Strategie rekonstrukce v dnešním umění

V roce 2002 se poprvé uskutečnila rekonstrukce jednoho z nejkontroverznějších poválečných experimentů v oblasti sociální psychologie Milgram Re-enactment (Rekonstrukce Milgram) britského umělce Roda Dickinsona v CCA v Glasgow. (V roce 1961 Stanly Milgram, asistent na univerzitě v Yale, zahájil experiment, který měl prostřednictvím testů zaměřených na poslušnost jedince vůči autoritě a jeho náklonnosti k vykonávání příkazů prozkoumat možnosti zločinů národního socialismu.) Původní čtyřhodinová rekonstrukce proběhla formou divadelní hry podle věrného scénáře. Diváci vše sledovali přes jednosměrné průhledné sklo. Na výstavě je přesná re:rekonstrukce interiérů a „rekvizit“ (včetně zařízení pro elektrické šoky) a paralelní dokumentární projekce celé akce. Oproti dnešnímu návštěvníkovi byli tehdy diváci obsazeni do role ne sice přímých aktérů, nicméně svědků výrazněji zatažených do sugestivního dokumentu. Tento koncept navodil možnost prožití historické události na principech podobných katarzi starověkého dramatu. Divák nebyl pouze informován o hrozném aktu, ale přejal zároveň roli sám za sebe, byl například konfrontován s tím, kolik elektrických šoků by byl ochoten podstoupit či kolik by jich fyzicky vydržel (výsledkem původního experimentu bylo 60 procent testovaných, kteří se stali na základě příkazu povolni zabít).

Vlna rekonstrukce

Principy známé již antice jsou také stěžejní pro objasnění silné vlny „rekonstrukčního umění“ na počátku našeho tisíciletí. V době, kdy většinu závažných událostí (válečné konflikty, katastrofy a jiné společenské a politické akty) sledujeme permanentně zprostředkovaně skrze média, objevuje se potřeba tyto události prožít a poznat je nejen rozumově (s odstupem), ale také formou bezprostřední empatie a na základě individuální zkušenosti a vstupu do situace. Tyto tendence můžeme v silné koncentraci sledovat i v našem uměleckém prostoru, v projevech například posledních vítězek Ceny Jindřicha Chalupeckého, u Kateřiny Šedé a Barbory Klímové. Projekt Klímové nazvaný Re:Place je literárně nejblíže rekonstrukcím prezentovaným v Kunstwerke nebo v díle čerstvé laureátky Evy Koťátkové. Volných interpretací uměleckých rekonstrukcí bychom u nás nalezli tolik, že by mohly vést k představě o „českém specifiku“ (stopy rekonstrukcí nesou díla Zbyňka Baladrána, Rafanů, Michala Pěchoučka, Jana Šerých, dvojice Artamonov/Klyuykov, Jána Mančušky, Radovana Čerevky, Petry Herotové, Slávy Sobotovičové a mnoha dalších). Krátké období nutného odstupu od minulosti, potřebné pro definici nové porevoluční současnosti, bylo vystřídáno novým, „nezatíženým“ zájmem o předrevoluční historii hlavně ze strany již nastoupivší a nastupující generace. Důkazem, který se nabízí, je generační i oborový úspěch výstavy Husákovo 3 + 1 v galerii VŠUP, nyní reprízovaný v brněnském Domě umění.

Užitečné umění

Autorka výstavní koncepce History Will Repeat Itself Inke Arnsová široký proud „rekonstrukčních tendencí“ zužuje na důsledněji strukturované formy rekonstrukcí, a to téměř výhradně v oblasti nových médií a performance. Zvolené téma přesto odráží obecnou situaci současného umění, které si v touze po užitečnosti hledá svůj smysl mimo sebe samo, mimo autoritu manifestu a norem, mnohem spíše ve spojení s vědou či rituálem, v případě této výstavy především v bezprostřední návaznosti na sociologii, kulturologii, psychologii a historii. Přestože se jedná o rekonstrukce historických událostí, umělcům vždy a prioritně nejde o věrnost a objektivitu, ale právě o vztah k současnosti. V tomto smyslu je klíčovým dílem výstavy známá realizace Jeremyho Dellera The Battle of Orgreave z roku 2001, která na podobných principech, na jakých funguje skupinová terapie, zpracovává nedávnou historii z roku 1984, kdy došlo k násilné potyčce mezi horníky a jízdní policií. Znovuoživení se zúčastnili nejen „herci“, ale i autentičtí aktéři z řad horníků i příslušníků policie. Toto opakování v sobě nese freudovský fenomén „druhého“ prožití události, a to jak individuálního, tak kolektivního. Účastník se tak stává uvědomělou součástí zápisu události do kolektivní paměti společnosti. Při této „reedici“ se navíc zjistilo, že dobový mediální obraz se lišil od znovuvyvolané skutečnosti, a že osobní zkušenost je jiná než politický přepis historie. Deller vycházel především z konkrétních vzpomínek obou stran, nekopíroval novinové zprávy, které nakonec horníky předpojatě odsoudily za neregulovanou stávku, vzepření se policii a za celkové ztráty pro britskou ekonomiku. Performance, která mimo jiné zkorigovala názor na tuto událost, byla prezentována veřejnosti prostřednictvím dokumentárního filmu Mika Figgise.

