Západ v rozkladu

Když ve východní Evropě padl komunismus, na politologickém nebi vylétly strmě vzhůru hvězdy Francise Fukuyamy a Samuela P. Huntingtona, symbolizující dva odlišné pohledy na budoucnost západní civilizace. Optimista Fukuyama v roce 1992 předpověděl globální triumf politického a ekonomického liberalismu a věřil, že žijeme v nejlepším z možných světů. Vyděšen válkami v postkomunistickém světě, pesimista Huntington potvrdil, že je to bohužel pravda, a o rok později přednesl svou tezi o budoucím střetu civilizací. Západ si podle něj svůj politický a ekonomický liberalismus bude muset uhájit v armageddonském konfliktu, především s islámem.

Fukuyama si byl této výzvy vědom také, ostatně navrhoval již prezidentu Billu Clintonovi a poté Georgi Bushovi, aby svrhl Saddáma Husajna bez ohledu na to, zda byl zapleten do útoků 11. září 2001. Od té doby se stal kritikem invaze i kritikem neokonzervativismu, ale ještě než prošel touto kruhovou poutí, vrátil se znovu obloukem i k nejlepšímu z možných světů. V eseji Velký rozvrat, rozpracovaném vzápětí do knihy, se roku 1999 zamyslel nad společenskou krizí, která postihla Spojené státy, západní Evropu a Japonsko.

Jeho kniha pojmenovává jev, jehož si je západní veřejnost dlouhou dobu vědoma: že její tradiční hodnoty, ať už se pod nimi rozumí cokoli, jsou v krizi. Ta se odehrává na pozadí dvou souběžných procesů: proměn politické a ekonomické sféry, která postupně dospěla k liberální demokracii coby konci dějin, a změn sociální a morální sféry, poznamenané neustálou cykličností, úpadky a obnovami společenského řádu. Třemi příznaky krize jsou podle něj růst zločinnosti, pokles mezilidské důvěry a selhávání role rodiny. Fukuyama pak probírá čtyři tradičně nabízená vysvětlení – vzrůst nerovnosti, vzrůst osobních příjmů, vládní politiku příliš vstřícnou vůči zločincům a rozvodům a chybně regulující blahobyt, a konečně změny kulturních norem – a všechna nakonec odmítá. Ve svém výkladu, procházejícím složitými obrátkami, ale podaném poutavě, se spoustou příkladů a srozumitelně členěném, nabízí vysvětlení vlastní. Je jím přílišný vzestup individualismu a následná miniaturizace komunity. Vše uzavírá pro čtenáře uklidňujícím konstatováním, že obnova už probíhá a krize bude překonána.

Fukuyamova vize je však poznamenána pěti základními chybami, metodologickými i faktickými. Za prvé, příliš těsně spojuje své tři příznaky rozvratu do příčinných souvislostí a místy příliš snadno generalizuje na základě přitažlivých, ale chatrných podkladů. Druhá potíž je v tom, že Fukuyama nerozlišuje mezi formálními a neformálními znaky. Růst počtu rozvodů i nemanželských dětí může indikovat rozpad rodiny, ale také nemusí. Fukuyama hovoří jedním dechem o nemanželských dětech a o dětech z neúplných rodin, o poklesu autority manželství a poklesu porodnosti. Společnost se však neskládá jenom ze vzorných manželských párů a osamělých matek, z jejichž ratolestí rostou budoucí kriminálníci. Nárůst počtu nesezdaných partnerství pak může přinášet i zvýšení porodnosti.

Fukuyama až příliš často chápe „společnost“ jako jednu jednotku. Pomíjí fungování vztahů mezi elitami a zbytkem společnosti. Také podceňuje vliv kultury. Zdůrazňuje vliv informačních technologií v ekonomice a posun ve změně rolí pohlaví připisuje do značné míry přechodu od průmyslového hospodářství k ekonomice založené na informacích (aniž to může doložit). Stranou ale nechává vliv informačních technologií, především televize, na obecnou kulturu. A za čtvrté: Fukuyama rozhodně není žádný sexista, ale mezi řádky je dost jasně patrné, že mu leží na srdci uvolněná sexuální morálka (mužská i ženská), a to natolik, že se nechává vést více svými osobními postoji než empirickými důkazy.

Konečně za páté Fukuyama sám připomíná, že úpadek společenského řádu je periodickým jevem. Ten současný ale vyděluje adjektivem „velký“. Ačkoli v úvodu píše o rozkladu tradiční Gemeinschaft, uniká mu, jakou roli v moderní společnosti – i v její krizi – hraje dříve nebývalá fyzická i sociální mobilita.

K dobru je Fukuyamovi třeba připsat to, že bývá zdrženlivý ve formulacích a nabízí více možných pohledů. Přikývne manifestacím konzervativních mužských skupin, pravici však adresuje provokativní otázku, zda není sociální kapitál v kapitalismu vyčerpáván. Tento přístup je možná dán autorovou snahou předložit co nejširší syntézu, což vychází i z povahy jeho akademického angažmá. Fukuyama je oblíbeným hostujícím profesorem, ale jeho publikační činnost se opírá o základní výzkum jiných a nosným prvkem jsou mu jeho osobní vize. Dokáže však psát díla s velkým ohlasem a posunovat akademické obzory jak trefnými postřehy, tak svými omyly. Snaží se spojovat výsledky výzkumu, které jsou laické veřejnosti jen omezeně dostupné (fyzicky i slohem) a často příliš úzce zaměřené, a zprostředkovává je širšímu publiku. Na rozdíl od Huntingtona se přitom drží stále na výsluní pozornosti. Huntington, už před lety obviněný z překrucování faktů, s nimi pracuje mnohem volněji než Fukuyama. Huntingtonova vize je navíc příliš ideologická, svázaná s obhajobou protestantské kulturní nadřazenosti. Jeho bití na poplach před hispánskou záplavou v USA tolik ohlasu nebudí. Šarmantní Fukuyama je obratný přednášející a dobrý vypravěč – proč by měl svým posluchačům a čtenářům sdělovat něco, co je nezaujme?

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.