Vracíme se k maniakální svobodě?

Dějiny subkulturních stylů v odívání spojených s hudbou započaly před sedmi desetiletími. První z nich zosobňovali „zooties“, černí „swingers“ z Harlemu, kteří chtěli ukázat, že se mohou vyšvihnout do lepší společnosti. Jejich oblečení napodobovali brzy i bílí jazzmani. „Zooty“ dostal ve čtyřicátých letech i své české pojmenování, říkalo se mu „potápka“. Komunistická společnost už nikdy žádný ekvivalent k dalším stylům nevymyslela. „Páskové“ by se sice dali přirovnat svým účesem (mohutnou vlnou nad čelem) k „teddy boys“, ale i k „hipsterům“. Dalo by se mluvit i o „bikers“, kterým se v Praze říkalo „vyšehradští jezdci“. Byl to ale pouze český svěží mix zahraničních subkultur padesátých let.

V dalších desetiletích přibývalo skupin mladých lidí, kteří měli svůj názor a dávali jej najevo oblečením. V osmdesátých letech, za časů klubové kultury, se tyto styly začaly promiskuitně kombinovat a zdálo se, že málokomu záleží na původní ideologii, která byla namířena proti oficiální kultuře. Přestaly i války stylů, z nichž nejzajímavější byly střety „mods“ s „rockery“.

V devadesátých letech, po otevření hranic na Západ, bylo jasné, že zkoumat módní trendy bez znalosti těchto stylů už nejde. Mnozí čeští návrháři tehdy sice tvrdili, že dělají umění a s těmito styly nikdy nebudou pracovat, ba ani teoretici je nepokládali za důležité, ale čas ukázal, že opak je pravda. V roce 1995 otevřel v Paříži své brány veletrh mladé módy Who’s Next. Název evokuje renesančního stavitele Leona Battistu Albertiho, který předznamenal vývoj architektury až do současnosti. Jeho motto bylo: „What next? – A co dál?“ Veletrh Who’s Next zaujímal původně na výstavišti malé prostory v provizorně postaveném stanu. Začínal v časech „marihuana chic“, kdy se na adidaskách a oblečení objevovaly marihuanové listy. Trendová přehlídka Who’s Next vždy šokovala. Perfektní choreografie, spolupráce s tanečníky, akrobaty a sportovci, kteří prezentují na molu „myšlenky vtělené do textilií“ – to vše ukazuje, jak lze módu propojit s uměním. Dnes nestačí veletrhu Who’s Next k prezentaci ani dvě velké haly.

Přehlídka kolekcí pro podzim/zimu 2008––09 jsou dokladem toho, že sedmdesátá lé­ta stále inspirují. Na molu se objevil styl „funky“ s kalhotami jakoby nasprejovanými na těle, s košilemi potištěnými vzorem na vzoru a ve sportovně laděném duchu „B-boys“, tanečníků „break dance“, hnutí, které v sedmdesátých letech vyrašilo v newyorských ghettech doslova na chodníku. Nechyběli ani „křižáci kosmu“, inspirace subkulturou „glam“ v lesklých, technicky vyhlížejících kombinézách, jen se v nich nechat vyslat spolu s Davidem Bowiem do vesmíru. A co akrobat zavěšený na hrazdě, jehož pokrývka hlavy evokovala disko-kouli? Ano, sedmdesátá léta se vrátila. I u nás. Škoda, že nedopřáváme výstavám o sedmdesátých letech přesah, aby se ukázalo, jaká byla sedmdesátá léta ve „svobodném“ světě, z něhož ten „náš“ jen zoufale se zpožděním opisoval. Škoda, že u nás jsou výstavy pouhou hrou a mystifikací. Plakát k výstavě Kytky v popelnici v Uměleckoprůmyslovém museu zobrazuje muže s širokou kravatou a dívku s rudými rty. A přitom dominantními symboly doby sedmdesátých let je velice úzká kravata a nenápadná perleť na ústech. Srovnáním s pohledem za železnou oponu by se dalo vystopovat, co Východ připustil a co bylo předem odsouzeno.

