Tržní bolševici

Základní myšlenky se v knize Jiná cesta k trhu pravidelně opakují, Joseph Stiglitz ale nikomu nic nevtlouká do hlavy. Píše hlavně o ekonomických krizích a přístupu Mezinárodního měnového fondu k nim – a protože přístup MMF ke krizím je jednotný, Stiglitz v různých kapitolách naráží postupně na tytéž problémy.

V úvodu autor krátce shrne historii MMF a Světové banky a upozorní na to, že problémem pro něj není samotná existence MMF, ale jeho nynější podoba. Tu mu vtiskli společnou rukou Ronald Reagan a Margaret Thatcherová v roce 1981, když do jeho vedení prosadili ideologické vyznavače maximálního uvolnění trhu, kteří přesměrovali politiku Fondu od původních cílů. Namísto aby se Fond snažil předcházet případné globální krizi tím, že by poskytoval nezbytné půjčky zemím ve fázi hospodářského poklesu, se v posledním čtvrtstoletí snaží nadiktovat světu svou ideologii volného trhu. Tuto ideologii prosazuje bez ohledu na dosavadní neúspěchy – ba dokonce na své největší nezdary ve východní Asii a v Rusku reagoval v roce 1999 voláním po rozšíření svých pravomocí.

Východoasijská finanční krize a reakce MMF na ni v letech 1997–1998 a postkomunistická ekonomická krize v Rusku (především její vyvrcholení v roce 1998) jsou ústředními tématy Stiglitzovy knihy. Autor tvrdí, že Fond nejenže nepřispěl k jejich odvrácení, ale že svým krátkozrakým přístupem (hlavně trváním na rychlé a úplné liberalizaci kapitálového trhu) vlastně napomohl k jejich prohloubení a rozšíření.

Bohatství jen pro někoho

Přístup vedení MMF k řešení ekonomických problémů je podle Stiglitze prostý. Ordinuje stabilizaci, privatizaci a liberalizaci. Stabilizace se týká měny a v praxi znamená zejména obsedantní soustředění na co nejnižší inflaci, liberalizace zase hlavně maximální uvolnění kapitálového trhu. Tento recept má podle Fondu zajistit hospodářský růst. Stiglitz na mnoha případech dokládá, že se předpovědi o růstu v zemích, které se řídily receptem MMF (zmiňuje mimo jiné také Česko), nepotvrdily, ukazuje však navíc i to, že růst zaznamenaly právě ty země, které se návody MMF neřídily (oproti Česku poukazuje například na Polsko). Totéž dokumentuje i na průběhu finanční krize ve východní Asii. Thajsko, které se řídilo pokyny Fondu k odvrácení hrozící krize, zaznamenalo nejhorší propad a krize doznívala nejdéle, zatímco sousední Malajsie, která se jimi otevřeně řídit odmítla, vyšla z krize nejlépe.

Výtky, že ekonomický růst může přispívat pouze bohatým, odmítají představitelé Fondu s odvoláním na tezi, podle níž bohatství protéká společností shora dolů – bohatnou-li tedy bohatí, nakonec z toho budou mít prospěch i chudí. Praxe tuto tezi nepotvrzuje a naopak se často ukazuje, že opatření MMF nevedou k udržitelnému růstu, nýbrž hlavně k prohloubení rozdílů mezi bohatými a chudými. To ale podrývá hospodářskou sílu státu, a brání tedy růstu. Není divu, že Fond byl mnohokrát obviňován z toho, že záměrně hájí zájmy bohatých a také zájmy bohatých zemí, především USA, které mají z historických důvodů jako jediná země v MMF právo veta. Zvláště v rozvojových zemích, ale také v Rusku, které na spojenectví s MMF doplatilo velmi tvrdě, nebývá nijak výjimečné přesvědčení, že se MMF snažil záměrně vyvolat krize, aby někomu umožnil zbohatnout na úkor postižených. Stiglitz s podobnými konspiračními teoriemi nesouhlasí. Podle něho jsou představitelé Fondu přesvědčeni, že jejich politika přispívá k hospodářskému růstu (i že tento růst prospěje všem) – nestarají se však o to, aby si své představy ověřili v praxi.

Nedůsledný fundamentalista

Ačkoli tržní fundamentalisté rádi hovoří o nutných bolestech, které s sebou aplikace jejich receptu, přitažlivého pro svou přímočarost a jednoduchost, nese, zcela pomíjejí vše, čím tyto bolesti zasáhnou do společenského tkaniva – a co může ve svých důsledcích dlouhodobě poškodit i hospodářskou výkonnost. Stiglitz navíc trefně poukazuje na to, že tržní fundamentalisté v MMF ve skutečnosti nejsou důslední. Intervenují-li – ve všech případech neúspěšně – v ekonomické krizi ve prospěch udržení směnného kursu, chovají se navýsost netržně, nemluvě o tom, že jejich postup je často provázen naivním přesvědčením, že dokážou například právě vývoj kursu odhadnout lépe než sám trh. Přitom zároveň odhalují své sepětí s finanční komunitou. Půjčky na záchranu měny neslouží pouze danému státu, ale jejich součástí jsou požadavky na ochranu zahraničních investic. Pomáhají tedy zachraňovat peníze investorů z vyspělých zemí (v nemalé míře amerických), kteří tak na rozdíl od jiných nemusí nést tržní riziko plynoucí z nesprávného odhadu situace.

