Promýšlení věcí do konce

Z výmluvných fotografií Nancy Cramptonové, která vystavovala půl stovky portrétů amerických autorů před rokem i u nás v Česku, se Philip Roth jako statný sedmdesátník dívá na svět mužně a sebejistě, jako by chtěl vzkázat čtenářům, že je v plné síle připraven nejen dělit se s nimi o svá nová vyprávění, ale i ochoten vyrovnávat se s případnými politicky, psychologicky nebo feministicky motivovanými výhradami k tomu, co píše. A Roth píše pilně, protože právě psaní, jak říká, je už po dlouhá léta jeho řeholí, naplněním jeho existence. Psaní každé nové knihy mu pomáhá prohlubovat vědomí o světě a zároveň povzbuzuje jeho autorské sebevědomí. Dávno pryč jsou prý dny revoltující mladické naivity. Cítí, že jako prozaik stále vyzrává a společnost kolem něj ho v tom utvrzuje; nadšeně mu tleská a uděluje mu nejrůznější uznání a vyznamenání. Ale potěšený spisovatel si pro všechnu tu slávu nepřestává uvědomovat, že postupující vektor lidského času s sebou vleče i svůj neodlučitelný stín, připomínku, že vyzrávání směřuje i k momentu dozrání, tedy ke konci.

Hledání americké pravdy

Kritika sledující Rothovo literární počínání posledních dvou desetiletí mluví o druhé tvůrčí míze a množství titulů, jež v té době vyšly, je skutečně impozantní. Ale není to jenom počet knih, co vzbuzuje obdiv, je to i stále se prohlubující záběr kulturní, společenský, ideový. Zejména tři díly tzv. Americké trilogie a román Spiknutí proti Americe (The Plot Against America, 2004) představují závažná zamyšlení nad vývojem Ameriky minulého století – od třicátých let, kdy malý Philip vyrůstal v prostředí židovské dělnické komunity v New Jersey, přes léta válečná, následující období studené války a „bláznivá“ léta šedesátá až k přetvářce politické korektnosti konce tisíciletí. Romanopisec se tu ujímá nemalého úkolu hledání pravdy, americké, ale i obecně lidské. A samozřejmě i pravdy o sobě.

Autobiografičnost Rothova rozsáhlého díla je nesporná, ale též freudisticky komplikovaná. Je například obtížné rozhodnout, která z knih Fakta (The Facts: A Novelist’s Autobiography, 1988) či Odkaz (Patrimony: A True Story, 1991) je blíže realitě a která je fiktivnější, i když by to mělo být z označení samotného autora zřejmé. Nicméně je to Nathan Zuckerman, vymyšlený autorův spisovatelský dvojník, kdo ve Faktech děkuje Rothovi za svou existenci, ale také mu připomíná, že dar „svobody svobodně psát“ dostává právě od něj, živého plodu vlastní imaginace. A je třeba dodat, že této svobody, kterou si sám nadělil, Roth bohatě využíval v celé dlouhé sérii zuckermanovských románů. Vztah Roth-Zuckerman se po léta proměňoval, různě relativizoval, ale výhodně trval. Až v loňské knize Exit Ghost Roth Zuckermana údajně propouští. A kritika mu už pohotově (ale třeba předčasně) mává sbohem.

Stárnoucí profesor touhy

Už samotná skutečnost, že Zuckerman byl spisovatel, ho situovala v Rothově hře s dvojníky do nejintimnější autorovy blízkosti. Naopak Davida Kepeshe muselo už jeho zaměstnání profesora literatury pro možné hlubší autobiografické sblížení diskvalifikovat, uvážíme-li Rothovy velmi kritické názory na literární vyučování a kritiku. Ne že by Zuckerman nebyl občas komický, ale Kepeshova směšnost je hlubší a nemá zřejmě budit ani čtenářovy sympatie. V románě Profesor touhy (The Professor of Desire, 1977) je kvůli své posedlosti původcem řady trapností; jeho nezvladatelný a neukojitelný chtíč ho nutí přesáhnout meze reality do oblasti surreálna a proměnit se po kafkovsku a gogolovsku v ženský prs. V této podobě jsme ho poznali v ranější novele Ňadro (The Breast, 1972). Roku 2001 se Rothovi jeho Kepesh, stárnoucí profesor literatury a mediálně populární komentátor kultury, vrací na scénu v románu Umírající zvíře (The Dying Animal).

Protagonista je i jako sedmdesátník stále ještě profesorem touhy, ale také jejím služebníkem. Svá dobrodružství se studentkami připravuje s profesionální vypočítavostí. Kulturní arzenál stárnoucího svůdce – od uměleckohistorického poučování k vlastní hře na klavír až po omračování mladých žen ukázkou originálního Kafkova rukopisu – je docela smutný i mírně vyčichlý. Ale Kepesh to ví, Kepesh ví, co dělá. A naplňuje tak svůj boj se stárnutím. S nostalgií udržuje při životě atmosféru a postoje z doby sexuální revoluce šedesátých let. Má chvíle, kdy propadá primitivnímu, silovému chápání touhy: „V případě sexu jste zpátky v pralese. Zpátky v močálu.“ Ve společnosti vidí stále prostor pro „libertarianismus“, nutí svého syna, aby se osvobodil ze společenské přetvářky a byl sám sebou, šel svobodně za svým snem, za svou touhou, což mu prý svobodná Amerika umožňuje.

