Devadesátá léta se u nás v mnoha ohledech vyznačovala zmatkem a hledáním. Platí to i pro českou literaturu a knižní trh. Vzrušení ze svobody, mnohost, možnost volby a novost se staly proměnnými, které se podílely na formování úběžnic vedoucích ze stávajícího chaosu. Jak s tímto východiskem autoři, čtenáři a literární kritici naložili?
Devadesátá léta 20. století jsou v souvislosti s proměnami, ke kterým v té době v našem kulturním prostoru docházelo, často spojována se slovem „chaos“. Ve světě literatury se tento zmatek projevoval velmi výrazně hned v několika oblastech.
Brak a absence kontextu
Zmatený byl čtenář, zvyklý na řád určovaný čtvrtkem, kdy v socialistickém Československu vycházely nové knihy, navíc týden dopředu avizované v Knižních novinkách. Tento čtenář ztratil de facto ze dne na den možnost orientovat se v prostoru ještě před pár týdny důvěrně známém a rovněž ztratil možnost prožívat dobrodružství, jež s nákupem knih, zvláště některých, bylo spojeno – už nestál od pěti hodin ráno frontu před knihkupectvím v napětí, zda na něj vyjde jeden z několika výtisků Sophiiny volby či Krále Krysy.
Vzrušení z lovu rychle vystřídalo vzrušení ze svobody, která s sebou kromě jiného přinesla mnohost. Knihkupecké pulty byly po listopadu 1989 v poměrně krátké době zaplaveny množstvím titulů, ke kterým český čtenář dlouhá léta neměl přístup, a nyní byl fascinován jejich dosažitelností (později se ukázalo, že ne vždy jejich obsahem). Různorodé texty a myšlenky, které byly ve světě reflektovány dlouhá desetiletí, se před dychtivým českým čtenářem náhle ocitly izolované, zbavené kontextu a jakýchkoli souvislostí. Vedle donedávna zakázaných kvalitních děl se ovšem začaly objevovat i tituly z oblasti brakové literatury, literární kýče či rychlé překlady čehokoli, co vonělo západním světem. Debutanti to měli těžké. Vzrostl počet literárních novin a časopisů, které existovaly vedle sebe, aniž by se nějak výrazně profilovaly. Nepřehlednost literárního prostoru posiloval i fakt, že rychle vznikala nová nakladatelství a zanikala ta, která se nové situaci (především ekonomické) nedokázala přizpůsobit – například státem dotovaný Odeon. Zánik velkých státních nakladatelství navíc potvrzoval představu, že vše, co je spojené s bývalým režimem, je nefunkční. Málokdo si přitom všímal toho, že kvantita nově vydávaných titulů vítězí nad jejich kvalitou po stránce editorské i redaktorské práce.
Mnohost a v neposlední řadě novost ve smyslu vyvázanosti ze starých pořádků se staly proměnnými, jež hrály významnou roli v utváření nového řádu, který se měl z porevolučního chaosu zrodit. A opravdu – množství titulů za rok vydaných (a prodaných) je dnes pro nakladatele zpravidla podstatnějším kritériem úspěchu než kvalita samotných titulů. Kvantita se jednoznačně stala něčím, na čem je současný „řád“ literárního světa založený.
Intelektuální výlučnost čtenáře
Vraťme se však ke zmatku a hledání, jimiž byla devadesátá léta charakteristická. I v panujícím chaosu najdeme něco, co přetrvalo z dob právě minulých a co minimálně v prvních letech desetiletí bylo víceméně bezvýhradně přijímáno jako hodnotné – totiž společenský status knihy. Kniha byla přijímána jako médium, které přináší čtenáři cosi podstatného, co provokuje jeho myšlení, zvlášť jeli konečně osvobozena od cenzury. Možná proto měla část tehdejší literární kritiky (Pavel Mandys, Jaromír Slomek, Terezie Pokorná) problém s pokleslou literaturou. Místo aby ji spíše opomíjela, zesměšňovala ji a ostře ji stavěla proti čtenářsky náročným a esteticky působivým textům, jež téměř adorovala – jako například Sestru (1994) Jáchyma Topola.
