Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu zahájil 29. ledna 2007 historicky první stíhání proti pachateli závažných zločinů proti lidskosti. Jde o důležitý krok v dějinách instituce, jejíž založení 1. července 2002 označují příznivci mezinárodního práva za nejvýznamnější událost v mezinárodních vztazích od vzniku OSN. Čeští politici mu přihlížejí zpovzdálí.
Lednovým rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu byla potvrzena obžaloba proti Thomasi Lubangovi, bývalému prezidentu Unie konžských vlastenců. Lubanga se účastnil prvního slyšení před soudem již v listopadu 2006, ale až nyní dal soud jasně najevo, že obvinění proti němu jsou dostatečně podložená a může být na jejich základě souzen.
Vzniká tak šance, že budou potrestáni viníci násilí v Kongu, které si vyžádalo až čtyři miliony obětí. Rozsáhlého mezinárodního konfliktu ve východní části země se v průběhu devadesátých let a na počátku třetího tisíciletí účastnily armády devíti států a 21 ozbrojených skupin včetně Unie konžských vlastenců, která prosazovala zájmy etnické skupiny Hema.
Thomas Lubanga je podle vznesených obvinění zodpovědná za bezpočet zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, jako jsou etnicky motivované masakry, mučení či znásilňování. Přímo Lubangu viní obžaloba z toho, že využíval k bojovým akcím děti mladší 15 let. Podle bývalého generálního tajemníka OSN Kofi Annana je soud „nejlepší šancí, jakou lidstvo kdy mělo, aby ze světa zmizela kultura beztrestnosti pachatelů těch nejstrašnějších zločinů“. Češi se ale rozhodli tuto šanci ignorovat.
Provinciální ostuda
Česká republika jako jediná ze zemí EU a jedna z posledních v Evropě dosud neratifikovala dohodu o založení Mezinárodního trestního soudu, ačkoli Římský statut, který soud zakládá, vznikl již v roce 1998. Zástupci české diplomacie přitom zřízení této instituce vždy na mezinárodní úrovni podporovali. Vláda podepsala zakládající smlouvu již 13. dubna 1999. Nenašla ale odvahu předložit ji parlamentu k ratifikaci. Nikdo si od té doby nevzal otázku přistoupení ke Statutu za svou. Poslední náznaky pokusu o ratifikaci se objevily v roce 2001, kdy byla parlamentu předložena změna ústavy, která byla považována za nutnou podmínku následné ratifikace. Návrh však byl připraven tak nešťastně, že i poslanci, kteří by jinak ratifikaci neodporovali, hlasovali pro vrácení návrhu k dopracování. Tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan po úvodním slově, v němž mylně označil Mezinárodní trestní soud za instituci s univerzální jurisdikcí, již v další rozpravě ani nevystoupil a nereagoval na námitky poslanců. Od té doby se už žádný přímý pokus o ratifikaci neuskutečnil. Pouze v roce 2004 se vláda zcela nestandardně dotázala zahraničních výborů parlamentu, jaký postup by při ratifikaci Statutu preferovaly. Tím se pouze vzbudilo zdání, že se něco děje, ve skutečnosti se však nedělo vůbec nic.
Bývalý ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda tuto situaci v lednu 2007 označil za ostudu a projev provinciálnosti. A s tímto tvrzením souhlasí i nevládní organizace, jako jsou Liga lidských práv, Člověk v tísni, Český červený kříž či česká pobočka Amnesty International. Ty nyní formou otevřeného dopisu vyzvaly příslušné orgány, aby co nejdříve přistoupily k ratifikaci této mezinárodní smlouvy.
Změna ústavy a riziko stíhání
V minulých diskusích se v souvislosti s ratifikací často poukazovalo na překážku v podobě nutnosti změny ústavy a Listiny základních práv a svobod. Je však sporné, zda je změna ústavy opravdu nezbytná. Například na Slovensku, kde mají ústavu podobného znění, změnu za nutnou nepovažovali. Navíc se v této situaci nabízí snadné řešení – dotázat se přímo Ústavního soudu. To je však možné udělat až poté, co bude smlouva předložena parlamentu k ratifikaci.
