Lidé, kteří odmítají práci, bývají pohádkami počínaje a články v novinách konče líčeni jako paraziti a neschopní jedinci. Nemůže ale oslava lenosti představovat protilátku k všeobecné posedlosti prací a civilizačním dopadům, které s sebou nese?
Mluvit o „právu na lenost“ a příjmu bez práce znamená provokovat civilizaci vyrostlou z vyzdvižení práce. Ta představuje osu individuálních životních osudů („kariéra“) i klíčovou hodnotu a zdroj bohatství celé společnosti. Ora et labora křesťanství bylo vystřídáno Engelsovým podílem práce na polidštění opice. Západní kapitalismus během vývoje od protestantismu k sociálnímu darwinismu sekularizoval novozákonní kdo nepracuje, ať nejí. Za stávající neutěšené světové situace je přijímána kritika rozdělení práce, kritika (ned)ocenění určitých typů práce, kdo by ale kritizoval práci jako takovou? Pokud by patřil k bohatší menšině lidstva, mělo by to asi podobnou pachuť jako pálení potravinových přebytků v době, kdy velká část lidí hladoví. Pokud by příslušel k chudší většině lidstva, jistě by se dozvěděl, že si s takovým přístupem může za svou situaci sám. Je ale povýšení práce na klíčovou hodnotu oprávněné, nebo vůči němu existují dobré protiargumenty?
Práce škodí
Prací není jakákoli činnost – je vykonávaná, aniž by její příčinou byla chuť ji dělat, hlavní motivací je nutnost nebo nějaká forma odměny nebo obojí. Zároveň směřuje k vytvoření nebo reprodukci hodnoty, která ji přesahuje.
Kritikové práce nepropagují rozklad společnosti ve jménu všeobecného slastného nicnedělání. Chtějí jen tento typ aktivity nedělaný kvůli ní samotné změnit v takový přístup k životu a světu, který bude založen na dobrovolném vykonávání různých činností, jež by ve svém celku skládaly vše potřebné a k tomu ještě mnoho příjemného.
Může se zdát, že takový přístup je utopií, která by znamenala ekonomický rozvrat. Možná tomu tak i je. Jenže je-li taková společnost utopií, pak současná společnost práce představuje antiutopii. Minulorežimní paragraf o příživnictví se změnil ve všudypřítomný tlak na práci v podobě cukru (pestré reklamní nabídky konzumních lákadel) i biče (pohrdání a nízký sociální status pro ty, kdo si nejsou schopni najít práci). Zatímco u jedněch vede přepracování k syndromu vyhoření či workholismu, druhé frustruje nezaměstnanost. V pracovních vztazích kvete donucení, nadvláda, kontrola a hierarchie – tedy přístupy, které představují přímý protiklad demokratických hodnot. Úvahy o tom, jak se takovému světu práce vyhnout či jak mu čelit, tak představují určitou formu sebeobrany před touto antiutopií.
Nezbedný zeť Karla Marxe
Přední filosof komunismu měl smysl pro humor. Není tedy divu, že pronesl výrok, který zní smutnou ironií vůči všem, kdo si později přivlastňovali dogmaticky chápané výseče z jeho díla: „pokud je něco jisté, pak to, že já nejsem marxista“.
Tato jízlivá poznámka ovšem nebyla adresována marxistickým dogmatikům. Citovaná slova zazněla na adresu skupiny francouzských komunistických radikálů, mezi něž patřil i manžel Marxovy dcery Laury Paul Lafargue (1842–1911). O tom, že v jeho případě nešlo o nekritické papouškování názorů proslulého tchána, svědčí jeho hlavní dílo, Právo na lenost. Vyvrácení práva na práci z roku 1848 (1883).
Jestliže většina socialistů heroizovala dělníka a jeho práci, měnící společnost směrem k pokroku, Lafargue se od nich lišil. Zahrnul výtkami proletáře, který se podle něj „nechal nakazit náboženstvím práce“ a odmítl „odporné hymny na počest boha Pokroku, prvorozeného syna Práce“. Práce pro Lafargua představovala sociální katastrofu, měnící společnost šťastné zahálky v společnost setrvalé únavy, trápení a dohledu. „Raději morovou ránu, raději otrávit prameny než postavit továrnu na venkově,“ napsal Lafargue. Místa, kde se masově holduje práci, jsou totiž zároveň místy disciplíny – stala se „ideálními káznicemi“. Nejde ale jen o dohled a donucení; pracující nejvíce poškozuje to, že sami zvnitřnili morálku práce, zodpovědnosti a výkonnosti. Jejich práce přitom vzhledem k nastavení systému poškozuje celou společnost – vyrábějí spoustu bezcenných, zbytečných či dokonce škodlivých věcí, které by jako svobodní lidé dělající to, co chtějí, nikdy neprodukovali. Lafargue ve svých satirických šlezích zpodobňuje zkažené měšťáky jako altruisty, kteří musejí obětovat své zdraví i mravní integritu, aby spotřebovali vše, co pracující zbytečně vytvoří.