Je však pochopitelné, že mnoho čtenářů, kterým tento náročný typ literatury „neseděl“, na něj rezignovalo – kdo by se chtěl cítit méněcenný? I proto literatura postupně přestala být pro většinovou společnost činitelem, který se podstatně podílí na jejím formování. Dnes je kniha primárně zbožím a intelektuální výlučnost, s níž byla ještě před čtvrtstoletím spojována, je velkou částí české společnosti odmítána.
V devadesátých letech však vysoký status literatury a psaného slova umožňoval a zdůvodňoval vydávání množství titulů v obrovských nákladech. Po knihách byl tehdy stále ještě velký hlad, a tato euforie se v neposlední řadě podílela na obecně sdílené iluzi, že společnost, která tak kultivovaně „svrhla“ předchozí režim, bude stejně kultivovaně usilovat o svoji kulturnost a demokracii, jíž se zaklínala. Následná deziluze byla – a pro někoho ještě je – hořká. Mnohost zůstala v novém paradigmatu podstatnou souřadnicí, naopak možnost výběru kvalitního čtení už zdaleka tak podstatná není.
Spisovatel politikem
Mezi prvky, jež do tříště různých dobových tendencí pronikly z dob předrevolučních jako žádoucí, patřila i specifická role spisovatele ve společnosti. Ten byl u nás už od dob národního obrození často vnímán jako „svědomí národa“. Spisovatel, který působí nejen svými beletristickými texty, ale má navíc ambici se přímo podílet na společenských změnách, byl pro společnost raných let devadesátých přijatelný a možná dokonce žádoucí – pro mnohé zosobňoval autoritu, pevný bod v hodnotové orientaci. Spisovatel jakožto společensky angažovaný jedinec mnohdy v očích lidí splýval s politikem, ostatně i prezident Václav Havel byl v oněch letech vnímán spíše jako dramatik než jako politik. Snad i z toho důvodu se dnešní politici (a nejen oni), kteří devadesátá léta hodnotí kriticky a přisuzují jim přívlastek „naivní“, tolik opírají do intelektuálů, neboť, jak tvrdí, právě oni definovali politiku devadesátých let.
Spisovatelé sami ovšem svou novou roli ve společnosti viděli jinak. V diskusi o funkci a smyslu literatury zněl výrazně hlas Jiřího Kratochvila, jenž zdůrazňoval, že literatura se musí vymanit z jakékoli služebnosti, a ve stati Česká literatura a politika (Tvar č. 27–28/1993) napsal, že „není nic navzájem si vzdálenějšího než politika a literatura, a tyto dva prostory se dotýkají jen proto, aby literatura byla snad obranou individuální svobody před jakoukoliv politickou manipulací a snad obranou duše před jakýmkoliv inovativním kolektivním duchem“.
Literáti tak v průběhu devadesátých let rezignovali na společenskou odpovědnost a spolu s ní ztratili i společenský význam. Začali si budovat prestiž individuální. Jediné, co je sjednocovalo, bylo kritérium svobodné tvorby a vědomí neomezených možností jazyka coby tvůrčího nástroje. Vedlo to mimo jiné k tomu, že literární kritika devadesátých let, sama tápající, hodnotila mnohdy společenskou angažovanost literatury negativně. Svět, v němž žijeme, a jeho proměny ale není možné programově ignorovat, neboť „proměna světa, ve kterém autor žije, se v textech nějak projeví“, a to platí „i pro toho, kdo žádná společenská témata nevyhledává a netouží po tom, aby se vyjadřoval k problémům doby“, jak napsal Michal Ajvaz v článku To byla léta devadesátá (Host č. 4/2010).
Devadesátá léta jsou pryč a mnohé je jinak, ale z chaosu, kterým se vyznačovala, jako úběžnice vedoucí k dnešnímu knižnímu a literárnímu provozu zřetelně vystoupily mnohost (množství) a možnost (svoboda volby). Škoda jen, že umění svobodně si vybrat nevěnujeme dost pozornosti, a často se naopak stáváme zajatci množství. Nejen v literatuře.
Autorka je bohemistka.