Ať už přišla Amorova šipka, která otevřela ránu a bránu nové citlivosti, odkudkoliv, milostný vztah s krásnou Consuelou, dcerou kubánských emigrantů, naplní Kepeshe kromě touhy i nekontrolovatelnou žárlivostí. Nebyl schopen tento přímo bolestný pocit překonat, ani když jej dívka opustila a on dále žil svým prostopášným a radikálně individualistickým životem. A pak nečekaně – v poslední den druhého tisíciletí, kdy celý svět prostřednictvím médií a uprostřed ohňostrojových oslav vítal něco, k čemu nikdy nedošlo a dojít nemohlo, a kdy vše potvrzovalo „trumf triviálnosti nad tragédií“ – divukrásná Consuela přijíždí za svým starým milencem, aby mu svěřila, že má rakovinový nález a že ji po chemoterapii čeká i operace prsu. Vytváří se prostor pro skutečný cit, soucit, lásku? Mohou fotografie Consueliných dokonalých ňader, které Kepesh na její přání pořizuje, nějak zmírnit bolest, kterou přinesla zvěst o neštěstí?

Nemoci, umírání, smrt

Stejně jako kdysi svěřil mladý protagonista v Rothově provokativním románu Portnoyův komplex (Portnoy’s Complaint, 1969) své trápení psychiatrovi, je i román Umírající zvíře dlouhou Kepeshovou výpovědí nějakému posluchači. Těžko si bez literární licence představit, že by někdo mohl bez jediné reakce naznačenou roli sehrát. Ale Roth vskutku nechává posluchače promluvit až v samotném závěru, aby se pokusil Kepeshe přesvědčit, že za operovanou Consuelou nemá chodit. Je to dost absurdní, ale hlavně nečekané zakončení, v němž onen neznámý (nezainteresovaný, nebo profesionálně vědoucí?) člověk radí programově dlouho sobeckému Kepeshovi, aby za pacientkou, jíž chce poskytnout pomoc a útěchu, nechodil. Odejde-li, bude prý „vyřízený“. Ale zdá se, že profesora už nic a nikdo nezastaví. Došlo k jeho zlidštění, k jeho vysvobození ze svěracích okovů touhy? K uvědomělému přijetí smrtelnosti, včetně té vlastní?

Nemoci, umírání a smrt se staly ústředním tématem Rothovy tvorby posledních několika let. V tom zorném poli odcházení se k sobě navzájem přibližují i ony různé variace autorských já – od Kepeshe a Zuckermana k Philipu Rothovi, nebo k bezejmennému protagonistovi a vypravěči životního příběhu z románu Jeden každý (Everyman, 2006). Ano, název ze středověké morality má naznačit, že jde vpravdě o každého z nás smrtelných tvorů na této Zemi, že jde o skládání účtů ze života. Kniha začíná překvapivě pohřbem vypravěče, nad jehož rakví po židovském zvyku promluví každý z pozůstalých několik slov, jimiž si připomene nebo si uloží do paměti nějakou příhodu či moment ze společných životních setkání. Starší bratr, úspěšný muž působící stále atletickým dojmem, druhá ze tří manželek, jejich společná dcera, která otce milovala, a nakonec dva synové z prvního manželství, kteří otce nikdy nepřijali.

A po rozchodu pozůstalých přichází vyprávění zesnulého až k momentu, kdy odchází na operační sál k další z početných operací srdce, která se už nezdaří. Na Rothových prózách bylo kromě toho, jak rytmicky a přirozeně plynou, vždycky imponující i to, že spisovatel vše, o čem psal, poctivě nastudoval, takže se čtenář mohl detailně poučit, třeba jak se chytají ryby na zamrzlém rybníku, jak se vyhodnocují a čistí drahokamy, jak se na starých židovských hřbitovech kopou hroby a jak se pohřbívá. Roth se samozřejmě proslavil i tím, že směle a otevřeně popisoval i nejintimnější erotické scény. Po nějaký čas se však jeho prózy věnují souběžně i neduhům a nemocem, které postihují lidské tělo, stejně tak jako léčebným procesům a operacím, které mají neodvolatelný konec oddálit. Román Jeden každý se čte kromě jiného jako lékařská zpráva, velmi podrobná, ale ne nudná, protože životně důležitá. Morbidita? Ani ne. Stejně jako odvážné sexuální scény v Rothových prózách nebyly pornografií. Prostě jen lidský život zobrazený a promyšlený v celku a do konce.

Autor je vysokoškolský učitel, literární vědec a amerikanista.