Sedmdesátá léta byla odloženým dítětem revoluce let šedesátých. Dlouho se nic nedělo. Do ticha se ozývalo jen šustění padajících délek sukní. Z „mini“ na „midi“ a odtud na „maxi“. Potom se tohle nudné a nevýrazné dítě obrátilo proti svému stvořiteli. Iracionální zvuk kapely Sex Pistols oddělil tlustou čarou vše, co vzniklo předtím. Chraplavé hlasy Ameriky, Janis Joplinová a Jimi Hendrix, umlkly. Skončila válka ve Vietnamu. „Hippies“, slepenec subkultur, který vznikl na protest proti této válce, se rozpadli, tak jako Beatles. Drogy byly definitivně přeneseny z jeviště do hlediště.

Dekáda zapomenutého vkusu

Vládci světa té doby používali k upevnění svých pozic rétoriku prastarou i moderní, krutost infikovanou nostalgií. Uvědomovali si, že nadbytek je pro upevnění a udržení moci nebezpečný, zatímco nedostatek, pokud se s ním zachází opatrně, zaručuje stabilitu. Odsoudili hédonistickou anarchii šedesátých let jako morální pustinu.

V prestižním časopisu Vogue byly články o magických kultech či psychickém bádání nahrazeny informacemi o recyklování, uchovávání divoké přírody a ekologii. Čočka se stala synonymem zdraví, řádila epidemie hnědé neloupané rýže, záplatových vzorů na šatech a ručních krajek. Alternativní technické příručky Jak na to se prodávaly po milionech. Ti, kdo bažili po pozornosti, byli ochotni říci o sobě vše. Od celebrit se to očekávalo. Depresi měla zmírnit volná manželství, bisexualita a rozvody. Samuel Beckett, Karl Popper, Joan Baezová a Kurt Vonnegut se zpovídali ze svého šoku z budoucnosti. Bojovné odbory žádaly více peněz, rasové menšiny, ženy a homosexuálové chtěli více práv, terorismus se stal mezinárodním svobodným zednářstvím. Prosperující obchodníci se obávali vydírání a únosů. Hospodářskou krizi, která v sedmdesátých letech nastala, přirovnávali podráždění lidé k Berlínu třicátých let.

Společenská elita „hippie de luxe“ byla postupně vytlačena ze scény „novými radikály“. Salony, kde se kouřily vodní dýmky, přestaly být zajímavé. Už se neslušelo stát jako děti s nohama do X, špičky k sobě. Twiggy ztloustla. Romantický životní styl a „nukleární blues“ vytvořené mohutným zesilovačem už nezabíraly. „Zasvěcenci“ konstatovali, že „marjánka“ je dovede leda tak k závrati. Začali se přiklánět k názoru, že je třeba vyzkoušet jiné, drsnější cesty do ráje. Drogou tohoto období se stal heroin. Kultovní knihu nové elity Jednorozměrný člověk napsal filosof blízký marxismu, Herbert Marcuse.

Oblíbenou destinací cestovatelů se stala maoistická Čína. Výlety do Indie za sněním a usmívajícím se Buddhou byly zavrženy. Hudebnímu vkusu radikálů odpovídala skupina Pink Floyd. Po nástupu Sex Pistols, kteří se dokázali prohnat melodií jako puklinou v chodníku, byla na Pink Floyd uvalena klatba.

Pod pečetí traumatu

Události doby se odrážely i v módě. Touha po úniku, živená filmy, smetla každé nové „retro“ se závratnou rychlostí.

Kadeřníci mohli osvědčit svou virtuozitu. Módní účes „afro“, inspirovaný komunistkou Angelou Davisovou, byl stejně populární jako vyholené obočí žen, které mělo evokovat třicátá léta anebo „preraffaelisty“. Henna se stala nepostradatelnou pro barvení vlasů. I muži potřebovali péči lazebníků, nosili knírek nebo kotlety. Mávnutím proutku se z „pávů“ šedesátých let stávali „kopáči“.

Ale to vše byl jen vizuální předkrm, prezentovaný zrnitými fotografiemi s měkkým otiskem od Sarah Moonové. Za čas je nahradily dekadentní lesklé snímky Helmuta Newtona s manekýnkami jak z jiné planety nebo z montážní linky. Všechny stejné, žádný výrazný typ, jen standardizovaná fyzická norma.

Fotograf Gay Boudin oprášil prastaré téma spojení sexuálních atributů s dráždivým tématem smrti. Reklamu na boty zasadil do prostředí autohavárie. Scény únosů, znásilnění a vražd byly ze života přeneseny do módní fotografie.

