Velké otázky – rozpačité odpovědi

Na první pohled není na recenzovaném sborníku poznat, že se jedná o publikaci na českém trhu dost ojedinělou. Líbivých popularizací historických témat s neméně přitažlivými přebaly je v knihkupeckých velkoprodejnách víc než dost. Název Velké otázky historie a nakladatelství, které není proslavené renomovanými historickými knihami, vzbudí podezření, že máme k dispozici další kousek z tohoto typu knižní produkce. Obálku knihy navíc tvoří hořící newyorské mrakodrapy 11. září 2001. Nad nimi se vznáší deset drobných obrázků, z nichž pozornost upoutá jen Karel Marx. Abychom rozpoznali další, musíme již vzít knihu do ruky a zaostřit zrak na miniatury státníků velké trojky v Jaltě či Delacroixovu Svobodu vedoucí lid. Podezření z levné popularizace historie se však po otevření publikace nepotvrzuje.

Jména autorů, kteří se na vzniku knihy podíleli, mají svůj zvuk. Nalezneme zde hned na prvním místě Richarda J. Evanse, který se v posledních letech mediálně zviditelnil v souvislosti s procesy proti Davidu Irvingovi (samozřejmě na straně jeho odpůrců). Ještě známěji asi zní domácímu publiku jméno Ian Kershaw, jemuž v roce 2004 vyšel v českém překladu monumentální (a také ceněný) Hitlerův životopis. Velká jména ovšem ještě nutně nezaručují převratná zjištění.

Seriózní novináři, beletrizující historici

Struktura knihy je poněkud neobvyklá. Bylo určeno dvacet témat (například Proč dochází k revolucím? Proč vznikají říše? Odkud se bere nacionalismus? atd.), k nimž napsal esej některý renomovaný odborník, a ke každému z nich je připojen o něco kratší novinářský komentář. Záměr vysvětluje editorka: „Je to však vždy jen jedna odpověď. Proto jsme požádali i novináře, aby různé odpovědi zasadili do souvislostí, jak na stejné otázky v minulosti odpověděli jiní dějepisci a myslitelé, poukázali na některé z nejspornějších stránek každé otázky a pustili se do nových oblastí bádání…“ Zřejmě z tohoto důvodu se paradoxně ony novinářské příspěvky nakonec více podobají akademické historiografii, jak jsme na ni zvyklí. Zatímco graduovaní odborníci zpravidla lehkým stylem esejistiky vyslovili své názory na danou otázku, komentáře žurnalistů jsou přímo zahlceny citáty klasiků a odkazy na jejich díla.

To nepochybně zvýšilo užitnou hodnotu publikace. Přehledové práce o zahraniční historiografii se sice již i v českém překladu v posledních letech objevují (G. Iggers, P. Burke ad.), ovšem v případě tohoto sborníku se mohou nenáročnou formou zájemci a zvláště studenti blíže obeznámit s některými výboji v zahraniční historiografii, které k nám zatím nedolehly.

Zmíněný kontrast mezi přístupem odborníka a novináře je asi nejvíce patrný u tématu „Kdy se dodržují zákony?“. Antropolog Alan Macfarlane svůj text pojal jako obvyklou konzervativní oslavu anglického common law v kontrastu k římskoprávní recepci kontinentálního práva a v závěru vyslovil varování před dnešní protiteroristickou hysterií spolu s byrokratickým modelem vlády „vycházejícím z některých částí Evropské unie…“ (s. 133). Autor druhé části, nezávislý publicista Huw Richards, naopak pojal svůj komentář ryze jako reprezentativní přehled sporů v historiografii a právní filosofii. Nejen v tomto případě bych dal asi s většinou čtenářů přednost textu novináře.

Patrně nejvtipnější odpověď na „velkou otázku“ (tentokrát po příčině vzniku válek) nabídl profesor klasických dějin Thomas Palaima z texaské univerzity v Austinu. Na závěr svého pojednání, zakotveného převážně v antické Heladě, uvedl: „Žádný Řek tehdy ani na okamžik nezapomínal, že jeho obec ohrožují jiná společenství, její sokové… Athénský zemědělec si však nikdy nepletl absenci ozbrojených střetů s tím, co dnes nazýváme mírem, a velmi by se divil, že se musíme ptát, proč začínají války.“ (s. 165)

