Mluvil tu někdo o komunismu?

Slavný filosof Žižek je jedním z nemnoha, komu se ještě za života dostalo té cti, že se jejich dílu soustavně věnuje zvláštní časopis: International Journal of Žižek Studies začal vycházet počátkem loňského roku. A koncem téhož roku jsme se dočkali prvního českého překladu dvou Žižkových knih. O jedné – Nepolapitelném subjektu – tu nedávno psal Petr Fischer. Druhá má provokativní název: Mluvil tu někdo o totalitarismu?. Obsahuje pět esejů o zneužívání tohoto pojmu. Uzavírá ji parafráze stejného citátu, jehož variací se otevíral Nepolapitelný subjekt. Diskursivní zacyklení: nová kniha končí tím, čím ta starší začínala. Nový korálek, táž nit; kruhový náhrdelník bez začátku a konce.

Tím se dostáváme k prvnímu rysu Žižkova myšlení: má sklon k cykličnosti, pohybu v kruzích. V nových knihách často opakuje pasáže ze svých knih starších. Když zrovna nerecykluje celé kusy textu, znovu se mu vracejí náměty a opakují se diskursivní strategie, kterými je zpracovává. Připomíná to psa honícího se za svým ocasem. Kdo to někdy pozorně sledoval, ví, že pes se sice žene stále za týmž nepolapitelným cílem, ale nezůstává při tom na místě, neznatelně se posouvá na nové území; a přitom ho ta hra náramně baví. Vzdor zdánlivé nevhodnosti je ten příměr přesnější, než se může zdát. Ani kruhy Žižkových úvah nejsou uzavřené a vybízejí k novému opakování. Nejsou nikdy stejné, pokaždé nás posunou na území nových kontextů. Žižek není primárně onen typ hloubavce, jenž si zamiluje jednu otázku a pak ji trpělivě obchází v soustředných kruzích čím dál menších, aby se dotkl osy, kolem níž se otáčí jeho tázání – své vlastní touhy. Žižkovo tázání směřuje ex centro. Že to na některé usedlejší pány akademiky pravého i levého vyznání může působit excentricky, z toho si slovinský myslitel nedělá těžkou hlavu. Spíš budí dojem, že ho ta hra náramně baví.

Jímá-li čtenáře při čtení Žižkových textů závrať, není to závrať z hloubky, nýbrž spíš z neuvěřitelné šíře toho, co ve svých úvahách dokáže obsáhnout a spojit (někdy pravda nitkami hodně tenkými). Ne že by jeho myšlení scházela vertikála, ale jeho primárním talentem není ona, nýbrž nesmírná horizontální rozloha, v níž se čile pohybuje a spojuje vysoké s nízkým, krásné s ošklivým, tragické se směšným. Jako by největší intenzita paradoxně spočívala v extenzi tohoto myšlení, jež dokáže propojit jakékoli dva libovolně zvolené body vesmíru. Protože miluje transgresi a baví ho pohybovat se na půdě akademicky uctívané filosofie jako její enfant terrible, je jeho intelektuální temperament obrazoborecký: rád uvádí obecně přijímané pravdy v paradoxních souvztažnostech.

Jeho záliba v paradoxech se projevuje dvojím způsobem. Buď se snaží odhalit paradoxii v tvrzeních, která běžně pokládáme za bezrozporná. Anebo naopak tam, kde jsme zvyklí vidět paradox, snaží se nám ukázat, že jde o paradox pouze zdánlivý, v jehož hloubi je ukryta cenná pravda. Žižek je sám plný paradoxů: je antiautoritářský, a přitom vám v hovoru klidně řekne, že se považuje za stalinistu (byť těžko soudit, jakou roli v tom hrála snaha provokovat); ostře útočí na intelektuální módy západních univerzit – a jeho myšlení se již dávno stalo jednou z nich.

Slavoj Žižek a my

Kniha Mluvil tu někdo o totalitarismu? upozorňuje na záludnosti zacházení se slovem, jemuž kdysi dodaly váhu pronikavé analýzy Hannah Arendtové a které naopak diskreditují někteří političtí manipulátoři současnosti. V jejich rukou, říká Žižek, se ten pojem stal klackem, po kterém se sahá ihned, jakmile někdo vyřkne jakoukoli radikálnější kritiku liberální demokracie; tím klackem dostane po hlavě i ten, jehož názor není antidemokratický. Je sympatické a pro Žižka příznačné, že sám podává zdrcující kritiku totalitarismu komunistického i nacistického, a dokonce liberály upozorňuje, v čem je jejich kritika totality nedostatečná a kde je třeba ji prohloubit. Nicméně antiliberalismus zaznívající místy z jeho úvah, prvotně psaných pro anglofonní publikum, v českém prostředí naráží na dvě specifické okolnosti. První Žižkův hlas oslabuje, druhá ho zesiluje.

Nejdřív ta první: většina z nás, kdo jsme delší dobu žili na Západě, ví, jak daleko má myšlení české společnosti (navzdory častému zaklínání se liberální ideologií) k onomu slušnému, svobodomyslně, a tedy liberálně tolerantnímu přístupu k lidem a světu – přístupu tak samozřejmému v každodenním chování a interakcích lidí ve veřejném prostoru západoevropských zemí. V tomhle směru máme co dohánět a potřebujeme, troufám si říct, spíš více liberalismu – ne ve smyslu ideologickém, nýbrž ve smyslu obyčejné, každodenní, zažité svobodomyslnosti, velkorysosti a vzájemného taktu. Méně liberálního ideologizování v médiích a politice – a trochu víc liberální úcty k různorodosti lidských projevů v praktickém životě. V tomhle směru nám Žižkův antiliberální apel mnoho nepomůže.

Ale pak je tu druhá strana mince: vzhledem tomu, že si totalitu prožila na vlastní kůži, chová se česká společnost dodnes jako pacient s posttraumatickými příznaky, v němž připomínka nedávného zážitku vyvolává bezmála hrůzu, a tak ho lze, jak vám potvrdí každý psycholog, touto připomínkou účinně strašit a manipulovat. A právě v tomhle bodě rozumíme Žižkovu varování před politickým zneužíváním slova „totalitarismus“ možná lépe než leckdo na Západě. Chceme-li se přesvědčit, jak se dá politicky manipulovat s tímto slovem a jeho pojmovými deriváty (u nás se to týká zejména slova „komunismus“), stačí si otevřít komentářovou stránku některých českých deníků. Na primitivní mladofrontní strašení lidí bubákem komunismu (ať už je prováděno z přesvědčení nebo aby politicky manipulovalo čtenáře) platí Žižkova kritika vedená z antiliberálních pozic stejnou měrou jako slova polského liberála Adama Michnika, jenž praví: Máme u nás dva druhy komunismu: komunismus a antikomunismus. V tom je naše specifikum: „komunismus“ je u nás pojem natolik mediálně a politicky zneužívaný, že kritika tohoto zneužití platí bez ohledu na to, slyšíme-li ji z úst liberálních nebo antiliberálních: z obou úhlů se trefíme do černého.

Autor je lingvistický antropolog a publicista.