Poprvé v historii byly vyvráceny kořeny módy. Ke slovu se dostala „antimóda“. Drogová kultura a sexuální revoluce atakovaly veškerý řád, včetně toho v oblasti odívání. Začal platit nepsaný zákon „potěš sám sebe“. Co bylo dosud pokládáno za ošklivé a směšné, se zdálo zábavným a okouzlujícím. Rafinovanou provokaci, jak ji znala léta šedesátá, vystřídal hrubší a drsnější styl, například model „malé teroristky“, tvídový kostým, úzká, černá kravata, pánská košile a baret – zjevná reakce na bombové atentáty IRA v Ulsteru.

„Retro“, „etno“, válka, práce. To byla témata, která inspirovala návrháře. Citlivějším pozorovatelům bylo jasné, že módní tvůrci ztrácejí kreativitu. Nebo se jen zadrhla kola modernismu?

V první polovině sedmdesátých let se senzitivní jedinci oblékali do špinavě zbarvených cárů z vetešnictví. Ploužili se s jistou noblesou po ulicích a jejich zsinalé obličeje a černá rtěnka byly dokonalou reklamou salonu Biba. Méně senzitivní typy se pohybovaly v tmavém oblečení v kombinaci s křiklavě optimistickými primárními barvami – elektrickou modrou, jasně červenou a sluneční žlutou. Nosili dětské dřeváky a overaly pokryté přívětivými symboly, duhou a motýly. Do rozpaků je dokázalo přivést cokoliv, zvláště pak jejich pohlaví.

Konec hospodářské euforie spadá do roku 1973, kdy arabští šejkové zaškrtili kohoutky potrubí s naftou. Prestižní modelové domy, které nechtěly slevit, hledaly jiné cesty, jak udržet v chodu svou výrobu a uchovat si privilegované místo na trhu. Jedním ze způsobů byl prodej licencí a rozšíření nabídkové škály i do jiných oblastí. Hlavními módními centry se vedle Paříže stávají Londýn, Milán, New York, Tokio.

Válka, ne láska

Ve chvíli, kdy mírové symboly a prostoduché řeči „hippies“ začaly být stejně ošklivé jako samo násilí, zpíval Johnny Rotten píseň Anarchy in the U. K. Posluchačům naskakovala husí kůže, ale nedokázali odolat a podíleli se ochotně na jeho hněvu. V zákulisí tahal za nitky podnikatelský zlatokop s bystrým okem pro módu, Malcom McLaren. Věděl dobře, jak plivnout do líbivých obličejů dlouhovlasých hvězd.

Po „kostýmní zkoušce“ parádních uniforem s pacifistickým poselstvím šedesátých let nastala éra šedozelené uniformy bojové. „Nechte kytky na louce“, „Válka, ne láska“ – to byla hesla
doby, v níž výbuchy hněvu a prudké zápasy za osvobození přerostly do kolektivního stavu špatných nervů. Všichni se zlobili tak strašlivě, až zapomněli, na co se vlastně zlobí. Vnější generační image prošel dekolorizací a uniforma se opět dostala do centra dění – považovala se za manifest nepřátelství.

Punková kultura se šířila z Londýna rychlostí požáru. Funkcionáři z Východu a italská mládež ji označili za fašistickou a kontrarevoluční. Přesto toto atomické spontánní hnutí obsahovalo sílu, kterou mu mohla unavená shromáždění „politicos“ jen závidět. Punkové zradikalizovali odpor k integraci, nechuť k rodině, pohrdání institucemi. Současně byli fascinováni možností „uměleckého“ vystavování těla jako nihilistického objektu. Sebedestrukce a apatie, s kterou přistupovali k budoucnosti, nahradily revoluci. Sadomasochistická barevnost oblečení v krvavě červené, práškově bílé a černé podpořily znaky utrpení a hrůzy, například svastika, kterou si první „punks“ připevňovali jen kvůli jejímu šokujícímu významu. Je až zarážející, s jakou odvahou vyměnila sotva dospívající děvčátka „růžovou“ školní uniformu za odporné igelitové pytle a zavírací špendlíky. Právě „punks“ byli ve vztahu k oblečení prvními postmodernisty – eklekticky pospojovali prvky minulosti do svěžího hnusu.

