Karel Kosík a Slavoj Žižek. Dva rozdílní filosofové, rozdílných generací, ale oba levicového zaměření. Následující text se snaží hledat v jejich díle myšlenkovou blízkost, ale poukazuje i to, co je spíše rozděluje.
Když jsem před více než dvěma lety vedl na stránkách Literárních novin spor s Michaelem Hauserem o interpretaci Kosíkovy slavné knihy Dialektika konkrétního, můj oponent spojoval tento filosofický hit šedesátých let se současným bestsellerem Slavoje Žižka Nepolapitelný subjekt. Je tento názor oprávněný?
Karel Kosík nepatří mezi autory, které by Žižek opakovaně citoval (na rozdíl od Václava Havla), a už vůbec ne mezi ty, kteří by pro něj byli zásadní. Je ale pravda, že mezi myšlenkami obou filosofů lze hledat jisté podobnosti, které zřejmě nebudou náhodné, ačkoliv na druhé straně nelze přehlížet spoustu rozdílů. Ten nejnápadnější je ve stylu: zatímco Kosík je humanitním vzdělancem ze staré školy, spjaté ještě s 19. stoletím a meziválečnou avantgardou, Žižek, ač se do jisté míry sám prezentuje jako staromilec, patří už zcela do našeho světa; to, co je u Kosíka lidovostí ve smyslu masarykovského demokratismu a věrnosti „národnímu úkolu“, to je u Žižka „popem“ ve smyslu postmoderního zakořenění v krajině masové mediální kultury.
Oproti Kosíkově až patetické vážnosti, a to i tam, kde píše třeba o Švejkovi, nacházíme u Žižka vulgární humor i u nejvznešenějších témat. S tím souvisí také to, že Žižek nemá v lásce rétoriku pozdního Heideggera, jehož mýtopoetické psaní je naopak blízké Karlu Kosíkovi (alespoň v polistopadovém tvůrčím období). Značný je také rozdíl v sofistikovanosti obou autorů; Kosík je poměrně jednoduchý, své texty ozvláštňuje především básnivým jazykem, naproti tomu Žižek má talent říkat i triviální věci velmi rafinovaným způsobem, kdy více než závěr jeho úvah bývá poučnější cesta, jíž se k závěrům dostává a při níž provede čtenáře nespočtem zajímavých zákoutí.
Století Markéty Samsové
Přes naznačené rozdíly lze však najít mezi Kosíkem a Žižkem podobnost, která je podle mého názoru podstatná, a to již proto, že vysvětluje mnohé z popularity obou myslitelů u téhož publika (tedy u radikálnější levicové inteligence – ačkoliv pro její nejmladší část už možná jméno Karel Kosík není veličinou). Tento rys by se dal shrnout jako odpor k „viktimizaci“ člověka, který Kosík vyjádřil svou kritikou postheroické doby. Podstatou polemiky je záměna aktérů dějinných událostí za pouhé pasivní oběti okolností.
Kosík se na toto téma rozepsal například v eseji Století Markéty Samsové, kde postheroičnost spojuje s nemožností tragédie v moderní době. Dnešní Antigona už není tragická, ale jen nešťastná, „nejedná, pouze trpí. Její duševní život je nevýslovná trýzeň, znásobená tím, že ji nosí jako tajemství a není ochotna se o ní s kýmkoliv svěřit a hledat radu nebo útěchu u lidí nejbližších. (…) A tak se z politického dramatu, tj. z dění, které se dotýká Obce (POLIS), stává drama do sebe uzavřené subjektivity.“ Slovem tragický dnes myslíme kdejakou nehodu, neboť pro nás existují už jen různé poruchy systému, na které je třeba reagovat jeho zdokonalením. Všudypřítomná banalizace a domestikace smrti situaci dokresluje.
Kosík přibližuje svůj pohled na (anti)příkladu Markéty Samsové z Kafkovy Proměny; dívka přestane považovat vlastního bratra Gregora za člověka, už je pro ni jen odporným hmyzem, jenž má být odklizen, aby nepohoršoval. To je motiv, který by mohl docela dobře fungovat jako typicky žižkovský příklad.
Podle slovinského filosofa souvisí totiž dnešní notorická snaha interpretovat systémové zlo přes pojem oběti (intolerance, nemorálnosti, sexuálního harašení apod.) s konceptem narcistního ega, krmeného konzumními vymoženostmi kapitalismu a „netýkavého“ vůči reálnému setkání s druhým; s druhým, který je skutečně jiný, někdo, kdo si užívá svoji slast pro nás nepochopitelným a neakceptovatelným způsobem; druhý z masa a krve, který „má koule“, ne jako vykastrované pseudosubjekty multikulturalismu, které mají „právo, aby jejich příběh byl vyslyšen“ (a dojetím zneškodněn), „právo na svůj způsob života“ (pokud nás jím neobtěžují), „právo mít práva“ (která mají význam jen jako soukromý prostor konzumace života), jsou zkrátka „lidmi jako my“, ne nějakým obtížným hmyzem. Pro Žižka je tento přístup jen klasickým podvodem liberalismu, který odpolitizovává sociální rozměr lidské existence, zbavuje kulturu utopického a konfliktního potenciálu.
Netrpící trpní
Karel Kosík se samotným pojmem oběti rozsáhleji zabýval ve svém eseji Jinoch a smrt, který začíná vzpomínkou na historické události pro kritickou teorii skutečně klíčové – totiž druhou světovou válku a boj proti nacismu. Upozorňuje mj. na víceznačnost českého výrazu oběť a na to, že zatímco jedna vrstva tohoto slova dnes slouží ideologické lži (hrdinové odboje jsou označeni za oběti a budou odškodněni, čímž se depolitizace stává totální), druhá je souměrně tomu potlačována; je to ta vrstva, která je spojena například se jménem Jana Palacha, a tedy s ochotou obětovat se, položit život za vyšší cíl – za záchranu POLIS. To jde podle Kosíka ruku v ruce s relativizací nacismu, který přestává být vnímán jako absolutní zlo a staví se na roveň komunismu (jako by nebyl rozdíl mezi snem o rasově čisté společnosti a snem o společnosti sociálně spravedlivé), dokonce snad mnozí naznačují, že druhá jmenovaná ideologie byla horší.
Žižek podobně upozornil na to, že v diskursu viktimizace není rozdíl mezi židovským a nacistickým příběhem – oba jsou jen oběťmi poměrů či ducha doby. Tuto nivelizaci dává opět do souvislosti s liberální ideologií tolerance jako apoteózy konzumeristického narcismu. Naše společnost se „osvobodila“ od „represivních“ struktur, jaké reprezentoval třeba trest smrti – není ale jeho zrušení jen druhou stranou přesvědčení, že není nic, zač by stálo za to umírat? Nekupuje si systém tím, že z nás udělal netrpící, avšak trpné objekty své ochraňovatelské péče, naši nekritickou loajalitu a neproměnil nás tak v neodbojné nevolníky? Není každý, kdo se snaží vymanit z ulity utilitaristického individuálního blaha a ptát se po dobru Obce (a jeho škůdcích), vnímán jen jako oběť nějaké netolerantní ideologie?
Autor je filosof.