Rád bych přiblížil své dojmy z bývalého hornického dolu, současného technického skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Akustická ekologie a soundscape byly již dříve tématem mé teoretické práce a jejich podněty jsem rozvíjel i ve své autorské tvorbě – ve zvukové kompozici ULTREIA: El diario del peregrino / Deník poutníka. Nyní se orientuji na konkrétní prostor kladenského dolu, k němuž jsem byl jako skladatel přizván díky site specific projektu Ewy Żurakowské. Pod názvem Žena v hornickém prostředí se skrývá propojení pohybových a zvukových performancí a instalací v kombinaci s tradiční písní.
Současný zvukový prostor dolu Mayrau předznamenává cosi lákavého, očekávaného, ležícího v síle zastaveného času. V důlních halách pokoutně vane zatuchlý vzduch, podobně v řetízkových šatnách, koupelnách, lampovně i svačinárně fundamentálně prostupuje tento nápadný tichý ambient. Chodby jsou prázdné, holé, přirozeně vytvářejí echo vlastním krokům. V kontemplativním, svým způsobem psychedelickém prostředí lze cítit specifický duch místa a doby, v níž horníci nasazovali svou energii v podzemí. Co právě tento prostor odlišuje od dalších opuštěných dolů, továren, domů, sídlišť a jiných míst, kde se tvoří pod obligátní nálepkou site specific? Proč dnešní Mayrau?
V odpovědi, ať už je jakákoli, z jedné strany přirozeně zaznívá autorské nadšení malé hrstky umělců podílejících se na projektu, ze strany druhé mě při přemýšlení o zvukových kvalitách místa inspirují geograficko-historické reálie kladenské krajiny. Obec Vinařice se nachází na vyvýšené planině pod jižním svahem Vinařické hory, asi tři kilometry severo-severozápadně od centra města Kladna. Historický areál bývalého dolu se nachází v okolí obce a zachovává situaci při opuštění dolu (tzv. teorie posledního pracovního dne horníka). Standardní prohlídka směřuje po trase horníků před sfáráním do dolu. Krátce z historických dat: Pražská železářská společnost začala s hloubením Mayrau v roce 1874. O tři roky později byla jáma vyhloubena do 525 metrů. Těžba byla oficiálně ukončena v roce 1997, o rok později byla jáma zasypána. V novém tisíciletí se skanzen stal součástí Hornického muzea v Ostravě a působila zde nekomerční galerie, vedená sochařkou a kurátorkou Dagmar Šubrtovou.
Do areálu prostupuje zvuk Vinařic – hlavně autobusová a automobilová doprava. Z dáli jsou slyšet letadla startující a přistávající na zhruba dvacet kilometrů vzdáleném ruzyňském letišti. Spící šachta je v běžném pracovním týdnu konfrontována s ambientem denního provozu, který se tu přirozeně střídá s režimem noci a relativně tichých venkovských víkendů. Po mnoha letech aktivní hornické činnosti vinařická krajina prožívá radikální změnu zvukového prostředí k přirozenému venkovskému tichu.
V celém areálu Mayrau nacházíme tuny ležícího kovu: hornických vozíků, řetězů, železných skříní, plošin, nářadí… Najdeme i tolik zásadní zvuk těžních strojů – raritou je dvojčinný, původně parní stroj vyrobený firmou Ringhoffer Smíchov roku 1905. Masy kovu, které bez většího významu ožívají až s turistickými zvědavci, nyní rezonují díky přicházejícím umělcům a zvukovým performerům projektu Ewy Żurakowské. Důlní komplex se tak stává obřím kovovým nástrojem znějícím v různých prostorách, v již zmíněných řetízkových šatnách, koupelnách a podobně. Tento nástroj přeladěný v proměně času nyní opět mění rytmus Vinařic a zdejší zvukové složení.
Tématem mého projektu je návaznost vokální exprese na vlastnosti prostředí. V době psaní této glosy jsem teprve na počátku prací v terénu. Nahrávám hlasy, dialogy původních horníků, předpřipravené scény zvukových performerek, chůzi na plošinách, ženské nápěvy… Mayrau inspirativně ožívá. Přichází čas pro kontrastní přístup ztvárněný primárně vokální expresí – přístup, který tu po léta důlních prací latentně zazníval, zakryt industriálním rytmem hornických prací.
Autor je hudební skladatel.