Je snadné vypočítat trumfy, které komunisté v únoru 1948 drželi: Ovládali Bezpečnost. Pacifikovali armádu. Zapojili do hry odbory a národní výbory. Kalkulovali s naivitou, ba neschopností druhé strany, stejně tak s chorobou prezidenta Beneše. A zdaleka nejsilnější oporu měli v mezinárodní situaci – sféry vlivu se rychle měnily v pevné antagonistické bloky, československý most musel být stržen. Ani Jan Masaryk už půl roku nepochyboval, který z táborů je Československu přisouzen.
Ano, komunisté se připravili na všechno, dokonce i na puč (na podzim 1947 si jej ostatně na Slovensku ozkoušeli, s úspěchem). Ale puče nebylo třeba. Komunistům se dostalo takové podpory, snad až většinové, že změna režimu proběhla hladce a přinejmenším formálně v souladu s ústavou. To jediné dnes může zarážet. Neprávem.
KSČ zapouští kořeny
První světová válka znamenala zvrat. Monarchie se rozpadla, vznikl samostatný československý stát. Z vedení českoslovanské, záhy československé sociální demokracie byl vypuzen Bohumír Šmeral, protřelý politik a marxistický teoretik, který do poslední chvíle stál na pozicích předválečného programu (pro zdar sociální revoluce je nezbytným předpokladem velký hospodářský celek, proto je parcelace monarchie chyba), čímž si vysloužil nálepku zrádce národa. Ve volbách (obecních) v červnu 1919 sociální demokracie suverénně zvítězila s náskokem 10 % před agrárníky, novou vládu sestavil sociální demokrat Tusar. Ministr zahraničí Beneš, přestože sám před válkou přispíval do Práva lidu, z toho byl na jednáních v Paříži rozpačitý: co kdyby představitelé Dohody usoudili, že ČSR příliš rudne...
Ex oriente lux, magická přitažlivost sovětského Ruska. Na scénu se vrátil Šmeral. V sociální demokracii založil frakci, marxistickou levici. Hodlá ovládnout stranu a připojit se ke Komunistické internacionále. Plán z různých důvodů selhal, došlo k rozkolu, v květnu 1921 vznikla Komunistická strana Československa.
Ovšem právě Bohumír Šmeral způsobil, že KSČ pevně zakotvila v politickém spektru ČSR. Přebral sociální demokracii dvě třetiny členů. Bez ohledu na nekompromisní rétoriku praktikoval radikálně levicovou, nikoli striktně komunistickou politiku. Odmítl vytvořit z nové strany sektu profesionálních revolucionářů, orientoval ji na parlamentní boj a masovou základnu (také byl jak z Moskvy, tak od vlastních dogmatiků neustále pranýřován pro svůj „sociáldemokratismus“). Vrcholu dosáhl v parlamentních volbách 1925: KSČ se s více než 13 % hlasů umístila druhá, těsně za agrárníky. Pomineme-li SSSR, byla tou dobou KSČ v poměru k počtu obyvatel státu nejsilnější komunistickou stranou na světě. A smířila se i s existencí ČSR. V lednu 1921 Šmeral veřejně prohlásil: „Tento stát je také naším státem. My ho chceme ne rozvrátit, ale dobýt!“
Velký vliv komunistů na kulturní milieu první republiky je sdostatek znám, proto jen ilustrace: často se zmiňuje rozchod sedmi předních spisovatelů se stranou na protest proti bolševizaci v roce 1929 (řada jich brzy našla cestu zpátky). Méně se připomíná, že současně nemálo umělců komunistické observance Gottwaldův kurs podpořilo, mezi nimi Halas, Teige, Nezval, Biebl, Weil ad.
Nová legitimita
V druhé půli třicátých let se komunisté stali plně salonfähig. V prezidentské volbě podpořili Edvarda Beneše, hlasovali pro vojenskou část rozpočtu, společně s demokratickou levicí organizovali pomoc republikánskému Španělsku. Za Mnichovské krize stanuli ve Výboru na obranu republiky bok po boku komunista Gottwald, pravověrný národní demokrat Ladislav Rašín, lidovec Stašek, národní socialista Stránský. V druhé republice se po zákazu KSČ pokusili komunisté a levicoví sociální demokraté založit společnou Národní stranu pracujícího lidu. Projekt se nakonec v této podobě neuskutečnil, jedině levicová mládež se nedala odradit a vytvořila Národní hnutí pracující mládeže (tato svornost přetrvala i v londýnském exilu, kde mladí sociální demokraté a komunisté spolupracovali v Mladém, později Novém Československu). Ani sovětsko-německý pakt ze srpna 1939 legitimitu komunistů mnoho nepodkopal, protože jedna věc byly proklamace Moskvy o válce jako oboustranně imperialistické, a druhou realita okupace v protektorátu. I. ilegální ÚV KSČ koneckonců Gestapo pozatýkalo počátkem roku 1941, půl roku před vstupem SSSR do války.
Už během války bylo jasné, že obnovená republika se bude od té staré výrazně lišit. Rozčarování z předmnichovských poměrů bylo všeobecné a dlouhodobé (ne nadarmo zpívali Voskovec s Werichem ještě před polovinou třicátých let: my už nejsme lidi, my jsme jenom partaje). Prezident Beneš to dobře věděl, v roce 1941 přemýšlel takto: hospodářská demokracie na podkladě kolektivismu, politický systém dvou stran, zrušení soukromých bank. Sociální demokrat Rudolf Bechyně, po celá třicátá léta vicepremiér, zase soupeřil s komunisty o to, kdo bude radikálnější, a v Londýně sepisoval servilní memorandum pro Stalina. Prostě – čas oponou trhnul a změněn svět. Výsledkem byla nadšeně přijatá řízená (rozuměj: limitovaná) demokracie, masivní znárodnění a 40 % hlasů pro KSČ v roce 1946.
Zkusme si představit, kdo stál tehdy na Václavském náměstí, když se předseda vlády Gottwald vrátil z Hradu.
Nezkušení dvacátníci, kteří velkou část života prožili v nacistické hrůzovládě. Čtyřicátníci, kteří navíc zažili nejhorší hospodářskou krizi, jakou svět poznal. Padesátníci a starší, kteří k tomu všemu nezapomněli ani na zákopy, plyn a miliony mrtvých první světové války. Za třicet let se toho odehrálo opravdu hodně.
V roce 1945 skončil svět, jaký lidé znali. Hodně z nich, ne-li většina, po něm příliš netruchlila. Toužili po novém. Budou zklamáni, ale to nemohli vědět. Tak jakýpak puč?
Autor je historik.