Osedlat vteřinu sebou samým

Poetika Pavla Rajchmana je ve sbírce Jinak, a jinam, obsahující texty z let 2008 až 2013, založena na nedořečeném. Vzniká tak slastné napětí z neukončenosti. Ta ovšem klade poměrně značné nároky na čtenářovu důmyslnost, empatii, na porozumění skrytým nuancím. Je to poezie často minimalistická, téměř ve smyslu východní tradice. Kniha má specificky produchovnělé ladění, podtržené reflexí časovosti a dominující barevnou symbolikou. Výrazová sevřenost sbírky plyne z koncentrovanosti veršů: na každé slovo se klade plná váha. Rajchmanova nová básnická kniha je sofistikovaně prostá a dokazuje, že méně v poezii bývá více. Ostatně, v dané ediční řadě nakladatelství Triáda publikují jen ti nejváženější básníci.

To je jeden pohled. Také by se však dalo říct, že v Rajchmanově sedmé sbírce je řečeného poněkud příliš málo, že onen minimalismus je tak minimalistický, až je téměř prázdný, že to, co není vysloveno, jednoduše není vůbec, že ona nedokončenost vyvolává spíše pocity frustrace a bezradnosti – nikoli však proto, že by čtenář nebyl schopen domýšlet ­smysl napsaného, ale proto, že domýšlet není co. Že nedořečenost tu má místy rysy nehotovosti. Že filosofování ještě není filosofie. Že málo je někdy skutečně jen málo. Že sevřený výraz toho ve skutečnosti mnoho nesvírá. A nevelký rozsah knihy tento dojem jen umocňuje, jelikož malé množství textu předpokládá o to větší koncentrovanost.

Drobnosti a marginálie

Ve sbírce Jinak, a jinam je patrně od obojího trochu. Příkladů na podporu obou náhledů je v knize srovnatelné množství. Tak třeba častá kritika automobilismu, mobilismu a telemánie, nahrazujících komunikaci tváří v tvář, v angažovaných, ba didaktických básních, z nichž jedna končí slovy: „trestáš/ z obrazovky tele“. Takový verš bych čekala od začínajícího veršotepce, nikoli od básníka Rajchmanovy akribie, stejně jako o stránku dál zaráží hra s etymologií slova žebřík: „avšak všichni/ jsou na žebříčku/ hodnot neočíslovaní// žebřík hasičský/ a žebříček zahradní (…) řebříček lékařský/ alias husí jazýček alias žebřík“. Jiná báseň vyloženě irituje závěrečnou douškou: „kouření bych povolil, kvokání zakázal“. Co naplat, že to má být vtipné, co naplat, že jde o asociaci na předcházející lexikalizované přirovnání „zmoknout jako slepice“ – je to prostě blbé. A těch konstatování známého, jako třeba „čas chvátá“! Těch mimozemšťanů, jejichž vyvoláváním se mluvčí vyděluje z nežádoucího a nehostinného společenství! Jeho já, a jen ono, má pod nohama hloubku, „o které se/ nikomu/ ani nezdá“. „Ne­na­ří­kám,“ ujišťuje čtenáře titulem jedné z básní, „zaříkávám.“ Jenže on to nářek je.

Básně, soustředěné nejčastěji na drobný výsek reality, jako by se nyní zaměřily nikoli na drobnosti, ale – žel – přímo na marginálie. Pocity nekončící únavy, čekání na smrt a smutku z osamělosti známe i z předchozích Rajchmanových básnických knih. Ale pak jsou tu texty, v nichž zdánlivě na sebe nenavazující strofy obsahují skutečně téměř „všecko“: v básni Neštěstí narazíme na silný obraz rybek vyskakujících z akvária rovnou na psací stůl, pod nímž leží fotografie, „jak se se ženou líbáme“. A v následujícím textu Jinam, jedné z nejvýraznějších milostných básní, které jsem měla možnost číst, se mluvčí na „Ni“ snaží „zůstat něžný, i když telefonuje“ a „třebaže odesílá zprávu“. Poznáte ho hned na další straně: je to ten, který touží „být všude tam,/ kde právě nejsem“. Bohužel „milá znejmilejší“ sedí „na každém sedadle“ šestnáctimístného kolotoče. Děsivá představa.

