Učebnice konfliktů

Centrum pro studium demokracie a kultury je vydavatelem velmi plodným. Dokázalo rozběhnout dvaadvacet edičních řad, zaměřených hlavně na studium politiky, náboženství a historie, mezi nimiž je Politologická řada druhá nejrozsáhlejší. K jejímu spektru patří zahraniční klasika (Národy a nacionalismus od roku 1780 Erika Hobsbawma), současná tuzemská i zahraniční politologická špička (za všechny připomeňme práce Pavla Barši nebo Pravici a levici Norberta Bobbia), solidní přehledové práce domácích autorů, a konečně také sborníky, které bychom nejspíš mohli označit jako příručkové. Nejnovějším přírůstkem mezi nimi jsou Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru.

Tento sborník má být podle editorů především učební pomůckou pro studenty vysokých škol. Jeho základní předností je přehlednost. Jednotná koncepce kapitol (úvod – historické pozadí konfliktu – bezprostřední příčiny konfliktu – průběh a dynamika konfliktu – řešení konfliktu – závěr), z níž se vymyká jen kapitola věnovaná Chorvatsku a zčásti Kosovu, usnadňuje orientaci, ponechává však jen málo prostoru k vysvětlování. Publikace tak studentům hlavně shrnuje podstatná jména a data, neučí je však příliš nad látkou přemýšlet.

Čtyři pětiny knihy zabírají případové studie. Srdjan Prtina (v kapitole o Chorvatsku), Damir Kasum (Bosna a Hercegovina), Vakhtang Darchiashvili (Abcházie) a Tomáš Šmíd (Náhorní Karabach) odvedli solidní kus řemesla, soustředili podstatné informace, seřadili je podle jednotného vzoru a podle svých sil a možností, které jim byly tímto rámcem dány; také průběžně připojovali vysvětlení popisovaných dějů. První tři jmenovaní autoři těžili i z toho, že díky svému původu (v Srbsku, Bosně a Hercegovině, resp. Gruzii) mají o něco blíže k domácí literatuře o dotyčných konfliktech, takže bibliografii k příslušným kapitolám obohatili o prameny chorvatské, srbské, bosensko-hercegovské, gruzínské či ruské provenience, ruské zdroje doplněné polskými přináší také Šmíd. Všichni jmenovaní autoři jsou pečliví, Darchiashviliho styl je díky snaze podat souvislosti maximálně srozumitelně trochu těžkopádný, Šmíd se naopak místy vyjadřuje trochu nesrozumitelně („v reakci došlo k ázerbájdžánským snahám obsadit klíčové vesnice v oblasti a arménské ozbrojené rezistenci“), vytčený účel však studie plní.

Jednoznačně nejlepší kapitolou je Etnický konflikt v Čečensku autorů Tomáše Šmída, Emila Souleimanova a Eltaye Dilbaziho. Popisované události jsou pokud možno podávány s vysvětlením kontextu, kromě dat a jmen přináší kapitola i množství dodatečných informací, které pomáhají utvořit si komplexní obraz. Styl je přitom živý, ne zbytečně popisný. Kladem není množství nabízených informací, ale jejich utříděnost. Autoři oddělují podstatné od nepodstatného a mění úhel pohledu v závislosti na popisované situaci. Podařilo se jim úspěšně složit vyprávění o událostech namísto pouhého – slovy editorů – „chronologicko-kauzálního přehledu“.

Jednoznačně nejslabší kapitolou je Kosovský konflikt v podání Martina Laryše. Je znát, že oproti ostatním autorům nemá mnoho zkušeností s psaním, a bohužel ani s vlastním tématem. Je to vidět na koncepci i na obsahu, navíc je jeho styl poznamenán snahou čtenáře průběžně poučovat. „Mlhu falešných politických výkladů a mediálních obrazů“, o níž píše v úvodu, pomáhá spíše rozhojňovat než provětrávat. Přes některé věcné chyby a omezené chápání souvislostí podává v zásadě správný chronologický přehled, avšak například tomu, co píše o Osvobozenecké armádě Kosova, by čtenář moc věřit neměl. Kapitola připomíná dlouhou seminární práci a editoři měli bedlivěji zvážit, zda ji do knihy vůbec zařadit – koneckonců sborník není vyčerpávající, ozbrojené konflikty v Moldavsku nebo v Makedonii zde popsány také nejsou.

Otazníky nad jednou kapitolou však pochybnosti týkající se celé knihy nekončí. Politologická řada CDK se oproti ostatním vyznačuje převahou domácích autorů, ovšem publikace jako tato nutí zamyslet se trochu i nad tím, kam se edice ubírá. Kniha vyšla díky finanční podpoře v rámci stejnojmenného grantového projektu, což napovídá, že publikována byla prostě výsledná grantová studie. Samotné vydání tak asi není výsledkem systematické práce s cílem oslovit čtenáře s určitými myšlenkami, jako spíše vedlejším projevem úspěšné žádosti o grant. V rámci Politologické řady CDK už vyšla řada kvalitních titulů, edice má dobrý zvuk a stálo by za zvážení, zda by jí do budoucna neprospělo zavedení určitých redakčních standardů, včetně recenzního řízení. Nejen pro jednotlivé studenty, kteří si knihu opatří, ale i pro české vysoké školství by bylo prospěšnější vydávat knihy, které obsahují větší porci analýzy a mají lepší teoretické a metodologické zakotvení. Úvodní kapitola, shrnující teorii etnického konfliktu, je opět solidním řemeslem, svazují ji však podobná omezení jako případné studie: snaha vměstnat maximum věcných informací na minimum stránek. Autoři prokázali velkou snahu, kdyby ji však napřeli trochu jiným směrem a své studie před vydáním trochu přepracovali, mohlo by jejich společné dílo studentům posloužit k něčemu víc než k biflování chronologie ozbrojených konfliktů.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.