Ve stínu Veletržáku

Komorní výstava obrazů Jonáše Czesaného (1972) není jen přehlídkou malířovy aktuální tvorby. V přímém sousedství Veletržního paláce, v galerii, již můžeme navštívit, pouze víme-li o ní, mají obrazy dnešních mizejících Holešovic charakter mnohovýznamového svědectví. Czesaného pohled na monumentální hmotu konstruktivistického paláce, fasády starých továren a industriální zákoutí dělnické zástavby přímo komunikuje s venkovním světem a zároveň významně kontrastuje s intimním, řekněme domáckým prostředím „bytové“ galerie.

Ve stínu masivu Národní galerie, kde mimo jiné Czesaný vystavoval v roce 2005, doslova v galerijních pokojích, neboť Vernon je prostor velmi specifický, tiše spočívají na první pohled strohá, na druhý melancholická, povětšinou velkoformátová plátna. Nevtíravá fascinace holešovickými ne-místy, která působí jako městská periferie, přestože jí už dávno nejsou, a klidný odstup znalého a smířeného pozorovatele, vtiskuje obrazům jisté napětí. Czesaného práce s detailem činí z „obyčejného“ přitažlivé. Městskou průmyslovou poetiku šedavých prostředí znázorňuje oproštěně, bez hodnocení a sentimentu. Některé z obrazů mohou působit jako rozloučení, přítomen je předpoklad blížící se destrukce, demolice, přestavby apod. budovy či celého urbanistického prostředí. Prostota, s níž Czesaný pozoruje a zároveň citlivě vnímá v podstatě banální místa a triviální motivy, prozrazuje autorovu hlubokou vnitřní přítomnost a sepětí se zobrazovaným prostorem.

Brutalita pásových oken, vystupujících z šedavé fasády (Veletržák, 2006), rohy v šeru se skrývajících ulic, vyprázdněná poetika opuštěných továren, prostory bez lidské přítomnosti… Místa, ač ve skutečnosti na první pohled mrtvá, v obrazech ožívají a stávají se dějištěm tichých, polozapomenutých nebo někde daleko v mysli zasutých příběhů. Jediné živé bytosti jsou zde holubi, dva velké obrazy Aristokrat a Plebejec, které přirozeně doplňují celek holešovické „idyly“. Na ulici potom nezbývá než porovnat skutečnost s Czesaného pozorováním. Uvidět na chvíli smutek opuštěných míst a uvědomit si zvláštní, nenápadný půvab Holešovic. A to je skutečný kontext.

Autorka je teoretička kultury.