Okamžik ve zmnožených podobách

I po třiceti letech udivuje, jak se médiím podařilo za několik měsíců degradovat tuto nevídanou oděvní anarchii na stereotyp. Mediální „punk“ byl jako určitý druh viru. Přenášel se novinami a televizními zprávami, které ho odsuzovaly. „Punkové“ se rázem stali přední britskou turistickou atrakcí a mnozí z nich si vydělávali na živobytí pózováním pro fotografy. Pro ty, kteří brali „punk“ vážně, to byl šok. Brzy správně pochopili, že je třeba rozhlédnout se po jiných cestách odporu. Do razantních stop „punkerů“ nastoupily jejich odnože – pozérští a sebestravující „noví romantici“, v symbolech smrti si libující „gothové“ a moralizující „perverzisté“. Ti se ale plně rozvinuli až v období protireakce a normalizace osmdesátých let, kdy se změnil „spotřební vzorec“ mladých lidí. Noc se přeměnila v maškarní bál, především v klubech s vibrujícími neony, a ponurý šik vyhublých tváří v uniformách morbidního nokturna mizel ze scény. Mladou intuici, líheň výstřelků, neklid, odcizení zhltl průmysl zábavy. Vrátil vše zpět jako zboží do výkladů obchodních domů.

Nebylo by fér nechat kopající a ječící „punkery“, na které se soustředila pozornost, aby zastínili subkultury, které se vylíhly ve stejné době. „B-boys“ a „Fly-girls“ spatřili světlo světa v chudinské čtvrti South Bronx v New Yorku. Toto hnutí, zpočátku téměř neviditelné, vyrašilo doslova z chodníku kolem zvukových systémů ve stylu jamajské tradice. Hráli na vše, co jim přišlo pod ruku, mixovali zcela odlišné zvuky. Výslednicí se stala taneční hudba dokonalého rytmu. Nová hudba „hip hop“, akrobatický tanec a „vynalézavé umění – graffiti“ společně vytvořily dynamickou subkulturu obrovské síly. Styl oblečení „B-boys“ vycházel původně z funkčnosti, kterou vyžadovaly náročné taneční pohyby. Tréninkové úbory atletů, zejména běžců, přiléhavé čepice, které poskytovaly ochranu při skocích a otáčkách na hlavě, byly doplněny tím, čemu „černí“ neodolají, šperkům z kočičího zlata, řetězům s přívěsky lesklých dolarů nebo velkého ciferníku hodin. Tento styl se samozřejmě vyvíjel ku prospěchu drahých sportovních značek a k zármutku rodičů dětí, které si jej oblíbily.

Další styl přinesli „skaters“. Tato chodníková odrůda „mořem posedlých“ surfařů převzala na počátku jejich výbavu. Pytlové šortky se jen prodloužily a rozšířily v kolenou. Zpočátku se „skaters“ příliš neprojevovali. Zmohli se jen na pohrdání „bruslaři na kolečkách“, na nichž je iritovaly především „legíny“ ve stylu diskoték. Klín mezi „skatery“ a „surfaře“ vrazili koncem sedmdesátých let všudypřítomní „punkové“. „Surfaři“, kteří pozorovali modrý horizont při filosofickém čekání na správnou vlnu, měli silné pouto s přírodou. Naproti tomu „skaters“, kteří byli postupně vytlačeni z center měst, se museli zabydlet na předměstích, v betonu, v odpadcích, v městské hnilobě. Najednou se někteří chtěli podobat již zmíněnému Johnnymu Rottenovi. Vlasy obarvené na zeleno, guma, rybářské sítě. Ovšem na počátku osmdesátých let, s orientací společnosti na úspěch, vyměnili levnou výbavu za drahé značkové zboží s nápadnými logy.

Když se jeviště stalo nebem

Hudební hvězdy se staly bohy a udávaly směr v módě. Film ztratil svou výsostnou pozici. Ti, kteří se křižovali při pohledu na oblečení „unisex“, stejné pro chlapce i pro dívky, které zpestřilo léta šedesátá, omdleli, když se z nebe na scénu spustil „křižák kosmu“, androgyn David Bowie.