Stiglitz svá tvrzení celkem přesvědčivě dokládá nejen analýzou konkrétních případů a odkazy na oficiální dokumenty MMF, ale také popisem fungování Fondu. Zatímco Světová banka ponechává značné rozhodovací pravomoci ředitelům sídlícím dlouhodobě v dané zemi (kterou musejí znát zblízka, ne pouze ze své rezidence v hlavním městě), Fond řeší problémy zásadně z centra, na rychlých služebních cestách jedná nanejvýš s ministry financí a guvernéry národních bank. Díky své funkci hlavního ekonoma Světové banky může Stiglitz popis praktik Fondu okořenit také občasnými historkami ze zákulisí, osobními zážitky či příhodami ze sporů mezi MMF a Světovou bankou.

Stiglitz vysvětluje i to, proč má vlastně MMF i přes svou zhoubnou politiku takový vliv. Je tomu tak jednak proto, že je často ochoten poskytnout půjčku – nemotivuje ho v prvé řadě zisk, ale snaha prosadit svou ideologii. Peníze od MMF pak slouží jako důležitý signál, že je země schopna splácet úvěr. Díky úzké vazbě mezi MMF a finanční komunitou je tedy poskytnutí půjčky ze strany MMF pobídkou pro investory – a dá se tudíž chápat i jako nutné zlo. Na druhé straně se ten, kdo o peníze od MMF nepožádá, vystavuje riziku. Fond to totiž chápe jako snahu vymknout se kontrole a takovou zemi může očernit jako nedůvěryhodnou pro investice.

Návrh změny

Stiglitz se domýšlí, že MMF se jako každý úřad, který není pod dostatečnou kontrolou, snaží zvětšovat svou moc. Mnohé podmínky, na které Fond váže poskytnutí půjčky, podle Stiglitze vůbec nesouvisejí s makroekonomickou stabilitou, ale slouží jen k ověření toho, zda je dotyčná země ochotna se podřídit. MMF je přitom úřad placený z daní občanů všech zemí světa a jim má podle svého mandátu také sloužit. Ve své nynější podobě ale nepřipouští diskusi o zvolených metodách. Stiglitz v samotném závěru navrhuje cesty, jimiž se MMF mohl stát institucí, která bude skutečně předcházet globálním krizím. Je podle něj nezbytné, aby postupy navrhované Fondem byly výsledkem širší rozpravy, a nikoli jen ideologického přesvědčení jedné úzké skupiny z vedení Fondu. Je prý třeba také změnit způsob volby zastoupení v MMF, v němž se dnes hlasy přepočítávají podle hospodářské síly zemí. A konečně je nutná větší průhlednost v rozhodování a také přímá zodpovědnost za chybná rozhodnutí. MMF by také měl ustoupit od mnoha dosud prosazovaných principů, které selhaly, a obrátit pozornost k takovým, které se osvědčily v praxi.

Titul Stiglitzovy knihy zvolený českým vydavatelem může v našich zeměpisných šířkách zaznít zvučněji (ale také ideologičtěji) než původní Globalization and Its Discontents, bohužel však může být také trochu zavádějící. Stiglitz totiž nepředkládá nějakou teoretickou koncepci cesty k trhu. Píše především o svých názorových střetech s vedením MMF a jeho ideovými souputníky, například americkým ministerstvem financí, k nimž došlo během devadesátých let minulého století. U českého vydání může čtenáře trochu zavádět i podoba knihy. „Špalkový“ formát a graficky velmi uměřený papírový přebal naznačují, že by mohlo jít o nějakou Stiglitzovu teoretickou práci nebo o výběr z odborných článků. Ve střízlivých deskách se ale ve skutečnosti skrývá filipika, během níž se autor od spojení „tržní fundamentalisté“ propracuje až k „tržním bolševikům“.

Kniha však není nějakým vyrovnáváním osobních účtů autora s bývalými kolegy či protihráči. Stiglitz je člověk, který má nepochybně velké sociální cítění. Je ekonomem, který se věnuje převážně mikroekonomice, a autorem, který chce šířit osvětu. Popisuje-li dopady politiky MMF na rozvojové země i nezdary při řešení krizí, je zjevné, že to pro něj nejsou abstraktní témata, avšak pohlíží na ně především optikou toho, jak se dotkly chudých. Trh je pro něj především cestou k obecnému blahobytu, a teprve tento blahobyt je samotným cílem. Nejen v recenzované publikaci přitom brojí proti těm, kteří z prostředku – svobodného trhu – učinili cíl a jsou připraveni tento cíl prosazovat i dosti nečistými prostředky.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.