Lafargue oproti nešťastné civilizaci práce vyzvedá tři idealizovaná společenství: šťastný Západ (především jeho venkov) před triumfem práce, nezápadní společnosti a lidstvo po vítězné revoluci. První dva obrazy jsou spíše posmutnělé: plnokrevní a veselí lidé dřívějška jsou vykresleni pro kontrast vůči svým vyčerpaným potomkům; idealizovaní divoši, „kteří se vyhřívají na sluníčku, kouříce cigarety“, netuší, že záhy budou jejich země kolonizovány impériem Práce. Naopak třetí obraz představuje překonání nešťastné dříčské civilizace – proletariát pochopí svou situaci, rozhodne se vyrábět jen to, co je opravdu třeba, zbaví se škodlivé lásky k práci a vydá po svém povstání „železný zákon, zapovídající pracovat každému déle než tři hodiny denně“.
Ráj jako nicnedělání
Kořeny odporu k práci jsou ovšem mnohem starší. Jestliže kupříkladu z křesťanství se podařilo udělat náboženství odříkání a lopoty, je zároveň dobře známo, že ve Starém zákoně představovala práce trest a vyvrhnutí z rajského nicnedělání. Sám Ježíš v Novém zákoně několikrát ospravedlňuje svou pozici nepracujícího tuláka snižováním významu práce – notoricky známé verše Matoušova evangelia o nebeském ptactvu, které neseje ani nesklízí, jsou nejcitovanějším příkladem.
Ani Marxova filosofie neobsahuje nekomplikovanou oslavu práce. Naopak, nejen že pranýřuje vykořisťování, ale mluví i o tom, že předpoklad nové společnosti spočívá právě v tom, že dělníci zruší samotnou podmínku své existence – práci v té podobě, kdy znamená zapojení do odcizené mašinérie výroby něčeho, co se vymyká jejich kontrole.
Jestliže dvacáté století bylo stoletím totalitních režimů a ničivých válek, bylo rovněž stoletím práce. Jen malé menšiny vzdorovaly – jednou z nejvýznamnějších byla Surrealistická skupina, nadšeně citující z Arthura Rimbauda:
„Nikdy nebudu pracovat.
Práce je otrava.
Nikdy nebudeme pracovat, ó vlny ohně.“
Surrealisté si tento svůj postoj udrželi a na sklonku 20. století vyzvali v souvislosti s pochody nezaměstnaných k tomu, aby nezaměstnanost nebyla vnímána jako sociální stigma, ale jako osvobození od práce. Správnou odpovědí neměl být požadavek nových pracovních míst, ale odmítnutí práce: „Pracovat? Nikdy! Za takových podmínek? Teprve ne.“
Invalidní svoboda
V českém prostředí zazněl odpor vůči práci především v těch skupinách, které se kriticky stavěly vůči oficiální režimní ideologii včetně jejího kultu práce, který (ve spojení s paragrafem o příživnictví) tíživě dopadal na každodennost nonkonformistů. Egon Bondy propagoval vizi vystoupení ze světa oficiálních hodnot, včetně kariéry, pracovní činnosti a jejího společenského uznání apod. V próze Invalidní sourozenci patrně nejpůsobivěji zpodobňuje (nejen) vlastní cestu, pro niž je alternativou základního příjmu (nikoli ovšem všeobecného) invalidní důchod a ve které oficiální svět nahrazuje alternativní společenství se zcela jinými hodnotami a zdroji vzájemného uznání, než jaké plynou z fetišismu práce.
Leckdy ovšem získala kritika oficiózního kultu práce podstatně zemitější charakter, jako v dobovém hitu punkové skupin SPS:
„Snížená pracovní schopnost
My nikdy makat nebudem
My se na práci vyserem
Nám jdou ručičky dozadu
My jsme v invalidním důchodu
Nám se práce hnusí
A máme z ní kůži husí
Středa to je náš den
Čtvrtek pátek do práce nepudem
Nepudem nepudem nepudem
My nikdy makat nebudem.“
Stát se může cokoli
Jestliže si odmítnutí práce ze strany surrealistů, androšů či punks nese pečeť určité výlučnosti okrajové umělecké či subkulturní skupiny, někteří pokládají zrušení práce za alternativu pro celou společnost. Anarchista Bob Black chce nahradit práci hrou a ve svém textu, ukončeném provokativním zvoláním „proletáři celého světa, odpočívejte!“, klidně připouští nevypočitatelnost svého záměru: „Nikdo nemůže říct, co bude následovat po odpoutání tvořivosti, dosud svázané prací. Stát se může cokoli.“
Oproti vizím společnosti bez práce se může idea bezpodmínečného základního příjmu zdát jako ještě umírněný návrh. Cíl je ovšem (alespoň za předpokladu, že daný příjem pokryje hlavní životní náklady) podobný – zbavit lidstvo donucení k práci. Výsledkem všeobecného základního příjmu i radikálnějších podob „práva na lenost“ by bylo osvobození člověka od takové práce, kterou nepokládá za smysluplnou, naplňující a prospěšnou. V obou případech se dané přesvědčení opírá o optimistickou představu o člověku a možných výsledcích jeho konání ve svobodnějších vztazích, v obou případech představuje výzvu pro naši politickou představivost.