V Rusku se dva nejvyšší státní úředníci dohodli na výměně křesel. Někteří komentátoři na základě toho – přes nestandardnost celé situace – předpovídají Rusku větší liberalizaci a přicházející úpadek moci obou státníků. Jejich optimismus se nezdá být zcela na místě.
Roky nekonečných spekulací nad otázkou, zda je současný ruský prezident Medveděv vůbec schopen se vymanit z vlivu premiéra Putina, byly razantně ukončeny nedávným sjezdem strany Jednotné Rusko. Medveděvova emancipace se ukázala být chimérou a jeho občasné výtky směřované na Vladimira Putina se dnes jeví jenom jako kouřová clona, která ani v nejmenším nenarušila Putinovu mocenskou převahu. Té si Putin mohl užívat i na sjezdu. Coby předseda strany se totiž ujal slova jako první a ve velmi sebevědomém projevu vyzval prezidenta, aby stál v čele kandidátky Jednotného Ruska v nadcházejících parlamentních volbách. Ten potom v přesně secvičené choreografii pouze reagoval na nabídku a doplnil, že by se Vladimir Putin – v duchu hesla něco za něco – měl opět stát prezidentem země. I ovace, jichž se Putinovi dostalo a jež délkou i silou výrazně převyšovaly aplaus pro prezidenta Medveděva, potvrdily Putinovu dominantní pozici.
Jak efektivně vládnout
Reakce většiny analytiků včetně mnohých ruských politologů byla jednoznačná: nikoho sice nepřekvapila mocenská škatulata hejbejte se, všeobecně se však tvrdí, že pozice tandemu Putin-Medveděv brzy zeslábne. Argumenty pro takové tvrzení jsou v zásadě tři: za prvé se opírají o představu, že sílící ruská střední třída získává vůči premiérovi, prezidentovi i vládnoucí straně kritický odstup. Za druhé Medveděva čeká v čele vlády nelehký úkol zvládnout řadu klíčových socioekonomických reforem, což může jeho pozici výrazně oslabit. A třetím argumentem je složitá ekonomická situace, jež může vést k masivnímu odklonu obyvatelstva od vládnoucí elity.
Tato většinová reakce je ovšem pravdivá jenom z poloviny. Výměna Putina za Medveděva a Medveděva za Putina skutečně není překvapením a nebude znamenat žádné výraznější pootočení kormidla ani v ruské domácí politice, ani v politice zahraniční. Medveděv byl takřka po celé své prezidentské období zahraničněpoliticky nevýrazná osobnost, nepřišel s žádnou zásadní iniciativou, která by se dočkala realizace. Jediným pozoruhodným krokem byl jeho návrh nového bezpečnostního uspořádání v Evropě. Šance iniciativy na úspěch, které nikdy nebyly velké, však zcela zmařila rusko-gruzínská válka, jež vypukla jen pár týdnů po Medveděvově projevu.
Ani v domácí politice se Medveděv nikdy nedokázal vymanit z Putinova vlivu. Prezidentova popularita byla setrvale nižší než premiérova a Medveděvova rétorika, tolik zdůrazňující význam boje proti korupci, za nezávislé soudnictví či občanskou společnost, v posledku neměla sebemenší dopad na reálnou situaci v zemi. Ještě letos v červnu prezident v interview pro Financial Times tvrdil, že „politická soutěž je důležitá pro rozvoj ekonomiky“ Ruska. Na zmiňovaném sjezdu Jednotného Ruska už byla politická soutěž zapomenuta a místo toho prezident jásal nad „efektivitou našeho modelu vládnutí“, čímž měl na mysli onu předem dohodnutou výměnu na nejvyšších úřadech země, které volič jistě rád přitaká.
Řízená demokracie pokračuje
Důležitější je ale druhá polovina výše uvedené analýzy, v níž se komentátoři politického dění v Rusku dopouštějí stejné chyby jako tolikrát v minulosti. Domnívají se, že klesající popularita obou klíčových kremelských hráčů je první známkou úpadku jejich moci, což povede k větší liberalizaci v zemi. V poslední době totiž průzkumy veřejného mínění poukazují na značný pokles Medveděvova ratingu a ještě výraznější propad obliby premiéra Putina. Horších výsledků v průzkumech v současnosti dosahuje i strana Jednotné Rusko, která v prosinci velmi pravděpodobně nedokáže zopakovat svůj výkon z posledních voleb, kdy obsadila dvě třetiny křesel ve státní dumě.
Zkušenosti s předchozími volbami v postsovětském Rusku ovšem ukazují, že v situaci, kdy vládnoucí elita disponuje dostatečným množstvím finančních prostředků a privilegovaným přístupem k masmédiím, je možné i velmi nepříznivý trend snadno zvrátit. Připomeňme například prezidentské volby z roku 1996. Strana Náš dům Rusko, která podporovala prezidenta Jelcina, tehdy disponovala sotva deseti procenty hlasů a Jelcinova obliba byla ještě nižší. Ale díky podpoře oligarchů, kterou si Jelcin dokázal zajistit, díky masivní mediální kampani a konečně také díky štědré podpoře pro Jelcinovu kampaň ze státního rozpočtu nakonec Jelcin dokázal porazit tehdy mimořádně oblíbeného komunistu Zjuganova, jehož vítězství se zprvu zdálo naprosto zřejmé.
Vliv současného premiéra několikanásobně převyšuje vliv Jelcinův z doby před patnácti lety a nezávislá média fakticky neexistují. Jak dopadli oligarchové, kteří se pokusili budovat vlastní politický kapitál, netřeba dlouze rozebírat. Příkladem budiž nejen stále vězněný Michail Chodorkovskij, ale naposledy třeba miliardář Michail Prochorov, který byl před pár dny nucen opustit pravicovou stranu, kterou založil.
Premiér i prezident navíc již v průběhu letošního roku začali podnikat cílené kroky, které jejich popularitu zcela jistě zvýší. Prezident prosadil přes odpor neoliberálního ministra financí Alexeje Kudrina další zvýšení penzí a naopak odmítl ministrem navrhované zvýšení věku pro odchod do důchodu. Prezident a vláda také prosadili dlouhodobý nárůst výdajů na armádu, čímž si zajistili podporu některých mimořádně vlivných siloviků. Kudrin, který se jako strážce státní kasy stavěl také proti tomuto kroku, byl ze své funkce na konci letošního září odstraněn. Cynicky řečeno, cesta k využití státních finančních prostředků pro nadcházející parlamentní i prezidentské volby je volná a Putinovo vítězství ve volbách nepochybné.
Putinův a Medveděvův program pro příštích dvanáct let je také poměrně zřetelný: omezená ekonomická liberalizace při zachování neformálního, ale o to silnějšího vlivu státu v soukromé sféře; nulová politická liberalizace v duchu konceptu „řízené demokracie“; rétorický, ale prakticky zcela neúčinný boj proti korupci a za nezávislé soudnictví; v zahraniční politice obnovení vlivu Ruska především v postsovětském prostoru, ale i jeho častější globální angažmá založené na selektivní spolupráci tu s USA, tu s Evropskou unií, tu s Čínou. Sečteno a podtrženo, naděje vkládané do Medveděva jako představitele nového, liberálního Ruska se ukázaly jako zcela liché. Místo něj se vrací staré, putinovské Rusko. Že tentokrát nebude staronový prezident ke svému vítězství potřebovat další ničivý konflikt (jako tomu bylo v případě takzvané druhé čečenské války), pro nás může být jenom opravdu malou útěchou.
Autor je výzkumný pracovník a zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů.