Postmoderní polopřekonání moderny znamenalo diskreditaci mnoha velkých slov. Podobný úděl mělo i moderní slovo par excellence – revoluce. Kdo by je dnes ještě používal k něčemu jinému než k okořenění reklamních sloganů o „revoluci“ v těch či oněch cenách a v těch či oněch výrobcích?
Zemřela Nutnost a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a Nutnost svoji hledaly – asi tak by mohla začít balada o myšlenkovém stavu dnešní radikální levice. Ovšem nikoli v tom smyslu, že by zmizely tlaky nutnosti, které svazují náš život. To, co spí tichým a patrně též věčným spánkem, jsou moderní Nutnosti s velkým N, nutnosti ve smyslu pevných bodů, o něž by bylo možné opřít výklad i změnu světa. Nutný pokrok, nutná role určitých nutných zájmů, které povedou masy k nutným bojům, které vybojují nutně lepší svět. Představa, že boj práce s kapitálem, který je slovy Karla Marxe bojem „obrovské většiny v zájmu obrovské většiny“, povede nutně k lepšímu řádu, byla během dvacátého století knokautována. A nejpalčivější aktuální boje jsou ty s otevřeným koncem: z úsilí překonat ekologickou krizi může vzejít harmonický vztah lidí k přírodě a zároveň k sobě navzájem i ekologická diktatura, ze snahy o vyrovnání světové sociální nespravedlnosti může vzejít spravedlivější a demokratičtější společnost i podpora tyranů třetího světa a šovinistů Západu. Naše boje nemají nutná vyústění.
Po této velké Nutnosti z minula zde ovšem zůstala masa sirot – nadšených čtenářů a čtenářek velkých levičáckých vyprávění, kteří se je snaží vzkřísit nebo nervózně stepují u jejich hrobů, občas se v nich hrabou, chřestí jejich kostmi a opakují jejich myšlenky změněné ve formulky a dogmata. Čas od času najdou nějaký „pevný bod“, který jim dočasně umožní „překonat“ „relativitu“ světa – než se tento „pevný bod“ zas rozplyne a zmizí kamsi do ztracena.
Z druhé strany i ztráta moderního pokrokářského horizontu a pevného bodu může být nebezpečná. Ilustrují to některé postoje poststrukturalisty Michela Foucaulta, který se dokázal vyvléknout z teleologického chomoutu Nutnosti a Pokroku. Zbavil-li se však univerzalistických kritérií, která z nich vyplývala, mohlo ho to vést k vyvázání z jakékoli intelektuální odpovědnosti a morálního soudu. To se projevilo v jeho diskusi s Noamem Chomským z roku 1971 (pro jeho intelektuální působení ovšem nepříliš typicky), v níž je na jedné straně schopen tomuto modernistovi kvalitně zkritizovat jeho představu o tom, že emancipační společenský projekt lze založit na představě o lidské přirozenosti a ukázat, že „lidská přirozenost“ je historicky proměnlivý konstrukt, na straně druhé není schopen ospravedlnit svou revoluční pozici a uchyluje se k důrazu na triumf a moc: „Člověk vede válku, aby ji vyhrál, ne proto, že je spravedlivá.“ I když Foucault obhájí svou tezi o vykonstruovanosti a historické podmíněnosti nejen lidské přirozenosti, ale i spravedlnosti, nezbude mu žádné nesvévolné kritérium vlastních činů, nic, co by mu ukázalo, zda člověk (či proletariát, o kterém mluvil) jednal správně či špatně – s výjimkou toho, zda zvýší svou šanci na to, aby „vyhrál“.
Dvojí moudrost relativismu
Většinu intelektuálů, kteří přišli po moderně, ovšem její překonání nevede k revolučnosti bez jakýchkoli kritérií. Právě naopak. Po smrti Nutnosti zbyla lidská různost a relativita – pro moderní intelektuály takřka sprosté slovo a strašák, neboť si větu „vše je relativní“ pro sebe překládají slovy „na naší práci nezáleží“. Relativita ovšem znamená, že vše v různých vztazích nabývá různých hodnot. Dobře ji vystihl už Niccolò Machiavelli, když varoval vladaře, že přízeň poddaných nezíská správností svého jednání, neboť kritérií této správnosti je tolik, kolik je jeho poddaných: „V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost.“ Sdíleným moudrem postmoderny je vedle tohoto pohledu na lidskou různost i sdílení machiaveliovské odpovědi na tuto situaci. Nepomáhá-li přesvědčení či dobrý příklad, neboť lidé se různí ve svém pohledu na to, co je dobré, je třeba sjednotit je společným jmenovatelem, kterému rozumějí všichni a který účinkuje na každého: moc, síla, donucení. Druhou stránkou postmoderního vyautování univerzálních kritérií a představy o všelidské jednotě a uznání různosti tak je smíření se státem a jeho represivním aparátem. To, co se v éře Nutnosti jevilo jako překonatelné tím, že všichni přece jednoho dne nutně nahlédnou svůj nutný zájem (a zneškodní revolucí pojatou jako jednorázové povstání ty, jejichž zájem je nutně opačný) a následně budou nutně žít v takřka bratrské shodě, se jeví jako nezbytná podmínka souladného života za předpokladu uznání různosti.
