Krize vědeckého myšlení?

Dějiny, jež by podávaly celkový nebo časově rozsáhlejší obraz proměn české literatury, byly a jsou u nás velkou vzácností. Máme hojně různých příruček, kompendií, přehledů, učebnic pro školu a dům, které často parazitují na dílčích výzkumech, ale souborných prací, opřených o samostatný výzkum, abys pohledal. Proto čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945–1989 (dosud vyšly první dva svazky), které vydává Ústav pro českou literaturu AV ČR v nakladatelství Academia, mají v české literární vědě výjimečné postavení. Jsou výsledkem mnohaleté práce početného kolektivu, jakousi vizitkou a bilancí akademického pracoviště. Obec odborníků má nyní možnost ujasnit si nad konkrétním dílem – nikoli pouze v teoretických uvažováních o literárních dějinách –, jaký je stav české literární vědy, jaké jsou její problémy, jaké má možnosti dalšího směřování. Mé poznámky vznikly nad prvním svazkem, který se zabývá literaturou z let 1945–1948.

Samozřejmé a nesamozřejmé aneb O předpokladech

Každý literární historik vždy vychází z určitých předpokladů, které ho vedou k výběru určitých textů (odpověď na otázku, co je literatura), k jejich rozčlenění do kontextuálních vztahů, k volbě určitých postupů interpretačních. Z odlišných předpokladů vznikají také odlišné podoby dějin (připomínám práce Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce, Arne Nováka, Felixe Vodičky), přičemž se vždy opírají o ohledávání významů literárních děl a jejich konfigurací v dějinách, jejich proměn v duchovních a společenských kontextech. Rozdílné jsou však badatelské metody. Máme bohaté svědectví, jak literární historici analyzovali filosofii Tainovu, Guyauovu, Diltheyovu, Bergsonovu nebo kolik úsilí věnovali budování strukturalistického systému. Mukařovský to shrnul lapidárně: „Neexistuje ovšem vůbec vědecký postup, který by nebyl vybudován na filosofických předpokladech, jestliže některé vědecké směry odmítají k těmto předpokladům přihlížet, zamítají tím toliko vědomou kontrolu svých noetických základů.“ Představa, že si stačí sednout, přečíst literární díla vzniklá v tom či onom časovém úseku a začít psát jejich dějiny, je absurdní.

V předmluvě k prvnímu svazku Dějin české literatury 1945–1989 Pavel Janoušek, hlavní redaktor, píše, že jejich cílem je „utřídit a klasifikovat dobovou literární produkci a pojmenovat procesy, utvářející kontext“. Jestliže slovo klasifikace neznamená třídění, zbývá význam – hodnocení. Obojí však implikuje nějaké postupy a kritéria, která bychom se rádi dozvěděli. Tím spíše, formuluje-li autor jako úkol „vyzdvihnout jedinečná a mimořádná díla, jež by měla zůstat živou hodnotou a součástí národní paměti“. Zvědavost se zesiluje. Jak nás chtějí autoři přesvědčit, že to či ono dílo je „mimořádné“? Janoušek nám představuje cesty, kterými autoři Dějin jít nechtěli. A tu nezbývá než konstatovat, že se v jeho hlavě zrodily fantomy: někdo prý tvrdí, že minulost je jen hromada nesouvisejících faktů, existuje prý i módní intelektuální spekulace, že si můžeme minulost libovolně vymýšlet, a jsou prý i lidé, kteří tvrdí, že dějiny mohou vzniknout jen cestou dedukce. Snadno rozpoznáme, že za touto primitivní dezinterpretací a apriorní bagatelizací se skrývají naléhavé otázky, s kterými se filosofie i humanitní vědy po dlouhá desetiletí vyrovnávají. Naprostá neznalost skutečných problémů, které nejsou nějakým chorým výmyslem, ale snahou orientovat se v soudobém světě, autora neomlouvá. Nemusí souhlasit s nikým a s ničím, co přinesli myslitelé v posledním půlstoletí, ale měl by mít znalost aspoň na úrovni zvídavého středoškoláka. Janouškovi je vše jasné: Dějiny jsou „subjektivně motivovaným stylizovaným vyprávěním“ (i slovo „konstrukt“ se tu objevuje) a jejich autoři musí „usilovat o nadindividuální poznání a výklad ,logiky dějin‘ literárních procesů a děl“. Co však pro něho znamená „nadindividuální poznání“, „logika dějin“ vložená do uvozovek? Vše je nezávazné a bez dalšího objasnění.

