Mezi kulturami a pohlavími

Bai Xianyong (1937) patří k zřejmě nejpřekládanějším současným tchajwanským spisovatelům, avšak první rozsáhlejší studie o jeho tvorbě se objevila na Západě až nedávno. Její autorkou je Táňa Dluhošová a kniha vyšla ve slovenštině pod názvem Medzi Svetmi. Dluhošová přistupuje k rozsáhlé Baiově tvorbě především prostřednictvím zkoumání jeho ambivalentní pozice na rozhraní tradice a modernity, pevniny a ostrova či menšiny a většiny.

V první kapitole se autorka zaměřuje na vylíčení moderní historie Tchaj-wanu a na proměny identit, kterými v průběhu 20. století procházelo jeho obyvatelstvo. Staří obyvatelé ostrova zažili v letech 1895 až 1945 období japonské kolonizace, a byli tak nevyhnutelně poznamenáni zkušeností asimilace a odporu proti ní. Po druhé světové válce, jen několik let po odchodu japonské koloniální vlády z Tchaj-wanu, ostrov opět ovládli poloviční cizinci. Porážka čínské nacionalistické vlády na pevnině totiž vedla k exodu jejích armád i přívrženců na Tchaj-wan, kde se chtěli zachránit před komunisty. Ideologie „resinizace“ a tuhé politické kontroly, kterou nová vláda na obyvatele uvalila, přinesla konflikty mezi imigranty z pevniny a původním domácím obyvatelstvem.

Výsledky studií nacionalismu a formování národních identit v evropském prostředí poskytují Dluhošové nástroje pro zachycení ústřední role, kterou při vytváření „národní identity bez státu“, jíž se Tchaj-wan vyznačoval, hrála literatura a jazyk. Vášnivé debaty mezi intelektuály se zaměřovaly na témata tchajwanské literární tradice a jejích kořenů (japonských či čínských), legitimního jazyka (tchajwanštiny nebo čínštiny) a budoucího vývoje. Vykreslení tohoto pozadí umožňuje více se přiblížit Baiovým textům.

Bai se narodil na pevnině a na ostrov se dostal až ve věku patnácti let. Patřil tedy do komunity přistěhovalců. Dluhošová prochází Baiovými ranými krátkými příběhy (psal je v letech 1958–1964) i jeho cyklem Taipeičané (14 povídek vyšlo v letech 1965–1971) a sleduje přitom stále znovu se objevující témata krize rodinných vztahů, osamělosti, sexuálního nenaplnění, bujných fantazií, častého překračování společenských pravidel a skrývání se před odsouzením ze strany veřejnosti, jevů, které provázely ztrátu funkční komunity. Na úrovni jednotlivce měl tento proces za následek izolaci a emocionální nevyváženost. Podobný způsob čtení autorka uplatňuje i na Baiův cyklus Newyorčané, který vznikal v letech 1965 až 2003. V té době působil spisovatel v USA jako profesor literatury. I zde Dluhošová nachází podobná témata marginalizace, zmaru a krize identity – tentokrát ovšem zakoušené čínskými imigranty ve Spojených státech. Starý způsob života pozvolna zaniká, ovšem Baiovy postavy se často vyznačují určitou tvrdohlavostí, s níž trvají na životě plném stínů minulosti.

Využívajíc Deleuzových a Guattariho studií o Franzi Kafkovi a konceptu „menšinové literatury“, přináší Dluhošová při studiu tchajwanského autora zajímavé podněty ze své části světa. Podle Deleuze a Guattariho menšinovou literaturu charakterizuje její zaměření na zkušenost vykořenění, hledání alternativního prostoru na okraji společnosti, který se vyznačuje „jiným vědomím a jinou vnímavostí“. Podle autorky Baiova tvorba částečně naplňuje tuto definici. Tvrdí však, že se spisovateli podařilo překonat opozici mainstreamu proti menšině, a to tím, že vytváří prostor, kde mohou různé světy koexistovat.

Autorka, která je školená v klasické i moderní čínské literatuře, je schopná odhalit bohaté odkazy k metaforám a tématům čínské i klasické západní literatury, které se Baiově díle objevují. Intertextualita zde vytváří vrstvy historického času a vědomí, přičemž okraj a střed, minulost a přítomnost v nich může fungovat dohromady. Způsob, jakým je v Baiových příbězích prezentována homosexualita, pak ilustruje podle Dluhošové pozitivní vytváření identit na pomezí, které umožňují postavám získat větší sebedůvěru a nakonec i iniciativu, jež je vymaní z pozice pouhých „reagujících“ charakterů.

Mladá sinoložka ve své práci prokazuje schopnosti analytického čtení, překladatelský talent a obeznámenost s nejdůležitějšími teoretickými pracemi zabývajícími se dílem Bai Xianyonga a tchajvanskou literaturou. Mimořádný je její talent vyhmátnout zásadní motivy a smysl příběhu. To je důležité zvlášť proto, že většina Baiových prací ještě nebyla přeložena do češtiny. Kromě studie věnované spisovateli obsahují úvodní kapitoly knihy i obecný úvod pro zájemce o literaturu této části světa.

Nedostatkem je však malá pozornost, kterou autorka věnuje vlivu modernismu a západní literatury na Baiovu tvorbu. Objevy, které Dluhošová přináší, také nespojuje dohromady jasnější teoretický rámec. I když je pravda, že se Baiovi hrdinové vyznačují zoufalstvím, obsesemi a zraněním, která si nesou z minulosti, k času, lidem i objektům se vztahují různým způsobem. Dluhošová sice dobře dokumentuje vášně a deziluze, ale tato konstatování neústí ve formulaci struktury jeho „krize identity“ a nepomůže tak v pochopení toho, jak se ji Baiovi podařilo v pozdějších pracích překonat. Chybějící teoretický rámec se odrazil i na rozdělení kapitol. To je příliš obecné a předvídatelné, a zajímavé interpretace jsou nepravidelně skryty v textu. Poskytují tak v některých případech dynamiku jednotlivým kapitolám, ale nikoliv celkové struktuře knihy.

Autorka je doktorandka na Harvard University.