Na cestě z temnoty s kamerou v ruce

Haruki Murakami už rozhodně nepatří mezi spisovatele, které je třeba českému čtenáři dlouze představovat. V češtině máme k dispozici tři překlady jeho děl – Norské dřevo (Noruvei no mori, 1987, česky 2002), Na jih od hranic, na západ od slunce (Kokkjó no minami, taijó no niši, 1992, česky 2004) a Kafka na pobřeží (Umibe no Kafuka, 2003, česky 2006). Každé z těchto děl nám předvádí autorův vypravěčský talent v jiné podobě, jeho styl je však vždy snadno rozpoznatelný. Svým nejnovějším románem se Murakami zařadil mezi nejpřekládanější japonské spisovatele, větší popularity se u nás dostalo snad jen Jasunarimu Kawabatovi nebo Džun’ičiróovi Tanizakimu, klasikům japonské moderní literatury.

Filmový pohled na příběh

Román Afterdark (Afutádáku, 2004) se od všeho, co Murakami doposud napsal, významně liší. Předně je to zvoleným způsobem vyprávění. Autor románu ostatně neměl nikdy daleko ke klasickému i nezávislému filmovému umění. Svůj hold filmu vzdává tentokrát vypravěčskou technikou, která má nejblíže k filmovému scénáři. Prostřednictvím vypravěče stojíme po celou dobu za pomyslnou kamerou a společně pozorujeme odvíjející se scény. Murakami užívá nejen detailních záběrů, švenkování, pohledů z různých úhlů, jízdy kamerou, ale dokonce i speciálních efektů. Mezi vyprávěním – či lépe popisem jednotlivých scén – a vypravěčem stojí kamera jako prostředek, pomocí něhož si autor uchovává odstup od zobrazované látky a zároveň staví čtenáře do stejné pozice, v jaké je on sám. To je výrazný posun v narativní technice. Například v Norském dřevu nebo v kratším díle Na jih od hranic, na západ od slunce, které svým rozsahem zhruba odpovídá románu Afterdark, je příběh vyprávěn autorem z pozice hlavního hrdiny, tedy v ich-formě. Tím, že oba romány nesou místy „autobiografické“, sebeodhalující až sebemrskačské prvky, můžeme je s jistými výhradami řadit mezi romány typu šišósecu, žánru, který se v prvních desetiletích 20. století vyvinul z naturalismu a v japonském prostředí měl vždy dominantní postavení.

Ne všichni moderní autoři však byli v područí šišósecu. Je nutné připomenout, že japonská kritika rozlišuje dva typy literatury, tzv. džunbungaku (čistou literaturu) a taišú bungaku (literaturu populární). V prvním případě aspirují autoři na díla umělecká, v druhém případě jim jde o poskytnutí zábavy. Umělecká literatura se postupně od žánru šišósecu odpoutala, kdežto literatura populární se nechává svazovat různými klišé a uchýlení se k šišósecu bývalo (v závislosti na konkrétním žánru) často průvodním jevem. Od osmdesátých let je však v případě japonské literatury velmi těžké určit, které literární dílo spadá do té které škatulky. Dobrým příkladem je právě tvorba Haruki Murakamiho. Obecně bývá řazena spíše do kategorie populární literatury, ale těžko se asi někdo odváží prohlásit, že Murakami nemá umělecké ambice. Jakožto překladatel, znalec moderní americké literatury a spisovatel, jenž zná své řemeslo, se snaží napsat dobrý román, který bude příznivě přijat japonskou kritikou; ať už tak činí vědomě či nikoli.

Kafka na konci světa

Prvním románem, u něhož nemůžeme s jistotou prohlásit, zda patří do literatury čisté nebo populární, je román Konec světa & Hardboiled Wonderland (Sekai no owari to Hádoboirudo wandárando, 1985), který je svou povahou experimentální a do značné míry lze hovořit o podobnostech s Kafkovým Zámkem. Pokud si Murakami vůbec zasloužil cenu pojmenovanou podle tohoto spisovatele, tak to mělo být právě za tento přelomový román. Kafkovského charakteru rozhodně není román Kafka na pobřeží, za který byla cena nejspíš udělena. Kafka na pobřeží však představuje důležitý posun v Murakamiho tvorbě a také bychom ho asi jen těžko řadili do literatury populární. Mimo jiné v tomto románu se možná poprvé zbavil vypravěče v první osobě a neztotožňuje ho s hlavním hrdinou, vlastně není ani jasné, kdo z vystupujících postav je hlavním hrdinou. Murakami si zachovává odstup. Ještě větší distancovanost můžeme pozorovat v případě Afterdarku. Zde autor vykročil zcela novým směrem a zvolená narativní strategie může být předzvěstí toho, že se někdy v budoucnu dočkáme skutečně velkého románu.

Čekání na úsvit

Podobně jako u většiny Murakamiho románů se i v případě Afterdarku volba názvu díla odvíjí od názvu písně, která je v textu zmíněna. Tentokrát nahrávka jazzové skladby Five Spot After Dark, díky níž si jeden z hrdinů románu, chlapec jménem Takahaši, zamiloval hru na trombon. Klasická a jazzová hudba se porůznu objevuje i v ostatních Murakamiho dílech, v podstatě ve všech, která byla přeložena do češtiny. Právě znalost hudby na straně spisovatele a její neznalost na straně většiny japonských i nejaponských čtenářů může vytvářet v dílech hluchá místa. Jako by se dobře míněný prostředek míjel účinkem. V Afterdarku však jazzová hudba dodává pozdním nočním hodinám, během nichž se děj románu odehrává, přízračný temný tón. Vyprávění začíná několik minut před půlnocí a končí krátce před sedmou hodinou ranní, místem děje je velkoměsto. Neony a blikajícími světly rozzářené Tokio na začátku vyprávění stojí v opozici k neosvětleným uličkám a temným stránkám nočního života v centru metropole. Pro celý román je příznačná poznámka, kterou pronese barman v jednom z podniků stranou nočního ruchu: „V noci totiž plyne čas úplně jinak než ve dne, víte? A na tom nikdo nic nezměníme.“ Poukazuje na to, že v noci platí zcela jiná pravidla než ve dne, že temnota se řídí jinými zákonitostmi než denní světlo.

Vzhledem k zvolenému způsobu vyprávění je podobně jako v případě Kafky na pobřeží velmi těžké určit, kdo je hlavní postavou. Autor v jednotlivých kapitolách střídavě přechází k různým postavám, jejichž osudy jsou tentokrát svázány poutem jediné noci. Na jedné straně je rozvíjen příběh dívky Mari, která tráví noci po kavárnách a svůj čas si krátí čtením knih. Této noci se ale ocitne v hodinovém hotelu, kde je třeba jejích znalostí čínštiny při tlumočení zmlácené a okradené čínské prostitutce. Paralelně s tím se autor soustřeďuje na její sestru Eri, která se záhadným způsobem během spánku ocitne v cizím pokoji za obrazovkou televize. Po celou dobu ji pozoruje muž s přiléhavou maskou na obličeji. Přízračnost této scény vyvolává vzpomínky na film Kruh (Ringu), ale na hranici hororu se tento příběh nedostává, jen se k ní blíží. Murakami v románu zobrazuje cestu od jedné lidské duše ke druhé a hlavním tématem je osudová provázanost a usmíření. Český čtenář bude možná v textu bloudit a hledat nevyřčené, ale záleží na každém, zda při četbě najde cestu ven z temnoty a spokojeně přivítá svítání.

Autor je japanista a překladatel.