Josef Bolf (1971) je jedním z nejvýraznějších autorů generace narozené v sedmdesátých letech v bývalém socialistickém Československu. Umělec, který se stává studentem prvního ročníku pražské akademie v – pro českou společnost – symbolickém roce „nula“, tedy roku 1990, zažívá na vlastní kůži proměny AVU a s nimi spojenou euforii, odrážející se také v založení významné generační skupiny Bezhlavý jezdec (1996–2002) společně s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem. Vitalita z nově nabytého prostoru a přemíry seberealizačních možností strhávala mladé umělce kolem poloviny devadesátých let k rychlým experimentům, ale ohlašovala v sobě i možnosti rozporu – zacyklení, ztráty směru a z toho povstávající skepse. V této jednoduše naznačené dialektice vznikl meziprostor, kterým se vydal Josef Bolf, totiž po stopách důsledné vlastní sebereflexe. Byla-li na začátku euforie, další fází se stalo střízlivění. Autor si prošel dvouletou tvůrčí pauzou a dva roky nato byl z existenčních důvodů zaměstnán u filmu. Teprve poté se vrací k vlastním výrazovým prostředkům a nalézá v sobě možnosti obnovené pracovní koncentrace. K návratu a stabilizaci mu pomohla mimo jiné nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2005, kde se stal zcela zaslouženě jedním z finalistů. Obě reprodukovaná díla jsou autorovým malířským comebackem (2005). Obrazy silně akcentují Bolfovo kresebné, narativní východisko. Pohádkově snové zvířecí bytosti, žensky něžné hračky, dvounohé i čtyřnohé, se chovají destruktivně – obracejí zbraň proti sobě. Zmnožení jednoho typu tváře podává divákovi snový charakter sdělení, které lidská zkušenost jen těžko vytěsňuje. Je zde naléhavě přítomno jakési varování? Něco se tu zdá být špatně. Dívka se zvířecí hlavou na mopedu ohlašuje či předznamenává svou vlastní smrt (?). Její tvář jakoby prozářená rentgenovými paprsky se mění v lebku. Obraz Z temného lesa používá idylických klišé k vyjádření úzkostné situace. Zvířata-lidé jsou zachycena kdesi na zeleném remízku v podivném aktu očekávání věcí budoucích. Josef Bolf je tvůrcem dokonalých psychických situačních zkratek. Jeho obrazy v souhře s divákem fungují jako iritující mementa, která zároveň dezinfikují a deratizují autorovo zanesené podvědomí.
Příbuzné články
Bloody Story
Sochařka Markéta Korečková (1975), absolventka pražské AVU (1992–99, profesoři Karel Nepraš, Jindřich Zeithamml, Milan Knížák), transgeneračně rozšiřuje částí svého díla specifickou poetiku neprašovského humoru, který u ní získává svébytný, žensky odstíněný rozměr. Ironie, tvrdost, kontrast, …
Veronika Holcová
Veronika Holcová (1973) staví své obrazy na formálních asociacích. Jsou to řetězce napříč vyvolanou emocí, větvící se různými směry do ramen podobně jako svícen, pomalý růst stromu nebo rychlý pád zničujícího blesku. Vznikají citlivé nervové sítě, které zachytávají různě velké fragmenty „obrazů“ …
Jaroslav Valečka
Jaroslava Valečku (1972), absolventa pražské Akademie výtvarných umění (prof. Jiří Sopko, prof. Jan Hendrych), lze zařadit mezi současné autory, kteří jsou svou tvorbou přirozeným způsobem napojeni na tradiční výrazové proudy, projevující se napříč dějinami malířství. Hlavní pilíře Valečkovy …