Nad knihou se zasmějeme, pobavíme i poučíme. Vzniká však také otázka, zda autoři zkrátka a jednoduše „nepřestřelili“ a nezvolili pro odpověď na velké otázky příliš malý prostor. Hned první tři příspěvky by tento názor potvrzovaly. Evans v odpovědi na otázku „Co je historie?“ předvedl výtah z mainstreamu soudobých úvodů do historie. Vyzdvihl to, že historik pracuje s fakty, a nikoli s fikcí, musí nejen rekonstruovat, nýbrž i vysvětlovat, varoval před planým moralizováním, ale v závěru zopakoval, že historie „učí nás i větší toleranci k rozdílům v našem světě. Může z nás vychovávat demokratické občany a pomoci nám tak v budoucnu uspořádat svět lépe.“ (s. 19) Takové dále nevysvětlené proklamace však zřejmě jen přiživí námitky skeptika ohledně skutečné politické legitimace této vědy. 

Další dva eseje o politickém vůdcovství (Jak se rodí velký vůdce?, Jak osobnost ovlivňuje politiku?) jsou sice brilantně esejisticky zpracovány, nepostupují však ve svých odpovědích za půldruhého století staré citáty z Marxe. Tedy tvrzení, že lidé sice vytvářejí své dějiny, avšak nikoli za okolností, které si vybrali. V tomto směru je zajímavý také jmenný rejstřík, v němž při bližším ohledání zjistíme, že nejčastěji uváděnou osobností je právě Marx a hned po něm Hegel. Trumfují tudíž jak Aristotela a M. Webera, tak i Hitlera. Možná i tato kniha pomůže prolomit bariéru předsudků, která se vytvořila po listopadu 1989 v české historické obci ohledně pojmů jako buržoazie, dialektický vývoj nebo dělnická třída. Pro chybné ztotožňování výhradně s hegeliánsko-marxistickým diskursem přestaly být tyto pojmy v historických textech takřka užívány.

Název eseje Joanny Bourkeové Jak tělesné ustrojení člověka ovlivňuje kulturní změnu? zrovna přitažlivě nezní. Jde ale o jeden z nejzdařilejších esejů sborníku. Bádání o „těle“ je v české historiografii zatím stále v plenkách a tvrzení o tom, že je „zformované kulturními režimy moci“ (s. 282), mnozí s poukazem na biologii odvrhnou jako pseudoproblém filosofů. Bourkeová na necelých šesti stránkách ukazuje, že tento směr bádání není pokusem o hledání bizarních témat mezi historiky znuděnými kvantifikovanou sociální historiografií nebo dějinami politiky, nýbrž integrální součástí studia „moci“ a diskursivní konstrukce reality. Ukazuje rovněž na ilustrativních příkladech pro řadu z nás asi stále ještě těžko přijatelné tvrzení, že mezi biologií a kulturou neexistuje žádná jasná hranice.

Z konce na začátek

Naopak jisté rozpaky vzbuzuje poslední esej, kde Benjamin Barber odpovídá na otázku, zda mohou dějiny skončit. Nemusíme sice spolu s autorem souhlasit s Hegelovou koncepcí dějin či s jeho pozdní Fukuyamovou recepcí, avšak redukce myšlenky konce dějin na politicky konjunkturální snahy jejích hlasatelů (tj. první se chtěl zavděčit pruským chlebodárcům, druhý oslavit americkou hegemonii) je poněkud plytká a laciná. Dojem nezlepší ani daleko sofistikovanější argumentace v závěru, kde Barber poukazuje na Hegelovu racionalizaci tradiční křesťanské teleologie. Poněkud vstřícnější je k myšlenkové tradici konce dějin Fred Halliday, který s odvoláním na Fukuyamu prorokuje i konec revolucí (s. 100). Tvrzení však použil spíše jako efektní epilog a dále tuto myšlenku nerozpracoval. Komentáře k Barberovu eseji se ujala sama editorka a pojala jej jako ostatní novináři spíše přehledově a hodnotově neutrálně. Svůj text zakončila ve smyslu písničky Pes jitrničku sežral, kterou si děti mohou zpívat do nekonečna, protože žádný konec nemá: „Nesporné také je, že úvahy o konci dějin se cyklicky vracejí k další klíčové otázce: co je to historie?“ (s. 320) A tak ten, kdo se prokousal více než třemi stovkami stran, se může vrátit opět k původní otázce R. Evanse z prvního eseje: „Co je to historie?“

Autor je odborný asistent Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.