Okamžitě prohlásil, že nevidí důvod, proč by se západní muž měl vyhýbat líčení, exotickým účesům a stylizaci zevnějšku. Byl to šok pro společnost, v níž se od Francouzské revoluce stal muž ze strachu před gilotinou prakticky neviditelným. Výpravný, luxusní oděv byl tehdy důvodem k tomu, aby byl muž naložen na káru a po drkotavých kočičích hlavách odvezen na popraviště. Zalekl se toho i gentleman v Británii. Déle než půl druhého století byli maskulinní jedinci oblečeni do šedých, hnědých a černých obleků. Nejen kvůli Francouzské revoluci – zkušenost z kolonií vyvolala v mužích panický strach, aby se zdobením nepodobali třeba potetovanému náčelníkovi z Núbie. Poslední ránu jejich pýše zasadila průmyslová revoluce. Jediné, co jim ještě zbývalo, byla mužná síla – a náhle poptávku po ní vytlačily stroje. Klíčovými postavami procesu, který s „neviditelností muže“ skoncoval, byl Marc Bolan a již jmenovaný David Bowie. Byli hlavními představiteli hnutí „glam“, které je dnes považováno za samozřejmost nebo za žert, ale jak by se vyvíjely události, nebýt jich?

„Glam“ vznikl na počátku sedmdesátých let v Británii a rozvíjel se současně s „funky“ stylem, módou pasáků v Americe. Vysoké podešve bot, pravda, trošku zjemněle stylizované, se objevují v módních trendech i dnes. Jsou jen malou připomínkou pasáků z černošských ghett. Je však otázkou, proč se tyto subkultury stále probouzejí do současnosti. Opisovat je nyní dovoleno, v duchu postmodernismu je to snad i předepsáno. Měli bychom ale vědět, odkud se opisuje.

Slovo „funk“ původně vyjadřovalo něco odporného a smrdutého. Pozitivní význam získalo až díky jazzovým muzikantům a Afroameričanům ve dvacátém století. V sedmdesátých letech se zdůrazňovalo jejich specifické aroma spojované se sexem, zosobňovalo erotickou sílu a životní šťávu, přesně to, co škrobeným bílým chybí. Adjektivum „funky“ se pak v tomto smyslu začalo používat pro všechno, počínaje černou muzikou a konče duševní potravou. Z hlediska oblékání se tento styl soustředil na proslulé klobouky „Pimp“ s přehnaně velkou krempou a křiklavě erotické, bezostyšně vyslovené sexuální možnosti oděvu. Kalhoty superpřiléhavé v sedu a rozkroku, široké nohavice se sedmicentimetrovými záložkami, košile s velkými, žraločími límci, přehozy z kožešin a laciných plyšů, boty s vysokou podešví a pochopitelně nezbytné „zlaté“ řetězy. Bílé subkultury možná toužily splynout v sexuální oblasti s černými „funkery“, ale jejich móda se jim zdála neúnosná. „Post-hippies“ odsuzovali pasáky, a tak se styl „glam“ přiklonil spíše k lesklým kosmickým materiálům než k hadí kůži.

Dekáda zapomenutého vkusu se snažila dovršit jednu z revolucí šedesátých let, černou revoluci. Mnozí se domnívali, že když z titulní stránky amerického Vogue bude shlížet černá modelka, bude vše v pořádku. Naštěstí tato inteligentní studentka z univerzity v Bostonu vše uvedla na pravou míru, když prohlásila, že její tvář zviditelněná na titulu má jen trhu obstarat černé zákaznice.

Jak se desetiletí nachylovalo ke svému konci, pochodoval každý za jiným bubeníkem a cesty se stále nepřehledněji klikatily. Žurnalisté o sebe klopýtali ve snaze ztotožnit skupiny, které se nepřetržitě vynořovaly. Nikdo už se neptal „kdo jsem“, ale „kam patřím“. Začalo být módou jezdit na Seychely. Ve Vogue se objevovaly stále častěji fotky movitých a kreativně impotentních. Bušili na vrata slávy. Dobušili se. Na dveře talentu ovšem nikoliv.

Anarchistické mýty opouštěly zem. Tak jako po gejzíru „dada“ a poté, co se unavili pařížští „situacionisté“ padesátých let. Stoupaly k nebi, aby tu počkaly, až je zase někdo stáhne dolů. Johnny Rotten se vrátil ke svému původnímu jménu John Lydon…

Autorka je historička módy.