Letošní lednové jubileum Bedřicha Václavka (1897–1943) připomněl v příloze Kam kulturního přehledu Kam v Brně... č. 2/2007 Ladislav Soldán.
Dobové kontexty Sedmi listů Melinovi Josefa Šafaříka jsou tématem studie Davida Drozda v časopisu Estetika č. 1–3/2006. (Od narození autora-filosofa uplynulo 11. 2. t. r. sto let.)
Na Bohumila Hrabala, ale také na Vladimíra Holana, který v Divokém víně v roce 1968 publikoval báseň Nepřátelům, na Janu Černou, autorku vzpomínek Adresát Milena Jesenská, na Allena Ginsberga a na Karla Sýse „tehdy a nyní“ vzpomínal v Salonu č. 504 (příloze Práva z 1. 2. 2007) tehdejší i nynější vydavatel Divokého vína Ludvík Hess.
Proces s členy ostravského Divadla Waterloo (Ivan Binar, Josef Frais, Petr Podhrázký a další) z roku 1972 a perzekuci spisovatele Jaromíra Šavrdy (1933–1988) popsal Jiří Fiedor v studii Bílé vrány v černém kraji. Charta a nezávislé iniciativy na Ostravsku (Dějiny a současnost č. 2/2007).
S názory Jana Švankmajera na raný Semafor a své působení v něm (Velký rozhovor s Janem Švankmajerem ve vánoční příloze Divadelních novin č. 22/2006) polemizoval Jiří Suchý v Divadelních novinách č. 3/2007.
S Ivou Hercíkovou se v Reflexu č. 6/2007 rozloučil Petr Bílek.
Pod názvem Pokročme k větší přizpůsobivosti informoval Ondřej Horák v Lidových novinách 8. 2. 2007 ve svém Literárním diáři o eseji Milana Kundery Die Weltliteratur otištěné v deníku The New Yorker 8. 1. t. r.
S „vyslancem české kultury v Portugalsku“ Františkem Listopadem rozmlouval v Týdeníku Rozhlas č. 5/2007 René Kočík.
Rozhovor se Zdeňkem Rotreklem připravil pro „studentský list pro seniory“ Babylon č. 5 z 15. 1. 2007 Petr Placák.
Páté vydání Magorových labutích písní Ivana M. Jirouse (Torst 2006) recenzoval v Právu 9. 2. 2007 Radim Kopáč.
Za „jednu z nejlepších knih české poezie v době od listopadu osmdesát devět...“ označil Milan Exner v Tvaru č. 2/2007 pátou sbírku básní Michala Jareše Kdo dnům rozumí (Lubor Kasal 2006).
V časopisu libereckých knihovníků SvětLik (leden–únor 2007) zaujala recenzenta Jiřího Janáčka sbírka Stanislava Kubína Oblouk návratu (Ústí nad Orlicí, Oftis 2006).
Doslov k sbírce básní Aloise Marhoula Kam jablko nepadá (Arsci 2006) napsal Vladimír Křivánek.
František Knopp
Itálie
Minulý týden, poté, co během potyček s radikálními italskými fanoušky, tzv. ultras, zemřel v Catanii policista, se italská média zabývala především tématem bezpečnosti na fotbalových stadionech. Začala také rozsáhlá diskuse o problematice italského fanouškovství, do které se na stránkách deníku Corriere della Sera zapojili i dva italští spisovatelé. Deník v úterý 6. 2. přinesl rozhovor s Vincenzem Consolem a dopis od Claudia Magrise. Consolo, rozený Sicilan, na věc pohlíží z kulturně-literárního hlediska. V rozhovoru rozlišuje dvě tváře Sicílie: na jedné straně stojí kultura, civilizace, důstojnost, na druhé pak slepé a bezdůvodné násilí, jehož byla Itálie právě svědkem. V souvislosti s výtržnostmi upozorňuje na specifický rys samotné Catanie: podle něho blízkost sopky Etny probouzí v lidech určitou vitalitu, přetvářející se často ve fašismus a nekontrolovatelný vztek. Uvádí, že ne náhodou je to město pesimismu a osudovosti Giovanniho Vergy a impotence ústící v šílenství v díle Vitaliana Brancatiho. Upozorňuje hlavně na to, že v Catanii mají události odehrávající se i na jiných místech Itálie vždy tragičtější charakter. V rubrice věnované dopisům čtenářů se Claudio Magris zamýšlí nad kořeny tohoto druhu násilí více z hlediska státní politiky. Pranýřuje především nedůslednost italského státu v trestání přestupků fanoušků a zdůrazňuje, že k násilí dochází především proto, že je dovoleno, aby se tak dělo. Tvrdí, že stadion plní roli kostela ve středověku: je místem, kde se zločiny nemohou trestat. Domnívá se, že nemá smysl uzavírat stadiony pro veřejnost, ale že je třeba důsledně odhalovat jednotlivé zločince a tvrdě je potrestat. Jedině to může podle něho vést k vyřešení problému.
Věra Suková