„Verš lososí a pstruží/ němě objímá básnická čtení,/ která pramení z jednoduchosti,/ čirosti a trpělivého pozorování“ (s. 12), básní bezmála padesátiletá debutantka Yveta Shanfeldová; a zní to jako autorské krédo. „Proto smysl vládne/ vlnám zpěvů o nevšedním/ pohledu na to každodenní...“ (s. 12) Ve sbírce Noční krční hřídel však může čtenář namísto čirých obrazů každodenna, namísto jednoduše ztvárněné všednosti, již by zakoušel jako neobyčejnou, nanejvýš trpělivě pozorovat, jak se banalita vrší na banalitu. Tam, kde se autorka snaží vyslovit tíhu světa, chvíle, existence, se rozlézá tvůrčí prázdnota a plytkost.
Mnohdy se uchyluje k přímé, explicitní výpovědi. Sebeobnažování lyrického subjektu však sdělení nedělá intenzivnějším ani působivějším, žádný strhující prožitek, nýbrž jen hluše vyznívající konstatování. Sem tam se mihne reflexe hodná básnického common sense třetího až čtvrtého řádu. Básnířka se poněkud zakoktává: „Život, náš dar, je/ bez prášků nesnesitelný./ Skoro každý, koho znám,/ je bere,/ aby ho snesl,/ aby mohl unést/ ten vzácný dar,/ to jediné, co máme.// Vzácný dar – na něj injekce,/ prášky a mastičky,/ sirupy a lék.“ (s. 19) Máme snad toto (umělecké) klopýtání pokládat za chůzi po ostré hraně života?
Tíha a neradostnost je přítomna také v básních s milostnou tematikou, jimž dominuje neporozumění, nenaplnění, samota, a to i navzdory přítomnosti druhého. Tyto texty neoplývají hloubkou, alespoň se ale neutápějí v křiklavé emocionalitě. V otevřeném, „nahém“ erotičnu autorka větší zálibu naštěstí nenašla: báseň Mail je téměř juvenilní.
Svým názvem kniha poukazuje k hrdlu, odtud pak k řeči, a tedy i ke slovu. V náznaku zde dokonce nalezneme tematizaci vztahu literatury a života. Literatura jako prostor neúplné, náhražkovité existence: k této triviální představě má básnířka nejblíže. Prvotní problém jejích textů však netkví ve významu, nýbrž v úrovni a způsobu zbásnění. V mámivě fantaskní básni Usínání, v níž se patrně subjekt proměňuje v řeč a řeč v subjekt, na hranici zdání a skutečnosti „klopýtáme o slabiky ve strouze/ slov a všude něco teče z nás/ a protéká námi a slovy vln/ až je z nás moře“... (s. 12).
Shanfeldová se pokusila zbásnit každodennost, svět jejích textů se skládá z výseků všedního prostoru, dějů a situací. Tomu přizpůsobila i jazyk: převaha epitet constans, mnoho nenápadných (často genitivních) metafor a obrazů. Statičnost fikčního světa, již se chvílemi snaží dynamizovat jazykovou hrou či kontrastem, se může dát do pohybu (směrem k absurdnu) i jaksi mimochodem: „Terapeutka říká, že v dětství/ se do mozku vryjí brázdy, stopy/ toho, jak se dítě naučilo přežívat.// V dospělosti je ty brázdy stále slyšet,/ protože se ozývají v srdci./ Často vyzvánějí, třeba i němě,/ a jen občas usnou za horkého/ odpoledne někde v poli,/ kde není stín.“ (s. 14)
V knize se objevují jak sevřené, tak uvolněné (někdy rozvolněné a rozvláčné) texty. Autorka trousí rýmy, místy vypadne (nikoliv vystoupí) z rytmu. Opakuje-li výrazy, vypadá to jako nechtěná zamotanost v kruhu, a ne jako záměrná aktualizace, modifikace či posouvání významu. Její tíhnutí k neslovesnému vyjadřování a výčtům místy natolik dominuje, až to působí jako nouzové řešení. I když se ve sbírce nalézá několik evokativních textů, spíše než evokaci si autorka oblíbila popis. Někdy jako by byl metodou, jíž se má docílit autentičnosti. „Skutečnost“ působí sama o sobě, stačí ji pouze popsat. Tehdy se deskripce stává záměrným způsobem stylizace, autentizační strategií. Takto lze účinu možná dosáhnout; u tvůrkyně kvalit Shanfeldové se však i zamýšlená deskripce zvrhává v nemotornou popisnost. Pozoruhodné je rovněž autorčino umění pointy. Graduje v básni s incipitem Pětapadesátiletá Drora leží v nemocnici... Tento poměrně dlouhý text (35 veršů) – „syrový“ výčet tragických událostí a neblahých skutečností – je zakončen jednoverším „A já se trápím na tvůj dopis čekám“ (s. 59). Výsledkem bohužel není (sebe)ironie, ale pouhá směšnost; Shanfeldová zde předvedla ryzí začátečnický kontrast a způsob pointování.
Noční krční hřídel je vůbec pěkně zakončen: „Tam, kde se nenachází nic,/ se nachází všechno.“ (s. 62) Skutečnost je však mnohem prostší: tam, kde není nic, se opravdu nic nenachází. I to málo básnických střípků se rozpouští v moři podprůměrného veršování. Prvotina Yvety Shanfeldové náleží do kategorie básnické hlušiny. Spatřuje snad nakladatelství Host svůj raison d’être v jejím rozhojňování?
Autorka je bohemistka.
Yveta Shanfeldová: Noční krční hřídel. Host, Brno 2006, 68 stran.