Držet dech s poptávkou

Dny scestného polarizování filmové tvorby na uměleckou a komerční sféru již naštěstí skončily, ale současná doba díky tomu stojí tváří v tvář devalvaci hodnot dříve uznávaných filmovou kritikou. Ideál autora tvořícího z vnitřní umělecké potřeby či snahy vyjádřit se k ožehavému tématu nyní naráží na nepopiratelný fakt, že festivalová obec je jen jiná forma trhu, který má své trendy, požadavky a především konzumenty. Jelikož pro většinu filmových autorů zůstává natáčení jednou z hlavních obživ, musí nutně své filmy podřizovat poptávce.

Kim jako Bay

Přímým výplodem festivalové komerce je film Dech. Kim Ki-duk, jehož tvorba již několik let koluje v aktualizovaných retrospektivách po celém světě a o jehož každou novinku se přetahují hlavní festivaly, by podle starých měřítek měl být umělec, kterému peníze nepřijdou vůbec na mysl. Naproti tomu domácí uvedení Kimova předchozího snímku Čas (2006) předcházelo prohlášení principiálně podobné tomu, které předvedl „Mr. Blockbuster“ Michael Bay po propadu svého snímku Ostrov (2005) v publikovaném textu Kam naše společnost spěje, když se letním hitem v kině můžou stát pochodující tučňáci? (What Has Our Society Come To When March Of The Penguins Is The Blockbuster Hit Of The Summer?). O Kimovy filmy totiž domácí diváci nejeví zájem a jejich tržby za poslední roky jsou mnohonásobně nižší (v řádu desítek až stovek) než čísla spojená s tituly světovou kritikou neméně velebených tvůrců jako Hong Sang-soo a Lee Chang-dong. Kim se veřejně vůči domácímu přijetí svých filmů obořil a prohlásil, že pokud Čas nebude úspěšný, bude další filmy točit už jen pro zahraniční publikum. Vyjádření sice ve výsledku pomohlo relativně potěšujícím tržbám filmu, ale následně vyústilo v kauzu zakončenou Kimovou sarkasticky formulovanou omluvou na adresu domácích filmařů a diváků, které během své arogantní kampaně urazil.

Zisky světí prostředky

I když Kim své výroky stran orientace na festivalový trh odvolal, jeho čtrnáctý a zatím poslední snímek naopak ukazuje, že je myslel vážně. Ať už je na vině degenerace autora nebo mamonářský kalkul, Dech je vystavěný podle komerčních výpočtů. Již do předchozího snímku Čas Kim zařadil popovou sebereflexi (zhmotněnou v bezvýznamných doslovných odkazech na vlastní hity Divá zvěř (1997) a 3-iron (2004)), kterou evidentně okoukal coby trend současné kinematografie, a stejně prvoplánově a nemotivovaně ji užívá i tentokrát. Konkrétně se divák dočká ztvárnění postavy hlavního manipulátora postav samotným režisérem a zopakování struktury koloběhu ročních období z opěvovaného díla Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003). Zatímco jiní tvůrci, mimo jiné i Kimem jízlivě komentovaní krajané, se sebereflexivitou nakládají jako s integrální součástí díla nebo přímo s jeho základem, pro Kima je jen prvkem na seznamu povinných ingrediencí, které mají zajistit vytoužený ohlas.

Stejnou komerční motivaci lze spatřovat za volbou obsazení hlavní role jednou z předních asijských hvězd, tchajwanským hercem Changem Chenem (Tygr a drak, 2000; 2046, 2004). Fakt, že hvězdy jsou hlavní cestou k distribuci v asijských teritoriích a na festivalech, přiznává i ostřílený pop-autor Wong Kar Wai, takže není divu, že se stejným způsobem snaží uchytit i Kim (v dokončovaném filmu zazáří japonská superstar Džó Odagiri). Problém, že Chang nemluví korejsky, Kim vyřešil návratem k mlčícím postavám, které dlouhou dobu platily za jeho tvůrčí trademark, ale zde mají roli pouhého řešení jazykové bariéry.

Dech sice nezapře autorský otisk svého tvůrce, ale působí spíše jako laciná kopie již viděného. Centrální téma partnerských krizí a vztahů neumožňujících volně dýchat má svou sílu, jenže jeho zpracování postrádá závažnost a upřímnost. Z celého filmu je spíš cítit kalkul motivovaný ziskem a úspěchem. Kvůli tomu také snímek nedokáže udržet rovnováhu symbolické a „realistické“ roviny vyhroceného příběhu, tedy klíčový princip předchozí Kimovy tvorby. Spíše než coby pregnantní metafora tak vyznívá jako absurdní drama s vyšinutými postavami. Přesto není pochyb, že si Dech své publikum najde. Výmluvnost podmaňující si diváky navzdory kategoriím líbivosti a zaujetí, typická pro režisérovy předchozí snímky, mu však znatelně schází.

Autor vede filmový portál o asijském filmu rejze.cz.