Odskočit si z bytí

Jsou tu nezapomenutelné verše, které z některých hlušších básní doslova ční: „Nejsem on, místo/ něhož jsi mě milovala./ Jsem ten, kdo/ přechází dálnici/ se zavřenýma očima.“ Velmi častá jsou zájmena coby nemluvný, ale výmluvný básnický prostředek, figura upozorňující na nezřetelnost všeho („někdo, něco, uzřeno někým odlišným/ anonymním/ kdo ví všechno/ i o nic“). Na které básně se tedy vztahuje onen prvně uvedený náhled, že méně bývá v poezii více? Ponejvíce na ty, kde se pozoruje skutečnost na zemi a bystrým básnickým zrakem se z ní vybírá to nadpozemské – kde precizně vyvrhnutá konkréta převažují nad mlžnými abstrakty („chci se skrýt/ chce se mi/ odskočit si z bytí/ teď v 00:05“).

Některé gnómické pasáže jsou ale přesto velmi krásné („Mlčení je silnice pro veškeré zvuky“) a obzvlášť výrazně kontrastují se svými banálními, až naivně znějícími protějšky („Posláním borovic je naslouchat a nepromluvit“). Kouzlo bezelstného primitivismu je v tom, že zůstává naivním i o verš dál, jinak působí neupřímně. A také v tom, jak vzdálené je mu mudrování i moudrost (od obojího je ve sbírce kus). Třeba: „Auto předjíždí emoce. Auto/ před tebou, auto za/ tebou, auto mezi/ námi, auto/ v tobě,/ ve mně/ auto.“ Proč tak nádhernou báseň, umocněnou dramaticky vedenými veršovými předěly, uvozuje plochá maxima prvního verše?

Průzračné něco

Sbírka, jak už bylo řečeno, obsahuje vynikající, působivé a silné básně, ale také básně ploché. Nádherné obrazy a metafory („Déšť vytryskne/ nazpět do oblohy/ aniž dotkne se střech“) střídají překvapivě simplicistní, zbytná konstatování. Barevná symbolika, k níž se básník opakovaně vrací, nenese sdělení, které by podporovalo vyznění básní „nebarevných“. „Cosi bílého/ v čemsi bělosněžném/ průzračné něco“ – takové a podobné obrazy bezbarvého zlověstného splývání jsou mocnější než vize prudce kolorované. Stejně působí kontrastní dvojice světlo­tma, budoucnost­přítomnost. O to silnější je motiv tváře jakožto univerzálního obličeje, obrazu lidství i transcendence, vynořujícího se z věčnosti.

Kniha je rozdělena na dvě části, jednu třídílnou, bezejmennou, druhou jen se dvěma číslovanými pododdíly a názvem, který dal titul celé knize. Zdálo by se tedy, že tu jde o promyšlenou kompozici, na níž se jistě podíleli také oba editoři (Robert Krumphanzl a Jiří Soukup) a která má cosi sdělit, na něco upozorňuje či přinejmenším není samoúčelná. Při čtení sbírky se však smysl kompozice nevyjeví, a tak dojem svévolného řazení básní bohužel přetrvává, třebaže i málo pozorný čtenář jistě nahlédne, že středobodem této knihy je motiv času, jeho statičnosti i ubíhání, předbíhání a vracení se, a spolu s ním také motiv nekonečnosti vesmíru. Vracíme se tím k duchovnímu rázu sbírky, zmíněnému v úvodu: těžko říct, jaký naukový rámec by s Rajchmanovou poezií ladil nejlépe, ale rozhodně se nejedná o tradice evropské. Touha osedlat vteřinu, sevřít ji myslí a přitáhnout otěže – jak krásný obraz!

Sbírku uvádí čtyřverší, které s neprůhledným humorem doporučuje čtenáři jistých kvalit číst až od strany 55. Na té začíná druhý oddíl sbírky, nazvaný Jinak, a jinam. Co se tedy čtenáři „odstínu smaragdového/ či z nepozemské hmoty“ nebo snad „dokonce neviditelnému“ vlastně doporučuje přeskočit? Básně, které o touze proniknout „jinak“ a navíc (proto ta čárka v titulu) ještě „jinam“ vypovídají méně přímočaře.

Autorka je básnířka a redaktorka.