Circuit bending

Zákeřné slovní spojení circuit bending označuje svévolnou amatérskou kreativní modifikaci elektronických hraček, kláves pro děti, efektů a podobně. Za objevitele této techniky je považován americký umělec Reed Ghazala, kterému v roce 1966 upadl odkrytovaný zesilovač do plechového šuplíku. Zkratované zapojení začalo vydávat podobné zvuky jako drahé modulární syntezátory, které byly v šedesátých letech horkou novinkou a o nichž si mohl nechat jen zdát. Tato náhoda ho zaujala natolik, že se „przněním“ elektroniky začal zabývat systematicky.

Sám Ghazala uvádí, že jeho prvenství spočívá pouze v tom, že vymyslel pojem, který se posléze uchytil. Za předchůdce circuit bendingu můžeme označit Sergeje Čerepnina, pozdějšího konstruktéra modulárních syntezátorů Serge, který již v padesátých letech instaloval dotykové kontakty do přenosných tranzistorových přijímačů. Otázka prvenství nebo autorství ale v případě této techniky není příliš důležitá.

Nadvláda nahodilosti

Základem circuit bendingu je metoda pokus – omyl: pomocí testovacího drátku se v zapojení hledají zajímavě znějící, nedestruktivní zkraty. Pro začátečníky s elektronikou je naprosto nutné experimentovat pouze s instrumenty napájenými pomocí baterií. V nejhorším případě tak dojde ke zničení přístroje, a pokud se vyhneme bezhlavému šátrání napájecí větví, je i takový smutný konec dost vzácný. Zajímavá místa v zapojení si označíme a pak je pomocí drátů vyvedeme třeba na přepínače nebo konektory. Vítaným pomocníkem je malá vrtačka; v nouzi se dá sice otvor do škatulky propálit i pájkou, ale zkoušet to v uzavřené místnosti není – kvůli jedovatým výparům – zrovna dobrý nápad. Fantazii se však meze nekladou a výše zmíněný postup je pochopitelně pouze jedním z mnoha příkladů.

Do zapojení můžeme přidávat i různé součástky (odpory, kondenzátory, potenciometry a podobně) a lze samozřejmě upotřebit komponenty z odložené elektroniky. Platí přitom, že k circuit bendingu se hodí spíš starší přístroje, v novějších totiž často nalezneme pouze malý čip zalitý do černé hmoty. Vzhledem k miniaturizaci a častému používání strojově pájených součástek pomocí technologie povrchové montáže (SMT) je třeba značná trpělivost a pevná ruka při pájení.

Naprosto klíčový je prvek nahodilosti. Ti, kdo se v minulosti setkali s jednoduchými varhánkami pro děti, si možná vzpomenou, že když v bateriích kleslo napětí na určitou úroveň, počalo se zařízení chovat nepředvídatelně: začal ujíždět tón, došlo k zasmyčkování motivu nebo se místo tónů najednou ozvaly prapodivné šumy. Technika circuit bendingu je svérázným oživením této nepředvídatelnosti: například jedna z populárních kutilských úprav, aplikovatelná na velkou část zapojení, spočívá právě v přerušení drátu od baterie potenciometrem, který jakožto proměnný odpor simuluje onen hraniční stav vybití baterie. Oblíbené je také využívání fotorezistorů – malých plošek, které mění svůj odpor v závislosti na světle. Zařízení je pak možné ovládat zakrýváním rukou, různými blikajícími předměty, svíčkou, zkrátka čímkoli, co nějak ovlivňuje světlo. Další univerzální postup spočívá v aplikaci již zmíněných dotykových kontaktů. V zapojení si prstem najdeme místo, „kde to něco dělá“, a drátem ho vyvedeme třeba na šroubek či jinou dotykovou plochu.

