Vypni mozek a čti

Ještě před deseti lety si většina českých čtenářů pod pojmem dánská literatura představila pohádky Hanse Christiana Andersena, zasvěcenějším naskočilo ještě jméno Karen Blixenové. Pak přišel překlad třetího románu spisovatele, bývalého učitele a tanečníka Petera Høega Cit slečny Smilly pro sníh (Smillas fornemmelse for sne 1992, česky 1997) a začaly se dít věci. Pozoruhodná, stylově podmanivá a nápady hýřící melancholická kvazidetektivka se díky šeptandě a osobním doporučením dopracovala do nejedné, jinak zaprášené příruční knihovny. Na sklonku loňského roku vyšlo v českém překladu další Høegovo dílo.

Potěšení s výhradami

Až nadejde čas (De måske egnede, 1993) je čtvrtou Høegovou knihou i jeho čtvrtou knihou přeloženou do češtiny. Nakladatelství Argo po Smille vydalo ještě Příběhy jedné noci (Fortæinger om natten 1990, česky 1999) a prvotinu Představy o dvacátém století (Forestilling om det Tyvende århundrede 1988, česky 2003). Na českou verzi tak čekají ještě romány Žena a opičák (Kvinden og aben), který vyšel v roce 1996, a Tichá dívka (Den stille pige), vydaný o deset let později. Navázat na úspěch Smilly, která se pod dohledem režiséra Bille Augusta dočkala i filmové verze a v Americe se k radosti i překvapení vydavatelů vyhoupla do čela žebříčku bestsellerů, není snadný úkol.

Zatímco příběh nevyzpytatelné, ironické, svérázné třicátnice Smilly, obdařené obrovským intelektem i citem, která se vydá po stopě záhadné smrti malého grónského chlapce, se jako arktický mráz dostane pod kůži svou melancholií, stylovou brilancí, erudicí i nenásilnou kritikou moderní společnosti, Až nadejde čas je potěšení s mnohými výhradami, kterých postupem času přibývá.

Proti času

Román o třech dětských kamarádech, kteří si prošli peklem experimentu v rámci dánského vzdělávacího systému v šedesátých letech, psal Høeg dva roky. Hlavním vypravěčem je chlapec Petr, který se retrospektivně vrací do let strávených ve výchovných ústavech, včetně reálně existující soukromé Biehlovy školy. V polodetektivní, polothrillerové zápletce postupně odhaluje nejen své bolesti, ale hlavně rozsáhlý skrytý plán, jenž měl začlenit problematické děti do normální společnosti. Stejně jako ve Smille se tak Høeg znovu pouští do kritiky systému. Po vylíčení sociálně-kulturního střetu mezi podceňovanou grónskou a nadřazovanou dánskou kulturou jde v nově vydané knize o analýzu školství, které ničí individualitu a láme jedinečnost. Hlavní postava Petra s naznačenými autobiografickými rysy vyvolala nevoli u některých dánských literárních kritiků. Sám autor nikdy do žádné takové školy nechodil ani podobný příběh neprožil, přestože argumentuje tím, že prošel přísnou soukromou školou, a může tedy alespoň částečně vycházet z osobních vzpomínek.

Pokud má kniha slabiny, je to jinde než v pseudoautobiografičnosti, kterou mohou někteří považovat za podvod na čtenáři. Høeg znovu předvádí, jak zručný je vypravěč. Začíná na spodním konci spirály osobních vzpomínek, u detailu, od něhož se detektivní metodou postupně propracovává k celku – k nemilosrdnému obrazu několika tragických lidských osudů a doživotních cejchů. Základním konceptem je přitom čas. Veličina, která má naprosto výsostné postavení v lidském životě a uvažování, klíčová pro soudržnost lidské existence, osvobozující i svazující. Rebelovat proti času je jako vzepřít se řádu a existovat ve vlastním světě. Není proto divu, že je spisovatel časem tak fascinovaný. Nicméně fascinace může mít i svou odvrácenou, nekritickou tvář. Proto o čas nakonec také klopýtne.

Škrtnout o pádící lokomotivu

V rozhovoru pro Danish Literary Magazine Høeg řekl, že přemýšlí o literatuře jako o baletu. „Mladý tanečník se soustředí na techniku, ale s přibývajícími roky může nechat prozařovat emocionální vyjádření. To samé platí pro literaturu a to se možná děje se mnou.“ Mluvil sice o Slečně Smille, ale mnohem víc jeho přirovnání platí pro knihu Až nadejde čas. Zemitost, intelekt, jasnost v zápletce i stylu a uchopitelnost Smilly střídá emoční napětí, vciťování, mlžení. Labyrint náznaků a mentálních procesů zasazených do různých časů.

Kouzlo prvních dvou třetin knihy je v unikavosti pravdy. Rozbíhavý a zároveň do sebe zavinutý styl asociací a zatajování, v němž se jen postupně odhalují všechna temná zákoutí násilí a bezpráví spáchaného dospělými na dětech, nutí čtenáře se soustředěně vracet a nenechat se svést ze stopy. Styl, který jako by připomínal, že autor hodinu před psaním medituje. „Čas, řekl, začal plynout, jako když člověk vypne mozek,“ stojí v jeho knize. To je, zdá se, Høegova krajní touha v psaní i pro čtenářský zážitek. Psaní vzešlé z meditace se v závěru knihy čím dál tím skřípavěji střetává s principem erudice, která tolik fungovala ve Smille.

Penzum znalostí z určitého oboru i stále sentimentálnější vsuvky z rodinného života dospělého Petera tlumí spád a lehkost předchozího vzpomínkového vyprávění. Zhruba kolem dvousté strany se magie bolesti prožitého zhoupne do neladícího abstraktního uvažování o čase. Kdyby se autor v tom okamžiku obrazně zhoupl před řítící se lokomotivou na laně jako jeden z jeho hrdinů, unikajících do vlastního šílení, tak by to nejspíš nepřežil. Oč intenzivnější by to byl zážitek, kdyby se Høegovi podařilo pro potřeby jedné knihy, jednoho příběhu a jednoho stylu udržet „vypnutý mozek“ a vymanit se tak z běžných měřítek diktátorského času nebo erudice až do konce! Ale třeba ještě nenadešel ten správný čas.

Autorka je doktorandka na katedře filmových studií UK.