Dějiny, které se nestaly

Americký historik Hayden White kdysi tvrdil, že mezi romanopisectvím a vědeckou historiografií není zásadního rozdílu, protože v obou případech jde o konstruování příběhu na základě kauzality, o níž se autor domnívá, že je dostatečně věrohodná. Kontrafaktuální dějiny, tedy dějiny, které se nestaly, jsou ideální půdou pro nekonfliktní sblížení obou těchto žánrů tvůrčího psaní.

Obliba kontrafaktuální historiografie v českém prostředí výrazně vzrostla poté, co byla v roce 2001 přeložena do češtiny klasická práce tohoto oboru Virtuální dějiny, kterou editoval britský historik Niall Ferguson (Dokořán 2001). Anglie bez Cromwella či porážka Sovětské­ho svazu nacistickým Německem jsou natolik provokativní představy, že bylo jen otázkou času, než si někdo v podobném duchu začne klást otázky po Češích bez Bílé hory či první republiky bez Masaryka.

Kniha Co kdyby to dopadlo jinak? zasahuje dlouhé časové období od 17. století až do naší současnosti. Zatímco většina textů se věnuje tématům historickým a jejich autory jsou lidé historií profesionálně se zabývající, poslední čtyři eseje jsou věnovány naší současnosti a jejich autory jsou publicisté (s výjimkou pamětníka Petra Pitharta).

Konkrétně, ale nesouvisle

Nejedná se o souvislé vyprávění českých dějin posledních čtyř století. Tento způsob výkladu by u kontrafaktuálních dějin nebyl ani nijak užitečný, protože od první změněné příčiny (např. opačný výsledek jedné bitvy) se již těžko lze vrátit zpět k původnímu historickému sledu událostí. Proto jsou naopak vybírány konkrétní události, které sehrávají klíčovou úlohu v konstrukci české historické paměti, a o nich je pojednáváno jednotlivě bez vzájemných souvislostí.

Ve vztahu k těmto, pro nás mnohdy velmi citlivým událostem vyznívá kniha útěšně. Dějiny bez bitvy na Bílé hoře v podání I. Čornejové by nebyly velkolepější, stejně jako předčasná Masarykova smrt by podle T. Zahradníčka nezabránila vzniku první československé republiky, která by nebyla o nic méně „masarykovská“, než jak se traduje o té skutečné. Podobně i L. Velek nechává habsburskou monarchii rozpadnout i v případě, že by František Ferdinand v Sarajevu nezahynul, a naopak se pustil do svých plánovaných ústavních reforem.

Za pozornost nepochybně stojí příspěvek J. Raka. Ten se zabýval možnými důsledky využití protifrancouzských nálad k mobilizaci lidu habsburské monarchie proti Napoleonu Bonapartovi. Přestože jde o jeden z nejkratších esejů v knize, jedná se zároveň o jeden z jejích vrcholů. Událostí z let 1808–1809, kdy panovnický dvůr tuto možnost zvažoval, si historikové příliš nevšímají, avšak možná právě zde, jak také Rak naznačuje, promarnila monarchie jednu z posledních příležitostí vytvořit rakouskou identitu svého obyvatelstva. Celorakouský patriotismus do sebe mohl vstřebat jednotlivé partikulární nacionalismy a zemská vlastenectví, která by pak nadále koexistovala vedle sebe.

Události, u nichž se rádi necháváme unášet představou „Co kdyby to dopadlo jinak?“, zde vesměs ztrácejí svou osudovost. A navíc také ony události tragické, které připisujeme na vrub mnohdy čistě osobním selháním jednotlivých politiků, jsou demonstrovány v jiném světle. Mnichov J. Dejmka nakonec vyznívá jako jediné realistické řešení s ohledem na budoucnost národa a zachování předmnichovských hranic republiky. Podobně i Dubčekovo odmítnutí podepsání Moskevského protokolu by podle P. Kosatíka nezabránilo husákovské normalizaci. Osvobození Prahy Američany po druhé světové válce by podle J. Hrbka vedlo možná záhy k třetí světové válce, stejně jako případná Chruščovova neústupnost během karibské krize. Dokonce i Gottwaldovo spiknutí s Berijou proti Chruščovovi po Stalinově smrti vede v Kosatíkově podání k válce Východu proti Západu. A ve všech případech je s ohledem na geografické položení republiky zřejmé, že dopady takové války budou pro národ zcela fatální. Dějiny, které se nestaly, tak jak jsou podány v této knize, mohou umenšit naši zatrpklost vůči dřívějším politickým představitelům. A stejně tak mohou vést k dojmu, že české dějiny 20. století se neodehrály tím nejhorším způsobem.

Obtíže fabulace

Kontrafaktuální dějiny mají však i některé nevýhody. Buď k nim autor může přistoupit jako ke standardnímu vědeckému textu, kdy na základě pramenů zvažuje případné alternativy vývoje. Tento typ psaní se pak vpravdě příliš neliší od vědecké historiografie a čtenář se jen stěží dočká nějakého povyražení. Opačným extrémem je naprostá historická fabulace, smyšlený příběh, který s realitou nemá naopak společného vůbec nic. V takovém případě se sice čtenář pobaví, ale užitečnost dosažených informací je nulová. Je opravdovým uměním nalézt právě onu střední míru mezi oběma póly kontrafaktuálního psaní historie.

Historie, která se nestala, může být nesmírně vtipná, a to nikoli jen nějakými prvoplánovými úslovími (i takové ale pochopitelně v této knize nalezneme). To však předpokládá u čtenářů dostatečnou orientaci v problematice. Proto například Placákova fabulace o královně Elišce na českém trůně vyvolá úsměv jen u toho, kdo má nějakou představu o genealogii britského panovnického rodu Windsorů. Podobně i Zahradníčkovo trefné prezidentské heslo „Pravdou třeba proti všem!“, které připsal „prezidentu“ Kramářovi namísto našeho „Pravda vítězí!“, vyvolá adekvátní reakci jen u toho čtenáře, jenž je obeznámen s osobní povahou a způsoby politického jednání Karla Kramáře.

Jak už to bývá u publikací, na nichž se podílelo velké množství autorů (v tomto případě osmnáct), trpí i tato kniha určitou nevyrovnaností z důvodů rozdílných a mnohdy nesourodých výkladových přístupů. To je také ostatně asi její největší nedostatek. Editor naznačuje v jejím úvodu obtíže, které jejímu vzniku předcházely. Vyplývá z něho, že bylo již samo o sobě úspěchem získat všechny texty. Na odstranění nesourodosti už zřejmě chyběl čas i vůle. Kniha si neklade přílišné ambice. Jejím cílem je evidentně hlavně chytře a na úrovni čtenáře pobavit, a nikoli stát se zásadním kusem domácí historické knižní produkce. Tento svůj cíl nepochybně splní.

Autor je historik a právník.