Ostudec sledujeme životní osudy Torkela, syna zruinovaného lodivoda. Jména obou ostrovů jsou metaforická a vyjadřují jejich rozdílnost. První je krásný a žije se tam dobře, druhý chmurný, obývaný lidmi mrzutými a životem zkoušenými. Torkel se pokouší vymanit z osudu ztroskotance, který dostal do vínku, když se narodil na Ostudci do rodiny opilce. Jeho boj rezonuje s cestou Espena Arnakka z románu Uprchlík křižuje svou stopu (1933) norského prozaika Aksela Sandemoseho a tematizuje determinovanost lidského osudu prostředím. Jak překladatel přiznává v doslovu, „dílo Paradín a Ostudec není celé“. To čtenář pochopí, když se ke konci knihy v textu ztratí. Dvě závěrečné kapitoly totiž s předchozím dějem nijak nesouvisejí, přestože se také obě odehrávají na zmíněných ostrovech.

Jedno velké „ale“

Chtělo by se říci, že vydání povídek je činem chvályhodným, kdyby ovšem nebylo jednoho zásadního „ale“. Franczyk totiž svým překladem prokazuje Strindbergovi medvědí službu. Hlavní problém spočívá ve stylové nečistotě. Překladatel volí archaizující styl, který zřejmě vnímá jako relevantní vzhledem k době vzniku díla. Text se tak hemží spojkami načež, pročež, nýbrž a neboť, básnickými výrazy (uzřít) a antikvárním lexikem typu plýtký či pláskat. Přímé řeči ovšem dominuje hovorová či obecná čeština (cvakej, cvakej, chlápku; Co čumíš?; mohl si kecat, co chtěl), takže vzniká kontrast, který čtenáře zoufale ruší. Především však tímto způsobem dochází k nerovnoměrné stylizaci, která zatemňuje či posouvá výklad dialogů. Často krkolomná syntax dává stylistickým problémům vyniknout ještě více. Komplikovaná souvětí jsou vycpaná přechodníky a časté užívání středníku prozrazuje, že překladatel nedokázal větu rozdělit. Objevují se neobratná řešení (vystrčila ruku na rozloučenou; šňůra jeho uvažování) či chybná flexe (procházel spojovacím prknem). Je zarážející, že tyto a podobné prohřešky, kterých skutečně není málo, neodchytila odpovědná redaktorka.

Zároveň je text plný poznámek pod čarou, jejichž hodnota je v mnoha případech sporná. Možná má smysl upozorňovat na citáty z Bible, které se v povídkách objevují, případně objasňovat, kdo byl Lennart Torstensson, Carl von Linné či Axel Oxenstjärna, vysvětlovat však čtenáři, který vzal do ruky prózu autora, jako je Strindberg, co je aloe, Kanaán, briga nebo akcent cirkumflex, je zbytečné. Mnoho poznámek navíc ukazuje na překladatelovu bezradnost. Jóla je skutečně „menší člun“, jak se uvádí pod čarou, v tu chvíli by ale stačilo, kdyby v textu na příslušném místě stálo prostě člun. V poznámkách rozpitvané názvosloví týkající se lodí a jejich příslušenství navíc v čtenáři vzbuzuje dojem, že pokud nemá jachtařský kurs, zřejmě si moc nepočte. Berličky v podobě vysvětlivek pronikají i do vlastního textu. Tak se například hned na první stránce vysvětluje, že Västra Storgatan je „Západní Velká ulice“ a šéry jsou „malé ostrůvky podél pobřeží“. Místní jména jsou ovšem překládána pouze namátkou, zřejmě podle toho, jak se jejich doslovný význam zdál překladateli důležitý.

Bez originálu těžko hodnotit významovou správnost převodu. Proto se o to ani nepokouším, domnívám se ale, že i po této stránce by se v překladu našly nepřesnosti. K polemice vybízí už jen v názvu uvedený sakristián. Vzhledem k velmi řídkému užití tohoto pojmenování by stálo za zdůvodnění, proč nestačil obyčejný kostelník, což je prvotní význam švédského slova klockare.

Strindbergovým prózám by moderní překlady více než slušely a jistě by mu získaly i pár nových čtenářů, je totiž mistr popisů. Za živými a svižnými dialogy lze zase tušit jeho zkušenost s divadelní praxí. Strindberg je prostě autor čtivý. Ovšem aby tato čtivost pronikla až ke čtenáři, musí se textu nejprve chopit dobrý překladatel.

Autorka je nordistka.