Esej F. X. Šaldy Ležela země přede mnou, vdova po duchu, který odešel (Volné směry 9/1904, č. 1), zařazenou do Bojů o zítřek (1905), přetiskl slovenský Romboid v čísle 7/2007. – O šaldovské konferenci Tvorba v kontextech. 1867–1937–2007, jež proběhla 20.–22. 6. t. r. v Brně, referoval v Duze č. 3/2007 Tomáš Kubíček.
V pořadí už 6. konferenci o Karlu Poláčkovi, s tematickým vymezením Obraz první světové války v české literatuře (Rychnov nad Kněžnou, 24.–26. 5. 2007), zhodnotil v Češtináři č. 1/2007 Viktor Kořístka.
Románové prvotině Marie Pujmanové Pod křídly (1917) věnovala pozornost Marie Lukešová v Českém jazyce a literatuře č. 1/2007.
Amerikanismus české meziválečné avantgardy (jmenováni Artuš Černík, Jaromír Krejcar, Karel Teige, Karel Schulz, Jaroslav Seifert, Devětsil, Osvobozené divadlo) je téma studie Jeanette Fabian „Made in America?“, otištěné česky (z německého originálu přeložila Lucie Kostrbová) v Slovenské literatúře č. 4/2007.
Soubor přednášek Romana Jakobsona Formalistická škola a dnešní literární věda ruská (Academia 2005) recenzoval v Slovak Review č. 1/2007 Miloš Zelenka.
V rozhovoru poskytnutém Právu 10. 11. 2007 u příležitosti vydání 2. dílu Korespondence Voskovce a Wericha editor Ladislav Matějka naznačil svůj další projekt: Voskovcovu korespondenci s malířem Josefem Šímou.
Matějkova vrstevníka a souputníka v exilu Petera Demetze představil v Týdnu č. 45/2007 Jiří Peňás.
O recenzi výboru z literárněvědného díla Jiřího Pistoria, další velké osobnosti českého literárního exilu, Doba a slovesnost (Triáda 2007) se v Tvaru č. 19/2007 podělili Aleš Haman a Jiří Pechar.
Obraz české divadelní kritiky první poloviny padesátých let minulého století, zosobňované jmény Alena Urbanová, A. J. Liehm, Jan Kopecký a Sergej Machonin, zaujal Milana Uhdeho – recenzenta monografie Jindřicha Černého Divadlo a společnost 1945–1955 (Academia 2007) v Divadelních novinách č. 20/2007.
Další z esejů Milana Kundery o románu, původně otištěnou v časopisu L’Infini (1992) a poté zařazenou do knihy Les testaments trahis (1993), si můžeme přečíst v autorově překladu pod názvem Díla a pavouci v Hostu č. 8/2007.
V témže Hostu Libor Martinek informoval o letošním dvojčísle 3/4 časopisu Literatura na swiecie, věnovaném Josefu Škvoreckému.
Filmové zpracování románu Jana Pelce ...a bude hůř (1985) zhodnotil ve Filmu a době č. 2/2007 Jan Bernard.
František Knopp
Tchaj-wan
Říjnové číslo tchajwanského měsíčníku Sinorama připomíná v jednom ze svých příspěvků, že kmen Sakiazya byl 17. ledna 2007 oficiálně uznán jako třináctý kmen původních obyvatel Tchaj-wanu. Kmen lovců lebek poprvé v roce 1636 zmiňují španělské a později i holandské prameny. Ještě v průběhu 19. století patřil k největším v oblasti chualienských nížin na východním pobřeží Tchaj-wanu. Boj s Číňany, trvající více než dvě stě let, byl ukončen teprve v roce 1878 porážkou Sakiazyaů u Ťia-li-wanu. Za bezprostředně následující okupace ostrova Japonci se Sakiazyaové rozptýlili mezi kmen Ami a vyhýbali se tak odvodům na nucené práce. Proto také, když Japonci později prováděli sčítání původních obyvatel ostrova, považovali Sakiazyae za příslušníky Amiů. Také jazyk Sakiazyaů byl až donedávna pokládán za jeden z dialektů ami. Ve skutečnosti se tyto jazyky od sebe výrazně liší: jejich slovní zásoba zaznamenává shodu v méně než šedesáti procentech případů. V současnosti žije kmen především v okolí města Chua-lien, v městysích Sin-čcheng, Ťi-an a Šou-feng. V souvislosti s ekonomickým rozvojem Tchaj-wanu navíc odešlo mnoho mladých kmenových příslušníků do velkoměst na severu ostrova. Dnes se počet Sakiazyaů pohybuje mezi pěti a deseti tisíci. Hnutí za oficiální uznání kmene je od počátku motivováno uvědoměním si svébytnosti především v oblasti jazyka, náboženství a kulturních zvyklostí. V červenci 1990 byly zahájeny kmenové obřady za duše předků a obřady za úspěšnou sklizeň na břehu řeky Mej-lun v Chua-lienu – první po více než sto letech. V červenci 2006 byl obřad za duše předků doplněn o hold bohu ohně jako vzpomínka na porážku u Ťia-li-wanu. Schůze náčelníků v roce 2003 diskutovala otázky související s oficiálním uznáním kmene a o rok později byla tato snaha veřejně oznámena. Žádost o uznání byla předložena Radě původních obyvatel Tchaj-wanu spolu s bezmála pěti tisíci důkazy o svébytnosti kmene Sakiazyaů. Současně kmen požádal Etnologický ústav Univerzity Čeng-čf, aby stanovil jeho hranice s ostatními kmeny. Na oslavách uznání v městysi Ťi-an náčelník kmene Moi Bolaw v tradičním oděvu poděkoval kmeni Ami za déle než sto let trvající ochranu. Následně si náčelníci obou kmenů na znamení přátelství a rovnosti vyměnili hole a nože.
David Uher