Diskuse o situaci Národního filmového archivu (poprvé v č. 49/2006) konečně rozčeřila poměrně klidnou vodu českého filmového prostředí, alespoň mezi několika zainteresovanými. Člověk stojící mimo obor asi příliš nepochopil, co je NFA vytýkáno, protože nikdy neměl možnost vidět jinou jeho aktivitu než cyklus Filmů pro pamětníky. Zatímco filmový archiv nového tisíciletí by si měl klást za cíl zhodnocovat své sbírky, veřejnosti u nás je předkládáno, že prvořadým úkolem je archivace. Nezbývá, než se pokusit strukturovaně načrtnout některé klady i zápory existence našeho „rodinného stříbra“.
Nechtěl bych, aby můj text byl vnímán jako hysterický výpad proti Národnímu filmovému archivu. Stále stojím za svým podpisem pod vyjádřením katedry (A2 č. 51/2006). Byl bych prvním, kdo by se postavil proti zrušení NFA nebo snaze neadekvátně ho sloučit pod nějakou zastřešující organizaci. Na druhé straně se mi nelíbí s ním spojená démonizace, protože „pouze“ postrádá dynamičtější řízení, které by se nespokojilo s tradičním posláním archivu, ale snažilo by se vybudovat moderní instituci aktivně se podílející na uchovávání filmového dědictví a jeho nejširšího využití.
Financování a knihovna
Reakce ředitele Vladimíra Opěly (A2 č. 02/2007) mi připadá příznačná pro celou situaci a jen potvrzuje řadu výtek z textu Přemysla Martinka, který polemiku vyvolal. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem četl v Opělově ohlasu: „Hlavním důvodem problémů archivu není nedostatek financí. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (…) vyjádřila vůli dát NFA relativně stabilní, nezávislý zdroj příjmů k jeho činnosti…“ Je-li pan ředitel tak spokojen s přístupem Poslanecké sněmovny, proč nekoupí budovu v centru Prahy, proč NFA lépe nevybaví, proč nepřeveze knihovní fondy na jedno místo? První a druhý bod si protiřečí. Při troše ironie z nich vyplývá, že špatná vybavenost NFA je tedy chyba jeho vedení, které neumí účelně nakládat s dostačujícími prostředky poskytnutými státem.
Je řada věcí, které si zaslouží pochvalu. Knižní fondy NFA využívám asi osm let. Zde je vidět nejmarkantnější pokrok. Kdyby prostory byly jiné, člověk by se cítil jako v moderní specializované knihovně s kvalifikovaným a ochotným personálem. Podrobnou rešerši je možné provést po internetu. Bibliografické údaje snad ani podrobnější být nemohou. Samozřejmě: knihovna působí jako před stěhováním, ale bohužel potřebuje především více prostoru. Jen jedna výtka – nehorázné ceny reprografických služeb (těmi určitě patří mezi nejdražší na světě)! A tvrdit alibisticky, že jsou poskytovány dle Knihovního řádu, není odpověď. Obávám se, že ten není schvalován zaměstnanci knihovny.
Filmově vychovávat, anebo ne?
Kurs filmové historie je naprosto neefektivním mrháním sil NFA. Přístupný je prakticky jen pražským studentům, přestože se ho může zúčastnit kdokoliv. Je naivní si myslet, že by studenti z Moravy nebo z Liberce jezdili hromadně na přednášky o filmové historii. Něco takového nelze provádět frontálním výkladem a rozdáváním tištěné informace – to přežijí jen ti, co jsou již stejně rozhodnutí věnovat se filmu soustavněji. Z důvodu oboustranné averze nemůže Asociace českých filmových klubů využít potenciál NFA pro projekt Film a škola a NFA nemůže účelně zaměřit tento kurs.
V bodě šest pan ředitel povětšinou vyjmenovává aktivity, které jsou samozřejmostí pro většinu světových archivů. A mohli bychom se ptát: jací odborníci hodnotí vědeckou filmografii Český hraný film? Stejně obsáhlé ekvivalenty mají ve Francii, v Mexiku, ve Španělsku, o něco menšího rozsahu v Argentině nebo v Peru. Moc bych se nechlubil, že v Česku v roce 2006 jsme tuto vysoce odbornou publikaci ještě nedotáhli do konce a na rozdíl od Slovenska pořád nemáme dějiny české kinematografie. Zato máme kvanta sebraných článků v knižním vydání, antologie polské filmové teorie a podobné zásadní publikační počiny.
