Písňové akvarely

O Jaroslavu Hutkovi se nedávno psalo jako o „vyhaslém písničkáři“. Kdo při takovýchto snadných soudech ale zaznamenal, že Hutka mimo jiné už deset let připravuje rozsáhlou edici svých starších nahrávek s názvem Samopal, že vydal podstatnou knihu básní Koryta krve, že stále pokračuje v psaní fejetonů a že nyní „samopalně“ vydal zcela nové CD Zuzana ve skalách s podtitulem Akvarely? Rád bych si někdy přečetl zamyšlení nad rozsáhlou řadou Hutkových CD, nad jeho staršími písněmi a texty, zajímalo by mne srovnání jeho tvorby předexilové a exilové. Mrzí mne, že jsem nezaznamenal ohlas dramaturgicky i interpretačně zdařilého CD Pravděpodobné vzdálenosti, které nahrál s Radimem Hladíkem v roce 1994.

Znovu ve dvojici s Vladimírem Veitem

CD Zuzana ve skalách je důležité hned z několika důvodů. Především po patnácti letech postavil Jaroslav Hutka svůj albový i koncertní repertoár ze zcela nových písní, s texty vzniklými v posledních dvou letech. Další důležitou věcí je šťastné setkání textaře a interpreta Jaroslava Hutky se skladatelem Vladimírem Veitem – s nímž první písně napsal již v roce 1966 a který je i autorem melodie Hutkových klíčových Pravděpodobných vzdáleností. Veit je mimořádný skladatel, dalo by se bez nadsázky říct hitmaker. Jsem přesvědčen, že kdyby si jeho folk-popového CD Ještě to neskončilo, též vydaného „samopalně“, všimli šikovní dramaturgové, z jeho milostného duetu Dnes v noci poprvé by v podání Karla Gotta a Lucie Bílé mohl být středoproudý hit první velikosti. Na Zuzaně ve skalách Veit kongeniálně souzní s duchem Hutkových textů, přičemž například v písni Sudety, nejpůsobivější skladbě alba, dosahuje monumentálnosti, z níž posluchače až mrazí. Důležitý je na Zuzaně ve skalách i způsob, jímž své písně pojímá: nikoli již jako epické příběhy s pointou (jak je známe třeba z písně Kamna) či písňová sdělení naléhavé myšlenky nebo pocitu (Litvínov, Moderní doba), ale jako mnohobarevnou písňovou plochu, jako obraz, jako skutečný písňový akvarel. Hutka získal pro píseň jiný rozměr, dokázal své osudově-dějinné cítění spojit s cítěním vizuálním, malířským. Tomu přizpůsobil i hru na kytaru, pro své písně rovněž objevnou, hru, která nepodbarvuje slovní sdělení, ale svou uvolněností spoluutváří výslednou zvukově-vizuální plochu.

Krajina jako prostor života

Šestnáct textů, které máme možnost na Zuzaně ve skalách slyšet, představuje v Hutkově psaní velký skok do nového básnického prostoru. Jako by se prožitek oněch patnácti svobodných, ale textařsky dosud nezhodnocených let promítl do jiného způsobu psaní, ale i vidění a prožívání. Hutka potřebuje kolem sebe nejen cítit a vidět, ale doslova hmatat přírodu, která dává lidskému existenciálnímu bloudění pevné pozadí. „Otázky bez konce ztrácí se v oblacích/ Příroda odpověď bohatstvím skrývá,“ zpívá v klíčové písni Letní den. Hluboce prožívá jak letní den, tak bouři, podzim (ve stejnojmenných písních), působivý text dokáže vykouzlit ze starého stromoví: „V prastarém stromoví, kde se les nepohne/ Jen ranní paprsek v korunách hledá/ Kde sen se zapomněl, dřív než se rozhodne/ Že znovu v hnilobu tichounce sedá.“ Podstatným motivem je pro Hutku též voda, ať už jako Déšť, který živí (název písně), jako mrholení či jako „měkkost vodní tříště“ (v písni V korytu potoka). Hutka v nových textech především vidí: světlo, duhu, kámen, skálu, stromy, starý dům. Tyto jednotlivosti však nechápe v jejich oddělenosti či roztříštěnosti, ale spojuje je v celek, kterým je pro člověka krajina. Krajina jako prostor života v jeho tělesnosti, jako hliněná, pevná, hmotná, skalnatá půda, po níž musíme jít od narození k smrti. Krajina jako prostor života i jako hrob. Není pochyb, že Hutkovo čtyřicetileté soužití s moravskou a českou lidovou písní, jež se mu stala součástí krevního oběhu, samozřejmostí, s níž dýchá, se neobyčejně šťastně otisklo do textů, které svým existenciálním účinem místy dosahují působivosti těchto několik staletí starých básnických pokladů.

Autor je redaktor a editor nakladatelství Torst.