Téma „do it yourself“ čili „udělej to sám“ visí ve vzduchu. Karel Císař ho jako téma rozpustil do nové Revue Labyrint. Aniž bych to věděl, navrhl jsem vloni Febiofestu odrazit ducha doby v programu a věnovat osm projekcí momentu DIY v hudbě (začínáme 22. března!). Tahám ze schránky nové číslo hudebního měsíčníku The Wire a vidím písmena přes celou zadní stranu: D. I. Y.! To vydavatelství Soul Jazz připomíná postpunkovou scénu nezávislých labelů, pro kterou byl klíčový právě nezprostředkovaný přístup k věci. A když vybírám jedno podstatné album, jež už letos stihlo vyjít, zas je to něco mírně ušmudlaného z domácí dílny.
„Probudil jsem se v mixéru,“ zní jedna věta v Pitínského hře Ananas. Vystihuje situaci hudby brooklynských Animal Collective. Akustické kytary, vokály, staré varhany: zachází se tu s vybavením písničkářů, ale „v mixéru“ inspirace dochází k živému otřesu všeho, zvuk se posouvá k jakémusi extatickému remixu. Zvířata v názvu skupiny nejsou náhodou: často jsme v atmosféře rituálu, masopustně zábavné slavnosti, kdy se hodnoty stavějí na hlavu a aktéři jednají ve shodě s maskami, které jim překryly tvář. Společná improvizace dřív patřila k jazzu a šamanistická cesta k transu do hudby nezápadních etnik, ale obojí si už přivlastnil postrock a další dnešní proudy. Je to jedna z nejsilnějších proměn v dnešní hudbě. Vnáší změnu nejen do atmosféry a formy skladeb, ale i do samotného pojmu autorství, na kterém tvůrcům přestává křečovitě záležet. Animal Collective v tomto duchu řežou do kytar jako u táborákového kmenového setkání, vykrúcají potenciometry na psychedelických efektech, v lesním videu spolu „filosoficky“ závodí zajíc a želva, aby se pak naturalisticky sežrali. Co je v té poetice newyorského a brooklynského? Snad blízkost a křížení vlivů, nutnost vtisknout se do sebe na společné ploše. Ale kamarádi z dětství spolu přišli do metropole z rodného Marylandu: v jeho lesích hledejme klíč k živelným albům Sung Tongs nebo Feels.
Čtyři členové si říkají Medvěd Panda (podle kresby na dávné kazetě vlastní hudby vydané D.I.Y. stylem), Avey Tare (Davey, který roztrhl – „tear“ – své jméno), Geologist (aby při koncertě viděl na mix, svítí si speleologickou čelovkou) a Deakin (podepisoval tak své pseudoromantické literární parafráze). Pan Panda (Noah Lennox) teď vydává třetí sólové album a zároveň první, které má větší než deníkové ambice. Předchozí Young Prayer bylo rozjímání s akustickou kytarou po smrti otce. Novinka Person Pitch (Ladění osobnosti) Paw Track Records) jako by v sobě měla vyrovnaný pocit z nového domova v Lisabonu i čerstvého otcovství. Potvrzuje, že Panda nezůstává u stejného zvuku, spíš u určitých metod. Úvodní krédo o dobru a odvaze Comfy In Nautica (Pohodlí plavby) stojí na pilířích zasmyčkovaných sborových vokálů, Panda nad ně – zase sborově – zpívá výraznou melodii.
Právě světlé zvuky a „popová“ široká harmonie přiměly dost recenzentů srovnávat album s Pet Sounds, experimentální popovou deskou Beach Boys z roku 1966. Ale Panda je pořád zároveň zvukový vetešník, do „hezkých“ písní nechává organicky vrůstat šumy, řev zvířat, bublání vody. Pořád jsme v domácí dílně, kde se vedle autora projevuje nářadí, nashromážděné harampádí, duch domu, vzpomínky na léto, zvon z kostela odnaproti. Britská skupina Tunng nazvala své album Komentáře vnitřního sboru: ta slova vystihují ráz, jímž Panda snoubí melodie s lyrickým zastaveným časem evokativních zvuků.
Není to geniální album, ale je velmi dobré; chytlavé i originální, propracované do detailů a zároveň poťouchlé. Dobře reprezentuje proměny, které v dnešní písni (tedy té nejrozšířenější části západní hudby) nastávají. Za jak dlouho dorazí duch komunitních jam sessionů do velkého popu? Jejich přitažlivost nezůstává bez odezvy. Animal Collective, slavní už dnes, právě získali smlouvu od Domino Records – jednoho z největších britských labelů, domova kapel Franz Ferdinand a Arctic Monkeys.
Autor je hudební publicista.
Panda Bear: Person Pitch. Paw Track Records; 2007.