Čína v obraze

Dva ze čtyř dokumentárních filmů věnovaných Číně, které budou uvedeny na festivalu Jeden svět, byly natočeny přímo čínskými filmaři. Jde o snímek Zločin a trest režiséra Zhao Lianga (nezávislého umělce, jenž se v Pekingu zabývá videoartem), citlivou studii každodenního života policejní stanice na čínsko-korejských hranicích; Jiang Zhang-ke zase představuje poetický snímek Zbyteční, který odráží vztah mezi lidmi a oděvy, které šijí a nosí.

Zločin a trest je vynikajícím zástupcem celé řady nezávislých dokumentárních snímků, které v posledních letech v Číně vznikají. Využívá styl pozorování, který připomíná tiché a analytické filmy amerického dokumentaristy Fredericka Wisemana. Wisemanův nedramatický styl, který zároveň přináší ostrý vhled do fungování amerických sociálních institucí, se dobře prolnul s naladěním čínských filmařů, kteří začali spatřovat svou roli v pořizování nezávislých nahrávek, jež budou zpochybňovat oficiální verzi historie. Wisemanův větší důraz na pozorování než na rozhovory řešil problém čínských reálií, tedy problém cenzury a autocenzury. Nezávislá čínská dokumentární produkce se objevila na konci osmdesátých let, jen několik let poté, co v hraném filmu zazářila pátá generace filmařů. Od začátku se však jednalo o oddělené skupiny tvůrců. V hraném filmu převládali profesionálové s filmovým vzděláním, kteří pracovali s drahým vybavením a točili na filmový materiál ve státních studiích. Tvůrci dokumentů byli naopak napojeni spíše na televizní stanice. Vzdělání nezískali na akademii a pocházeli z nižších sociálních vrstev. Když televizní stanice po vzoru filmových studií umožnily některým mladým režisérům, aby natáčeli své vlastní reportáže, dostala se těmto televizním pracovníkům do rukou videotechnika, kterou mohli začít okamžitě zaznamenávat a prezentovat obrazy, aniž by předtím museli získat povolení k vyvolávání filmového materiálu. Cesta k podzemní distribuci byla otevřená.

Studny vedle řeky

Od konce osmdesátých let až dodnes převládá mezi nezávislými dokumentaristy v Číně realismus a zaměření na sociální témata. Filmaři se pasovali do role sociálních historiků, kteří vzdorují velké Historii. Zdokumentované filmové příběhy se ale v určitém smyslu stávají okamžitě samy historií, protože nemohou být normálně distribuovány. Nikdo je neodvysílá, a tak kazety putují z ruky do ruky a jsou promítány při příležitostných setkáních. Podobně jako samizdat pomáhají budovat různé subkultury a spojují dohromady lidi s podobným myšlením. Jak říká pekingský dokumentarista Wu Wenguang: „Pokud označíme oficiální sdělovací prostředky za řeku, pak jde o znečištěný tok. Naše filmy jsou hluboké studny. Jsou vyhloubeny v reálném životě. Ale moc necirkulují. Když máte žízeň, musíte si zajít ke studni sami.“ Tvůrci se nestarají o komerční úspěch, a tak tvoří často tří- až čtyřhodinové snímky, přičemž větší důraz kladou na zachycení složitosti tématu než na pocity možných diváků. Hodiny záznamů pak čekají v zásuvkách a archivech na budoucí trpělivé výzkumníky.

Právě z této tradice vychází i film Zhao Lianga. Jeho snímky putují po mezinárodních festivalech, ale doma je zná jen malá skupina avantgardně smýšlejících lidí. Snímek Zbyteční od Jia Zhang-ke je však trochu jiná káva. Autor původně také začínal jako nezávislý filmař v podzemí, ale točil téměř výlučně hrané snímky podle vlastního scénáře. Zatímco se Zhao Liang zaměřuje na sociální instituce, Jiu zajímá spíš genealogie populární kultury a to, jak mladé lidi ovlivňuje kulturní prostředí, v němž žijí. Jeho rané filmy byly ovlivněné italským neorealismem a lyrismem každodenního života, který se objevuje ve filmech japonského mistra Ozua. I když byly oficiálně zakázány, šířily se po Číně na DVD pořízených na projekcích v zahraničí. V roce 2005, poté, co si vydobyl mezinárodní uznání, získal Jia konečně i oficiální povolení k natáčení. Jeho hrané snímky se vyznačují zájmem o formální experimenty; kromě toho však tvoří i dokumentární snímky. Obě linie tvorby se setkávají s velkým mezinárodním ohlasem.V roce 2006 získal v Benátkách ocenění jak jeho hraný film Still Life, tak i dokumentární film Dong.

Jeho Zbyteční se skládají ze tří křižovatek, které spojuje dohromady otázka odívání. Každá část filmu je snímána jinou kamerou. První část studuje práci na výrobních linkách. Kamera se pohybuje pomalu, využívá horizontální pohledy. Jako by se synchronizovala s montážním pásem a nebrala ohled na to, kdo se zrovna objeví v záběru. Ne však docela. Někdy, když se kamera přiblíží k lidským tělům, zastaví se v pohybu, otočí a něžně se podívá na nějaký detail kůry či vlasů. Tyto proměny vyvolávají zvláštní emoci, která je výjimečnou formou Jiovy sociální kritiky. Druhá část přináší rozhovor s populární módní návrhářkou Ma Ke během její cesty do Paříže, kde představuje model nazvaný „Zbyteční“. Navržená kolekce je celá vyrobena ručně tradičním způsobem a proměňuje tak archaismus v módu. Jedná se o slabší část filmu, protože je kamera příliš pohlcena prostým obdivem k třpytivému a bohémskému lesku návrhářčina života.

Závěrečná část spojuje dvě předchozí dohromady. Autor využívá zúčastněného pozorování a rozhovorů a zaměřuje se na prodavačku oděvů v těžařské oblasti, obsluhující námezdní dělníky a jejich manželky, kteří si chtějí nechat upravit kalhoty. Jazyk filmu je najednou lyrický a stává se poetickou meditací nad posvátnou povahou oděvu s jeho intimností a funkcí ochrany křehkého lidského těla.

Zatímco tedy filmy Zbyteční a Zločin a trest reprezentují dvě různé tradice čínského dokumentu (hraný versus dokumentární film, kulturní versus sociální), zbylé dva filmy v přehlídce prezentují tvůrce mimo Čínu, kteří ovšem v zemi nalézají zajímavá témata pro svou tvorbu. Evropský televizní kanál Arte dlouhodobě podporuje natáčení v Číně a financuje jak domácí, tak zahraniční autory. Prezentovaný film Moniky von Behr zpracovává osobní historie spojené s Kulturní revolucí způsobem, který je evropskému divákovi blízký. Mezitím však o zemi svého původu natáčejí filmy i příslušníci čínské diaspory ve Spojených státech, Kanadě, Evropě i asijských zemích. Na Západě vystudovaní Číňané, jako je například autor dalšího snímku Yung Chang, se vyznačují zvláštní senzitivitou a také osobní naléhavostí, s níž využívají film při hledání své vlastní identity. Rozhodně se ale nedá říci, že by filmy vytvořené Nečíňany prezentovaly pouze „západní“ pohled, ani že jsou filmy domácích tvůrců vždy „domorodé“. Dobrý dokument vždy musí hledat vlastní kreativní způsoby, jak přistoupit k obtížně uchopitelné realitě.

Autorka je doktorandka na Harvard University.