Svízele dramaturgie kina Ponrepo
Ohledně kina Ponrepo nám opět reakce ředitele Opěly nic moc nevysvětluje. Otravné tlumočení do sálu by šlo odstranit získáním grantu nebo sponzora, protože instalace zařízení umožňujícího šířit překlad do sluchátek je finančně dostupná. Doplňovat výstavy, poskytnout prostor kulturním střediskům a spolupracovat s festivaly považuji za morální povinnost vzhledem k nevyužité kapacitě archivní promítací síně. A jedna poznámka k obsahu programové brožury (zde jsem si vědom, že u mě dochází ke střetu zájmů, ale tento – pro většinu veřejnosti nepostřehnutelný – detail jen svědčí o koncepční neujasněnosti celku): jak rychle před několika lety došlo k oživení programové skladby, tak rychle se z této tiskoviny stala názorová platforma dramaturga NFA Milana Klepikova. Ten zhruba každé dva měsíce, pokaždé jiným způsobem, „mile“ útočí na nešvary českého filmového prostředí, které ho trápí. Bohužel zatímco před lety byly jeho texty cenným zasvěceným pramenem, dnes jde často o zahlcení nepodloženými výroky, pofiderními filmovými žebříčky, volnými překlady z francouzského tisku atd.
Uvedu alespoň jeden příklad, který svou infantilní dotčeností vzbuzuje smích. V lednové brožuře na straně 18 je v úvodu k cyklu k výstavě s tématem dekadence „skrytá“ kritika na Festival otrlého diváka, který jsem spoluzakládal, a rovněž na distribuční výběr AČFK (takový pohrdlivý tón byste těžko hledali v programech zahraničních filmoték). Je absurdní, když to píše zaměstnanec instituce, jejíž distribuční nákup je více než diskutabilní. Pan Klepikov si ve své domnělé výjimečnosti uzurpuje právo rozhodovat, které filmy jsou úpadkové a které ne. Francie se mu jako příklad hodí jen občas. Čtenář se už nedozví, že zbožňovaná Francouzská filmotéka pořádá každých čtrnáct dní projekce těchto úpadkových filmů, doplněné diváckou soutěží. Řečnická otázka na závěr: proč je „ponrepácká“ dramaturgie neustále automatickým odrazem výročí úmrtí či narození a proč se nevěnuje více prostoru třeba umělecké dekadenci?
Nedostatek sebedůvěry
Náš Národní filmový archiv je instituce, kterou potřebujeme. Sice trochu usnula, přesto v ní dřímá nevyužitý potenciál. Její veřejná propagace je neuspokojivá. Byl-li podle ředitele Opěly vybrán NFA jako příklad hodný následování pro příští Kongres FIAF v Tokiu, měla by se taková informace objevit alespoň na webových stránkách! Avšak pochybuji, že členové FIAF došli k výběru na základě zhodnocení publikační činnosti, kvality programu Ponrepa, ceny reprografických služeb v knihovně nebo loajalitě vůči sněmovně. Asi jde spíše o ocenění jiného typu. Nevěřím, že by tato mezinárodní organizace měla komplexní přehled o činnosti NFA. Přesto (či právě proto) si myslím, že je třeba lépe „prodat“ sebemenší úspěch a tvrdě bojovat s politiky o každý krok, jako to dělají jiné státní instituce. Doufám, že situace NFA je neudržitelná a dojde ke změně. Nicméně všem musí být jasné, že bez většího zájmu ministerstva kultury to nepůjde.
Samozřejmě moje stesky zde popsané jsou jen „nadhozené“. Nicméně cítím potřebu veřejné diskuse o proměně naší zatím jediné veřejné filmové instituce. Vadí mi malý český „filmový“ rybník, v němž se plácám i já, a tudíž cítím spoluodpovědnost a nesu část viny. Všichni se vesměs mezi sebou známe. Zveme se vzájemně na festivaly, chválíme různé nefunkční instituce. Tváříme se, že vše je v pořádku. Ale tak to není.
Autor je pedagog na katedře filmových studií FF UK a festivalový dramaturg.