Ztraceni v bezčasí

V kariéře populárních skupin občas nastane okamžik, kdy kapela přestává být pouhou součástí hudební scény a stává se fenoménem, symptomem své doby. Začíná pak být těžko oddělitelná od své popularity, respektive od posluchačů a hlasu médií, která její popularitu podmiňují. V případě baltimorského dreampopového dua Beach House tento zlomový moment přišel před pěti lety, kdy se jejich třetí studiová deska z ničeho nic objevila na vrcholcích výročních žebříčků vlivných hudebních magazínů například ve společnosti hiphopové hvězdy Kanyeho Westa.

Se svými plouživě melancholickými písněmi se Beach House – aspoň z pohledu kritiků – zařadili k vlně introspektivního zadumaného popu začátku druhé dekády, zahrnující ovšem zvukově tak odlišné projekty jako minimalis­tické The XX nebo naopak softrockové The National. Za pojítko těchto kapel by se dal považovat útěk zpět do nitra lidské duše jako reakce na uspěchanou, hlučnou a odosobněnou dobu. Zasazení Beach House do kontextu poptávky po samotářské hudbě deštivých dnů má sice své opodstatnění, těžko se však lze s touto interpretací spokojit. V rámci lidské introspekce existuje totiž podstatný rozdíl mezi rýpavou sebereflexí a naopak něčím, co už se reflexivnímu myšlení začíná vymykat.

Oddanost a naivita

Pokud má většina dnešních posluchačů Beach House tendenci tak trochu opomíjet jejich první dvě alba, je to pravděpodobně kvůli jejich mírně obskurní lo­fi estetice. Signifikantní je obal druhé desky Devo­tion (2008) – fotka špatné kvality na první pohled působí, jako by zachycovala scénu z béčkového duchařského filmu. Ve skutečnosti zachycuje zpěvačku Victorii Legrand a kytaristu Alexe Scallyho, jak sedí u jídelního stolu se zapálenými svícny a zírají na dort, na němž je napsáno slovo „Oddanost“, tedy název desky. Těžko říct, zda se jedná o záměrný, či nevědomý amatérismus. Jisté je, že jakýsi esotericko­mystický rozměr si Beach House uchovali dodnes. Už na prvních dvou albech se také zformoval nezaměnitelný zvuk kapely, založený na kombinaci syntezátorových varhan, zvonivé kytary, bicího automatu a především podmanivého zpěvu Victorie Legrand.

Třetí deska Teen Dream (2010) v mnoha ohledech zní, jako by teprve ona byla opravdovým debutem Beach House. Naivita a nedokonalost jí dodávají takřka dětský půvab a jednoduché motivy se posluchači rychle dostávají pod kůži. Schopnost skupiny psát působivé popové melodie vyvrcholila na čtvrtém albu Bloom (2012), jehož název je více než výstižný. Potemnělé sloky zde opravdu „rozkvétají“ do euforických refrénů a intimní atmosféra se přirozeně snoubí s takřka opulentní hymničností skladeb. Výsledek působí o poznání sebevědoměji a profesionálněji než dřívější tvorba. V téže době se Victoria Legrand na scéně mění z vysokoškolské studentky v tajemnou divu, jejíž obličej zůstává skrytý za výrazným líčením a hustými kadeřemi vlasů. Beach House vyprodávají čím dál tím větší sály a o jejich hudbu mají kromě fanoušků zájem i reklamní agentury a filmoví režiséři.

Bloumání v oparu

Oproti tomu letošnímu albu Depression ­Che­r­­­­­­­­­ry se dostalo poměrně rozporuplných reakcí. Není se čemu divit. Místo aby Beach House pokračovali ve zvukové expanzi předchozího alba, stávají se naopak hůře přístupnými a ztrácejí se v jakémsi opojném bezčasí. Sledovat je při jejich bloumání si vyžaduje posluchačovu maximální trpělivost a oddanost. Melodie ztratily svou bezprostřední líbivost a spíš bezcílně plují v éterickém zvukovém oparu. Beach House se definitivně vzdalují hektické modernitě a v jistém smys­lu i snaze o progres. „Myslím si, že hudební žánry a jejich vývoj jsou jen klamná zdání. V každé době existovali velcí skladatelé, a to je nakonec to jediné, na čem záleží. Skladba je v hudbě vždy středobodem všeho velkého a chybí naopak tomu, co velké není. Můžeme se nadchnout pro nové zvuky, pro nový a svěží styl, ale pokud za tím nestojí dobrá skladba, k ničemu to není,“ vysvětluje Alex Scally v rozhovoru pro francouzský magazín Les Inrocks.

Beach House nicméně v žádném případě nelze označit za retro – minulost zde není nijak fetišizována, autoři se neupínají k žádné konkrétní době. Zvláštní druh apatické nostalgie, který přesto sálá z každé skladby, jako by se vztahoval na časový koloběh jako celek – to znamená i na časy budoucí.

Ztráta nás učí

Možná že právě dojem konstantního bezčasí představuje důvod, proč nenadálé ohlášení další, letos již druhé studiové desky Thank Your Lucky Stars, která vyšla v půlce října, způsobilo takové překvapení. Nahrávka prý vznikla ve stejnou dobu jako její jen o necelé dva měsíce starší předchůdce Depres­sion ­Cherry. Nabízí se tak otázka, zda je je­­jí samostatnost podložená jinakostí obsahu. Odpověď závisí, tak jako u Beach House vždy, na ochotě ocenit detail. Thank Your Lucky Stars se částečně vrací ke špinavějšímu soundu prvních dvou alb, v některých skladbách však citlivě rozvíjí shoegazeovou tendenci přítomnou také na Depression ­Cherry. Rozevlátá kytarová sóla tvoří příjemnou protiváhu stále dominantnímu zpěvu Victorie Le­­grand. I když je deska tentokrát, aspoň podle vyjádření jejích autorů, textově podepřena konkrétním příběhem, jeho děj zůstává posluchači skryt pod vrstvou zamlžených dvojsmyslů a metafor.

„Většinou jen ztráta nás učí pravé hodnotě věcí,“ napsal v jedné své knize Arthur Schopenhauer. Když tento citát Beach House zařadili do tiskové zprávy k Depression Cherry, patrně netušili, jak často budou muset později vysvětlovat novinářům, že německý filosof jejich tvorbu žádným způsobem neovlivnil a že na jeho myšlenku narazili až po dokončení alba. Tato historka je v lecčems výstižná: v době, kdy se umělecká kritika i publikum úporně snaží za uměleckým dílem hledat myšlenky a koncepty a kdy i samotní umělci často tvoří teprve na základě rozvahy a plánování, nám Beach House tiše připomínají, že ve svém jádru je hudba a její emocionální dopad na člověka čímsi tajemným a iracionálním. V tomto ohledu asi není úplná náhoda, že se Victoria Legrand a Alex Scally rozhodli citovat Arthura Schopenhauera, který interpretoval hudbu jakožto vyjádření esence bytí, předcházející všechny koncepty, fenomény, a tím pádem i čas a prostor. Jak daleko se Victoria Legrand a Alex Scally na cestě ke kořenům hudební prapodstaty věcí dostali, to už zaleží na posouzení každého z posluchačů.

Autor studuje filosofii.