Tyto programové návraty k minulosti a historii jsou podstatné k tomu, aby se jedinec ujistil o své vlastní existenci. Inke Arnsová zmiňuje v této souvislosti nejen dílo Sigmunda Freuda, ale cituje z novely Toma McCarthyho Remainder z roku 2005, v níž si hlavní hrdina nákladně a totálně rekonstruuje svůj život před vážnou nehodou, k čemuž si najímá jak exteriéry, tak herce.

Berlínská vlna

Kurátorky rozvrhly berlínský projekt do tří základních tematických skupin po jednotlivých podlažích: fyzicky prožívané historie; rekonstrukce stále „živých“, často traumatických událostí; obrazy historie a paměti vytvořené na základě fikce, hlavně mediální. V prvním patře si návštěvník mohl v počítačové hře skupiny C-Level vyzkoušet hlavní roli sektářského gurua Davida Koreshe na ranči ve Waco a nasadit si helmu ve tvaru jeho hlavy (Waco Resurrection, 2003). Na výstavě je vícekrát připomenut holocaust, například ve filmu Artura Zmijewského 80064 (2004), v němž je Jósef Tarnawa na konci svého vyprávění přemluven k restaurování svého tetování z koncentračního tábora. Omer Fast zase představuje paralelní záběry z koncentračního tábora v Plaszowě – jedny skutečné, druhé z natáčení Spielbergova Schindlerova seznamu. Je těžké rozlišit, zda se výpovědi postav vztahují ke zkušenosti z války či z filmu (Spielberg’s List). Minulost se mixuje se současností a skutečné s fikcí. Autentické mediální kopie reprezentují dva filmy: The Eternal Frame z roku 1975 skupin Ant Farm a T. R. Uthco, přesná rekonstrukce amatérského filmu Abrahama Zaprudera – atentátu na Johna F. Kennedyho, a Auditions for a Revolution Rumunky Iriny Boteové z roku 2006. Boteová dramaticky zkopírovala televizní přenosy rumunské revoluce z roku 1989 za účasti amerických studentů herectví a v rumunštině. Pierre Huyghe v rozsáhlé instalaci znovu přibližuje na pokračování médii oblíbený příběh jedné bankovní loupeže s transsexuálním pozadím. Odcizená finanční částka, za kterou šel hlavní hrdina za mříže, byla určena na operativní změnu pohlaví jeho přítele/kyně. Ve dvojprojekci pak autor aktuálně rekonstruuje loupež s původním protagonistou (The Third Memory, 1999). Na výstavě nechybí aféra Clinton – Lewinská ve varietním či „peep-show“ podání, za efektního svitu 1300 barevných žárovek (Frédéric Moser a Philippe Schwinger, Unexpected Rules, 2004).

Rekonstrukce samozřejmě není nový „žánr“. Byla používána již v minulosti. Příkladem je vystavená fotografie The Storming of the Winter Palace z roku 1920. Snímek zachycuje masovou propagandistickou přehlídku proletkultu s 500 hudebníky, více než 6 tisíci účastníky a 100 tisíci diváky, jejímž
dramaturgem byl Nikolaj Evreinov. Tyto ideologické (podobně jako vojenské) přehlídky měly a stále mají za úkol eliminovat odstup mezi divákem a protagonistou (masou) a uvědomit si vlastní sílu na základě síly masy, což může být kdykoliv prospěšně využito i destruktivně zneužito.

Autorka je kurátorka Galerie Klatovy/Klenová.