Kutilský étos

Ghazala popisuje circuit bending jako anti­teorii: praxe je upřednostňována před strach nahánějícími vzorci a složitou teorií obvodů. Oproti přístupu inženýra, který k pájce usedá s jasným cílem, je postaven étos kutila, který vychází spíš z toho, co je zrovna po ruce. Stírá se zde rozdíl mezi začátečníkem a pokročilým – člověk vzdělaný v elektronice si totiž na první pohled jalové úpravy často netroufne uskutečnit, neboť „takhle to přece nejde“. Konzervativní přístup ve spojení s technickým předporozuměním mu brání provádět zdánlivě nesmyslné zkraty.

Plošné spoje jsou pro Ghazalu „plátnem“, na které nanáší své vize. Vstup těla do zapojení označuje termínem BEAsape (Bio­Electronic Audiosapien). Propojením přístroje a těla údajně dochází ke vzniku zcela nové zoologicko­hudební formy. Nástroje tohoto typu mohou být inspirativní už z toho důvodu, že navzdory nejrůznějším omezením jsou vždy jedinečné a přinášejí příjemný pocit vlastnoručně modifikovaného zvuku. Hranice mezi opakovatelnou úpravou nástroje (ve slangu syntezátorových nadšenců „mod“ či „hack“) a circuit bendingem však nejsou příliš zřetelné a na internetu lze pod tímto označením najít i takřka profesionální transformace jednoduchých kláves v modulární monstra.

Svéráznou osobností circuit bendingu je Christian Oliver Windler, známý též jako Cyberyogi, který se věnuje celé řadě aktivit: je zakladatelem rozumového náboženství, takzvané logologie, píše eseje o škodlivosti růžové barvy, neonových světel či mp3 souborů, skládá meditativní techno a vytváří duchovně­digitální grafiky. Kromě toho na svých stránkách weltenschule.de dokumentuje úctyhodnou sbírku dětských kláves – více než dvě stě kusů. Jakožto „kyberjogín“ je pochopitelně skeptičtější k zapojování těla do plošných spojů, neboť klávesky prý mohou narušit jemnou bioelektrickou rovnováhu. Zároveň je ale autorem zajímavých manipulací ovládacích signálů, pomocí kterých je možné z primitivních FM syntezátorů vytáhnout zvuky podobné velkým modulárním systémům. Dalším Windlerovým objevem je podladění taktovací frekvence vysoce rozšířeného modelu kláves My Music Center, na které lze narazit na kdejaké půdě. Klávesy jsou velmi zpomalené a vysokofrekvenční pískot údajně dokáže léčit tinnitus, což jistě ocení noiseoví hudebníci pracující s hlasitým zvukem.

Sova Furby v křečích

Neopomenutelnou součástí circuit bendingu je jeho výtvarná složka. Staré přístroje často dostávají zcela nový vzhled, ať už jde o barvy či tvar jejich vnějších schránek. Nejde jen o modifikaci elektronických hudebních nástrojů – mezi vyhledávané přístroje k upravování patří dětské hračky, rádia, CD přehrávače nebo plošné spoje z vyhozené elektroniky (třeba PC komponenty). Jednoduše řečeno, circuit bending je možné uplatnit na cokoli, k čemu se dají připojit dráty a co dokáže vyloudit nějaký zvuk. Vděčným terčem kutilských zásahů se stala například elektronická sova Furby, jež si tak získala až mytické postavení. Stvoření, které je samo o sobě dost děsivé, získává nový, ještě strašidelnější rozměr – zmítá se v křečích za neustálého kvílení a naříkání.

Vážnějším zájemcům poskytne ­vhodný úvod kniha skladatele a pedagoga Nicolase Collinse Handmade Electronic Music: The Art of Hardware Hacking (Rukodělná elektronická hudba. Umění hardwarové modifikace, 2006), která neobvykle přístupným způsobem vysvětluje funkci různých součástek a principy elektroniky. A pokud by se z množství kombinovatelných úprav nerozhodným konstruktérům a konstruktérkám zatočila hlava, pak je nejlepším lékem knihu odložit a zcela „antiteoreticky“ se chopit pájky.

Autor je student filosofie a hudební kutil.