Mrazivé vize

Kdy byl napsán vůbec první dystopický příběh, je obtížné určit. Někteří se přiklánějí k Zamjatinovu My (1921, česky 1927), jiní ke Gulliverovým cestám (1726, česky 1852) Jonathana Swifta, další dokonce k některým Aristofanovým komediím. Ať už je to jakkoli, zdá se, že severské literatury se s tímto žánrem seznámily vcelku brzy a že v nich zapustil překvapivě silné kořeny.

Státní droga kallocain

Za první severskou dystopii můžeme s jistou nadsázkou označit drama nejvýznačněj­šího norského spisovatele první poloviny 19. století Henrika Wergelanda De sidste Kloge (Po­­slední chytří, 1835). Pochopitelně se nejedná o dystopii v její klasické podobě, jak ji známe z děl Aldouse Huxleyho či George ­Or­wella. Žánr dystopie je však pozoruhodný v tom, že na sebe může brát různé podoby a že je mnohdy v příběhu zastoupen třeba jen jediným rysem. Tím nejvýraznějším a snad i nejčastějším bývá dystopické prostředí, které ovlivňuje atmosféru a celkové vyznění díla. Často se jedná o prostředí z různých důvodů nehostinné, izolované, odtržené od světa. Panují zde nepříznivé podmínky a chybí přesné ukotvení v čase. A právě to je případ Wergelandova dramatu, které se odehrává ve vzdálené budoucnosti na ostrově se zrádně lákavým jménem Terranova. Vinou přemrštěných cen obilí, jehož prodej kontroluje místní lakomec podporovaný prokurátorem Zobolamem, vypukne na ostrově hladomor. Lakomci nevadí, že lidé kolem něj umírají, a ceny stále zvyšuje. Přeživší se raději vrhnou do propasti, než aby s vydřiduchy uzavřeli dohodu, a tak si uchovají vnitřní svobodu.

Cena svobody a klíčící nespokojenost s ne­­svobodou patří k nejvýraznějším motivům dystopií. Tou nejklasičtější ze severské literatury, která nejvíce naplňuje obecné charakteristiky žánru a nezřídka bývá uváděna právě po boku Huxleyho a Orwella, je patrně Kallocain (1940, česky 2013) švédské spisovatelky Karin ­Boyeové. Autorka se inspirovala dobovým vývojem v Německu a v Sovětském svazu a vytvořila děsivou vizi 21. století, v níž totalitní režimy potlačují individualitu, lidský život nemá žádnou cenu a lidská existence je plně podřízena zájmům a potřebám státu. Ten navíc disponuje děsivou zbraní – drogou zvanou kallocain, která po vstříknutí do krevního oběhu přinutí člověka, aby prozradil i své nejtajnější myšlenky. Skoro žádná dystopie však není natolik temná, aby nedávala aspoň nepatrnou naději na zvrácení stávající situace. Obvykle se objeví jednotlivec, který si i přes masivní propagandu uvědomí záporné stránky společenské organizace, zároveň je však proti státní mašinerii bezmocný a režim ho zpravidla smete. Než se tak ale stane, objeví tajné společenství lidí, kteří žijí v ústraní podle vlastních pravidel a snaží se režim nahlodat.

Silné poselství naděje obsahuje také dvoudílný román Bídné roky (1974, česky 1981) norského spisovatele Knuta Faldbakkena. Na počátku přitom vše vypadá beznadějně – nad osmimilionovou metropolí Sweetwater se vznáší hrozba zániku. Na trhu se vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku surovin objevuje stále více náhražkových potravin, služby fungují špatně nebo vůbec, ponížení, hrubost a surovost jsou běžnou součástí života, všeobecná krize vrcholí. Proto se hlavní hrdina s rodinou vydává na skládku městských odpadků, kde žije svérázné společenství lidí řídící se vlastními nepsanými zákony. Naruby převrácená idyla však netrvá věčně – rodina je násilím rozdělena a až její znovusjednocení vede k pozitivně laděnému konci. Faldbakken kromě důrazu na význam rodiny pokládá palčivou otázku, čeho je člověk schopen, když je smrt na dosah.