Relativismus sice zdánlivě přináší nutnost státu, přináší ale i její oslabení. Už se nejedná o onu světskou modlu podepřenou absolutní ideologií, ale o podmíněný produkt lidské různosti a o způsob jejího moderování. Je možné stát neustále zpochybňovat a neustále posouvat hranice jeho ústupků, je možné vytvářet i nové formy tohoto moderování, které jej třeba budou schopny nahradit. Je možné se mu stavět na odpor už nejen symetricky – z pozice nějaké absolutistické ideologie, která by jej chtěla vystřídat svým státem –, či asymetricky, leč postaru – z pozic nějakých dřívějších forem utlačivé moci, které stát oslabil (církev, lokální patriarchální pospolitosti). Je možné se proti němu rovněž stavět i z pozice nových forem sebe-zmocnění, které vznikají jako projevy rozličných interakcí lidské různosti.
Postmodernizovat revoluci
Aby mohla revoluce obstát, nemůže být již nadále vnímána jako vyvrcholení pohybu Nutnosti a jako jednorázový akt. Je třeba zrušit striktní rozlišení mezi předrevolučním a revolučním, mezi revolučním hnutím a revolučním procesem. Revoluce není momentem, kdy masy v čele s profesionálními revolucionáři svrhnou starý stát, aby jejich vedení mohlo nastolit nový. Revoluce je hnutím, jež si musí už dávno před svým vítězstvím vytvářet své sítě, struktury a instituce, které musí neustále rozvíjet svou autonomii – a zároveň podvracet moc nikoli symetrickými konfrontacemi, ale asymetrickou subverzí: demonstracemi, street parties, squattingem, hravými sabotážemi, ale třeba i úplným vypojením se a vytvořením vlastní samosprávné struktury, jako se o to nejvýrazněji pokoušejí neozapatisté v Mexiku. Podvracet ale není třeba jen stát, nýbrž i sebe samotné, přesněji řečeno naše vlastní autoritářské předsudky a vztahy.
Postmodernizovaná revoluce bude v něčem připomínat novátorskou vizi anarchisty Hakima Beye o dočasných autonomních zónách – tedy o projevech revolty, které se objevují nečekaně a znamenají nikoli primárně útok na moc (rozhodně ne symetrický) nebo celospolečenskou změnu, ale snahu o dočasné osvobození těch, kdo se na něm podílejí. Pro Hakima Beye představují jeho „autonomní zóny“ náhražku za revoluci a celospolečenské osvobození. Postmodernizovaná revoluce by ale neměla znamenat jednorázové „tripy“, spíše se pokusí udělat z dočasných autonomních zón autonomní zóny permanentní. Pouhé časově a místně omezené podvracení moci totiž znamená smíření se s mocí – postmodernizovaná revoluce by naopak měla napojit různé hravé i dravé formy jejího podvracení na celkovou kritiku, která při všem uznání různosti bude schopna uznat i společná ohrožení (ekologická, sociální a jiná) a zhmotnit celkovou alternativu vůči statu quo.
Tak jako se postmodernizovaná revoluce liší od většinového proudu postmoderny, odlišuje se i od dvou hlavních tradic radikální levice, marxismu a anarchismu. Odlišnost ale neznamená úplnou roztržku – nesdílí-li už jejich celkový ideologický rámec, předpoklady patřící devatenáctému století a jejich kulturu a jazyk, může si od nich z druhé strany leccos osvojit. Snad se vrátí k dávným slovům anarchisty Michaila Bakunina a bude směřována mnohem spíše proti vztahům a věcem než proti lidem. Podobně jako anarchismus (ve svých nejlepších podobách, ne tam, kde zdůrazňoval jen jednu podobu moci a udělal si negativní fetiš ze státu) bude rovněž sledovat různé podoby panství a jejich výskyt v jednotlivých sférách lidského života. Vrátí se k důrazu anarchistických kritiků marxismu z první internacionály na to, že prostředky musejí odpovídat svým cílům. Ve vztahu k marxismu se však vyhne paušalizujícím odsudkům a uzná jeho ohromný význam. Bude potřebovat jeho zkušenost – už proto, že jeden z jejích hlavních úkolů je totiž obdobný úkolu, který si marxismus stanovil vůči Hegelově filosofii: i postmodernizovaná revoluce bude chtít použít výdobytky neobyčejně přínosné postmoderní filosofie, která je ovšem orientovaná povýtce na ideje, představy a reprezentace, v hmotném světě bez vulgarizace a skluzu zpět k primitivnímu objektivismu. Jinými slovy jí půjde o to citlivě převrátit postmodernu z hlavy na nohy.
Autor je redaktor časopisu A-kontra a Nový prostor.