Do záhrobí se jezdí na bicyklu

Jak se dnes daří velké generaci amerických minimalistů? Philip Glass (1937), jak už bylo mnohokrát řečeno, se stal ornamentalistou, jeho hudba je většinou bohužel dekorativnější, než bychom od něj dřív čekali. Steve Reich (1936) se pohybuje na mnohem živější úrovni: filmová opera Three Tales (2003) o katastrofách 20. století patří mezi jeho klíčová díla, právě vydávané Daniel Variations nutno ještě pozorně proposlechnout.

Tanečnice, choreografka, skladatelka a filmařka Meredith Monková (1942) měla mezi minimalisty vždycky výjimečné postavení: to nejdůležitější u ní není repetitivnost, ale práce s lidským hlasem. Snad si uchovala pronikavost právě díky tomu, že je ve svém díle neustále tělesně přítomná zpěvem, vedením scénického ansámblu, pohyby svého těla. Monkovou pojí čtvrtstoletá vazba na ECM, producent Manfred Eicher jí pomáhá přeskupovat hudbu z představení do média nahrávky. Žádné z nedávných alb (Volcano Songs, Mercy) se mi nezdá slabé, ale nová Impermanence (Nestálost) má nesmírnou sílu v detailech i celku. Tématem alba je umírání.

„La la la – last chance, last dance…“ Poslední píseň zpívala už na koncertě v Divadle Archa. Je to výčet všeho posledního – v životě, ale i ve zvyku lidské řeči: poslední odbočka, na poslední chvíli, do posledního dechu… Její sólo u klavíru celou desku otvírá: pak už se zpívá většinou sborem, jako by přechod na onen svět byl záležitostí zalidněnou, ne osamělou. Když Monkové nedávno zemřela životní partnerka, s níž žila přes dvacet let, tvůrkyně se rozhodla přemítat o smrti, ztrátách našich milovaných a nestálosti ve scénickém projektu. Přijala pozvání do britského ústavu, kde pracovala s lidmi na konci života (jejich výroky znějí ve skladbě Liminal: „než odešel z domu, vždycky sáhl na zeď“). Tady se začalo rodit představení, z nějž pramení hudba Nestálosti.

K jedinému klavíru přichází hrát společně osm lidí; postupně se vytratí, poslední zůstává sám. Obrazné i doslovné lapání dechu je přesný materiál pro Monkovou: aranžuje je pro vokální kvartet a basklarinet. Postupně začínáme chápat, že album je stavěné jako přechod, příběh o přemístění na druhý břeh. Je tu Between Song, pak Passage a Slow Dissolve (Pozvolné rozplývání). Napjaté plochy střídá radost, pevnost a energie: kostlivecká Skeleton Lines je plná pitvorného a maškarního výrazu. Hlasy ztichnou v předposlední fázi, nahradí je jen šum a rituální údery kovu. Závěrečný čistý, konejšivý sbor už nenapsala Meredith, ale její byvší partnerka, choreografka Mieke van Hoek. Dorazili jsme na druhou stranu.

Hladký zvuk klarinetů, marimby či vibrafonu tu zní v lehce chromatičtějších souzvucích, než jsme u Monkové zvyklí; sama mluví­ o tom, že ji povzbudila nedávná zkušenost s orchestrálním dílem a Stringsongs pro Kronos Quartet. Ale stejně jako u hlasů i v nástrojích chce občas křiknout, úpět a rozesmát se mimo ladění. Tady jí k tomu dobře slouží dráty v kole od bicyklu. Rozeznělé kolo projíždí celým představením (oťukává je downtownský bubeník John Hollenbeck) a působí to, jako by bylo tajnou nezbytnou rekvizitou pro zdárný přechod do zásvětí.

Hlas beze slov stojí kdesi před jazykem, před pevným významem slov. Monková ho už čtyřicet let používá, aby naznačila souvislosti různých světů. Staví vedle sebe středověkou dívenku a její horečné vize naší doby (Book of Days). V prázdných prostorách evokuje jejich někdejší obyvatele (Ellis Island), u hlavy postele stojí sen snícího (Magic Frequencies). Na novém albu zase propojila dva světy. I kdyby to při umírání bylo nakonec všechno úplně jinak, ten sugestivní obraz působí, jako by ho Meredith Monková tlumočila z konkrétní vize od důvěryhodných zdrojů.

Autor je hudební publicista.