Dovídáme se, že příběh poválečné literatury je vyprávěn třemi různými způsoby. První vyprávějí lidé, kteří byli spjati s komunistickým režimem, druhé vypravování obstarávají bývalí (a často opoždění) bojovníci proti schematismu a třetí příběh pochází od lidí, kteří „stáli zcela mimo“ a negují téměř všechna díla, jež vznikla v totalitním systému. Ale hned si tento rámcový – ostatně stokrát již opakovaný – závěr Janoušek zkazí tím, jak vymezuje svoji pozici. „Usilujeme o rovnováhu mezi různými možnými interpretacemi textů,“ hlásá autor, kterému slovo „rovnováha“ učarovalo. Co tím vůbec myslí a jakou metodiku k tomu vypracoval? Setkáváme se jen s žurnalistickými obraty: autoři Dějin směřují „k hledání přirozeného (!), organického (!) výkladu historického řetězce (!), který nedeformuje materiál“. S přesností pojmenování si Janoušek věru nedělá žádné starosti.

Ten napsal to a ten zas tohle

Na prvním dílu Dějin české literatury 1945––1948 se podílelo více než dvacet autorů. Zkoumané texty jsou rozděleny do tradičních kategorií – poezie, próza, drama, kritika (myšlení o literatuře), literatura pro děti a mládež, kterým je předeslána kapitola Literární život (politické a kulturní souvislosti, nakladatelství, časopisy, vztahy se slovenskou literaturou a překlady). Další kapitoly rozšiřují tradiční přístup o oblast literatury faktografické a populární; zapomenuto nebylo ani na literaturu v masových médiích. Pro některé okruhy literatury podobné rozčlenění, zpřehlednění (i zestatičtění) může vyhovovat, protože „přesahy“ jsou i v tomto uzavření zvládnutelné (např. populární literatura). Ale toto roztřídění se stává problematické tehdy, kdy je nutné akcentovat (díky proklamovanému požadavku postihnout kontext) vzájemné dotyky uvnitř žánrů i mimo ně, kdy vnější i vnitřní vztahy přesahují tradiční kategorie. Uzavřít vše do přehledných kapitol ruší možnost postihnout procesy „napříč“.

Za příklad mohu zvolit druhou nejrozsáhlejší kapitolu, věnovanou poezii. V úvodní partii bychom čekali, že se něco dozvíme o avizovaných „protichůdných tendencích“. Tedy tematizaci problémů, které kapitolky věnované jednotlivým umělcům nemohou postihnout. Místo toho se píše o „významných osobnostech meziválečné literatury, vědomě usilujících o obnovení kontinutity zpřetrhané okupací“. Pravý opak je pravdou. Nastává rozloučení s dosavadní poetikou. Srovnej Halasovo A co a Dokořán, Torzo naděje, Holanovu sbírku Kameni, přicházíš a Rudoarmějce, Hrubínovu Zemi po polednách a sbírku Hirošima, Zahradníčkovu sbírku Pozdravení slunci a skladbu La Saletta. O jaké „obnovené kontinuitě“ se dá mezi těmito sbírkami mluvit? Stačí se podívat na typ verše, abychom nalezli zcela odlišnou poetiku. Autor píše cosi o dominantním prožitku války. To je přece samozřejmé, ale pro literárního vědce je spíše otázkou, jak byl tento prožitek vyjádřen. Pak nemohu nevidět, že rozhodující roli sehráli – i vzhledem k básníkům, které jsem jmenoval – aktéři Skupiny 42, kteří přišli se zcivilněním, zprozaičtěním poezie, s radikální proměnou metaforiky. Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiří Kolář, ale také Oldřich Mikulášek jsou anticipátory tohoto procesu, ktrerý jde napříč generacemi, skupinami, i když má u každého autora specifické východisko. Nenacházíme právě zde časově nejnaléhavější a – jak ukázaly další proměny české poezie – stálý inovační zdroj? Nejde o to, aby autoři tento názor respektovali. Poukazuji pouze na jev, jehož existence je nesporná a který nemůže být postižen v partiích věnovaných jednotlivým autorům (např. Holanovi).