Klasickou námitkou bylo, že by čeští občané mohli být vystaveni neoprávněnému trestnímu stíhání. Jde o podobné obavy, jaké se patrně nejzřetelněji ozývaly z USA, kde byly v rámci diskuse v Kongresu, ještě před vznikem Soudu, vyjádřeny trochu barvitěji: „Americký voják by byl hnán syrským prokurátorem před severokorejského soudce.“ Realita je však jiná. Devět z osmnácti soudců je z členských států EU a předseda je z Kanady. Hlavním prokurátorem je Luis-Moreno Ocampo, vysoce respektovaný argentinský právník, který proslul neúprosným stíháním členů tamní vojenské vlády odpovědné za „zmizení“ tisíců osob. Nejde ale o pouhé záruky v podobě renomovaných členů soudu.
Stíhání českých občanů se není třeba obávat již z podstaty pravidel, kterými se Soud řídí. Je totiž založen na tzv. principu komplementarity a zahajuje řízení, pouze pokud domovský stát není schopen nebo ochoten daný případ stíhat. To dokazuje i rozhodnutí prokurátora, který se přes stovky obdržených stížností odmítl zabývat namítanými válečnými zločiny britských vojáků v Iráku s odůvodněním, že tak činí sama Velká Británie. Soud navíc není ustanoven ke stíhání obyčejných vojáků za jednotlivé válečné zločiny, ale je určen především pro pachatele na nejvyšších pozicích, jimž lze přičíst mnohem závažnější či rozsáhlejší činy. To dokládá i prokurátorovo odmítnutí zabývat se situací ve Venezuele, kde podle jeho názoru namítané zločiny nedosáhly dostatečné intenzity.
Americká pozice
Nynější předseda KSČM Vojtěch Filip v minulosti také namítal, že bychom se neměli účastnit něčeho, na čem se neúčastní vojensky a ekonomicky nejsilnější mocnosti současného světa. Odkaz na pozici USA lze vysledovat i u představitelů ODS, která tradičně zastává proamerickou zahraniční politiku. USA se skutečně snažily vznik a činnost Soudu zkomplikovat, jak to šlo. Známý je zákon schválený v roce 2002, který umožnil prezidentu USA „použít veškeré prostředky“ k osvobození amerických občanů zadržovaných Mezinárodním trestním soudem. Zákon, který je obecně nazýván „The Hague Invasion Act“, způsobil dokonce diplomatickou roztržku mezi USA a Nizozemím. Americký velvyslanec v Haagu musel složitě vysvětlovat, že i když to zákon prezidentovi umožňuje, neumí si představit situaci, kdy by USA skutečně podnikly invazi do Nizozemí, kde Soud sídlí. Tato původní, místy až hysterická pozice se však pomalu mění. V loňském roce americká vláda začala ustupovat od sankcí uplatňovaných vůči státům, které Římský statut ratifikovaly. Condoleezza Riceová již o těchto opatřeních dříve řekla, že se USA „střílejí do vlastní nohy“. Jeden z předních republikánských kandidátů na příštího prezidenta, senátor John McCain, se dokonce vyjádřil, že chce, aby se USA staly stranou Římského statutu. Průzkumy veřejného mínění pak ukazují, že dvě třetiny Američanů by si přály, aby k němu USA přistoupily.
Soud a naše předsednictví
Proti námitkám naopak existuje několik dobrých důvodů, proč by Česká republika měla k ratifikaci přistoupit. V prvé řadě se takovým aktem naše zahraniční politika stane důvěryhodnější. Česká diplomacie totiž sice na jedné straně podporuje ochranu lidských práv, když jde o jejich porušování v Bělorusku či na Kubě, nepodílí se však na nejdůležitějším mezinárodním instrumentu pro potlačování zločinů proti lidskosti. Hlásíme se také ke společným hodnotám Evropské unie, kde naši partneři zatím „trpí“ naši neúčast a jen doufají, že Statut ratifikujeme do roku 2009, než převezmeme předsednictví EU. Pokud by se tak nestalo, došlo by k trapné situaci, kdy by Česká republika v rámci Rady EU předsedala pracovním skupinám týkajícím se Soudu a měla by svým jménem posílat demarše různým státům s vyzvou k ratifikaci. V neposlední řadě bychom ratifikací posílili Mezinárodní trestní soud a tím zvýšili šance, že k hrůzným zločinům bude docházet méně často a že jejich pachatelé budou naopak častěji postaveni před spravedlnost.
Autor působí jako právník Ligy lidských práv.