Ekologie a sterilizace

V Dánsku vyšly v přibližně stejné době dvě dystopie, které se do povědomí širšího okruhu lidí dostaly díky pozdějším filmovým zpracováním. Román Henrika Stangerupa Manden der ville være skyldig (Muž, který chtěl být vinen, 1973) pojednává o nešťastném spisovateli, který zabije svou ženu, ale nemůže být odsouzen, jelikož společnost nezná pojem viny. V díle Se dagens lys (Spatři světlo dne, 1980) Svenda Ågeho Madsena vše řídí počítač, který každý den každému člověku přiřazuje novou identitu – domov, partnera, děti i zaměstnání. Elef a Maya se však do sebe zamilují a rozhodnou se zavedený systém opustit. Láska hraje důležitou roli i v dosud nejvýraznější dánské dystopii Dánská občanská válka 2018–24 (2013, česky 2016; viz recenze na s. 7) od Kaspara Collinga Nielsena, v níž se hlavní postava rozpomíná na období hospodářské krize v dobách svého mládí. Poměrně velký prostor je přitom věnován popisu partyzánského boje a ekonomických příčin rozvratu společnosti, a tak se na rozdíl od jiných dystopií dozvíme, co k nestabilní situaci vedlo.

Také v románu Strážkyně pramene (2012, česky 2014) finské spisovatelky Emmi Itäranty se setkáváme s postapokalyptickým světem, tentokrát však po blíže nespecifikované katastrofě. Akutní nedostatek vody zřetelně akcentuje možné budoucí ekologické problémy a varuje před plýtváním přírodními zdroji. Vytváří tak paralelu k alarmujícímu nedostatku surovin, bez kterých člověk nemůže přežít, ve Faldbakkenově románu. S Karin ­Boyeovou má Itäranta zase společný lyrický jazyk. Strážkyně pramene se vyznačuje rysem pro dystopie vcelku běžným – příběh je vyprávěn z pohledu obyčejného smrtelníka, který má přístup k omezenému množství informací a na mysli mu tane spousta otázek, z nichž ovšem mnohé zůstanou nezodpovězené. Čtenáři je tak osobní situace zprostředkována do nejmenších podrobností, o širších souvislostech se však takřka nic nedozví.

Finové si žánr dystopie osvojili ze severských národů nejpozději. Fantastická literatura obecně se ve Finsku prosadila až po roce 2000. O to výrazněji však, jak se zdá, hodlají finští autoři do vývoje tohoto žánru promlouvat nyní. Vedle Strážkyně pramene vyniká především román Jádro Slunce (2013, česky 2015) od Johanny Sinisalo, částečně připomínající Huxleyho Konec civilizace (1932, česky 1933). Zatímco v tomto románu či u Karin ­Boyeové drogy podává svým občanům sám stát, v Jádru Slunce naopak stát všechny drogy přísně zakazuje. A tak se rozšíří spotřeba nové drogy – chilli papriček obsahujících návykový kapsaicin. Nosnější než pěstování chilli papriček je ovšem znepokojující genderová linie, která je pro současnou severskou literaturu příznačná. Sinisalo umně pozměňuje dějiny Finska během posledních dvou století a líčí blízkou budoucnost, v níž se společnost ostře dělí podle stereotypizovaných genderových rolí. Hloupoučké atraktivní „eloje“ mají jako jediný životní úkol zpříjemňovat život plnohodnotným mužům, „maskulům“. Naopak emancipované „neutriženy“ a „minusoví muži“ jsou pro společnost nevítaní a státní aparát je systematicky sterilizuje. I když se jedná o nadsázku, není tak obtížné si něco podobného představit ve skutečnosti. Eloje jsou možná hloupé, ale zároveň natolik rozkošné a úslužné, že by si je doma přál mít každý muž. I ekologická katastrofa či hospodářská krize se zdají být na dosah ruky. Nejsme zhmotnění těchto děsivých vizí blíž, než si myslíme?

Autorka je nordistka.