Místo hledání smyslu kontextuálních vazeb a různých konfigurací spokojují se autoři sledem „přehledů autorů a děl“. Vzpomínám na Sládkův povzdech nad dějinami A. N. Pypina a V. D. Spasoviče – „táhnou se za sebou jak hnanci na Sibiř“. Mechanické přiřazování básníků do různých oddílů je někdy až komické. Mélik Ladislav Fikar se objeví hned vedle Majakovským inspirovaného Jaromíra Hořce jen proto, že spolu pracovali v Mladé frontě a jednou se setkali společně s dalšími v cyklu večerů věnovaných mladé poezii. Pokud píšeme o poezii, tak jsou tyto vnější vztahy irelevantní. Nehledě na skutečnost, že Samotín vznikl ještě před květnem 1945. Někteří básníci se i při tomto násilí nedali nikam strčit, a tak byla za trest vynalezena kapitola Básníci mimo programy. Odhlédneme-li od toho, že básníků „mimo programy“ bylo mnohem víc, v této nepochopitelně vyrobené škatulce se octli Zdeněk Kriebel, Jan Maria Tomeš a Oldřich Mikulášek!

Hledá se autor

Zdá se, že redakce Dějin si počínala značně bezstarostně: rozdala úkoly a autoři odevzdali texty. Kdo je však jejich skutečným autorem? U kapitoly o poezii je uvedeno pět literárních historiků, Vladimír Křivánek práce ostatních zredigoval. Představa, že Křivánek „rediguje“ text např. Přemysla Blažíčka, vzbudí u někoho úsměv, ale u mnohých pohoršení. Otázka textů je navíc přece vždy otázkou osobní odpovědnosti, kterou nemohu hodit na někoho jiného. A není přece možné, aby někdo jen tak využil formulace, aniž by uvedl autora textu. Na jakou adresu se kritik obrací, když se podivuje, jak někdo mohl zařadit Karla Hynka k „ortodoxnímu surrealismu“, nebo když se v textu píše, že Listopad se „postupně proměňuje“, avšak jak se ukazuje, tak od pozdější sbírky k předcházející, nebo když se „návaznost na předválečné surrealistické aktivity“ dokládá překlady z díla Louise Aragona, který se s Bretonovou surrealistickou skupinou rozešel po charkovském sjezdu v roce 1930 a stal se již ve třicátých letech socialistickým realistou. Odpovědnost samozřejmě nese redakce.

Co Dějinám české literatury 1945–1948 zcela schází, nejsou další faktografická zjištění. Nejlepší kapitoly jsou ty, kde převládá informace, která si nevyžaduje důkladnější interpretace, neboť nepředstavují jádro výzkumu, ale mají svou důležitost pro postižení dobového interpretačního horizontu (části kapitoly Literární život). Hlavní problém je však v nepromyšlenosti celku, v nedostatku sjednocující koncepce, v naprosté rezignaci na hledání smyslu uváděných projevů. Janouškem vysmívaná teorie se nedá nahradit selským rozumem. Teorie není cosi apriorního, ale je vždy hrází empirismu, který tak snadno ztrácí hlubší smysl předmětu. Názorně to může demonstrovat pouhé srovnání. Máme totiž k dispozici jedenáctisvazkové Dějiny českého výtvarného umění, v nichž je jeden díl věnován letům 1939–1958 (Academia 2005), tedy zahrnuje také období prvního svazku nynějších dějin literárních. Důsledným hledáním smyslu tvárných proměn (srovnej např. kapitoly se stejnou problematikou – Skupina 42, surrealismus ad.) a celkovou koncepcí (srovnej úvod Miroslava Petříčka Svědectví o krizi moderního světa) nechtěně nastavují historici umění zrcadlo bezstarostným a mechanickým postupům, s nimiž se v Dějinách české literatury 1945––1948 setkáváme na každém kroku.

Autor je literární historik a kritik.