Mé noci s mluvícími genitáliemi

Když v polovině sedmdesátých let minulého století došlo ve Francii ke zrušení zákazu uvádění pornografie v kinech, byl to okamžik zrodu bohaté a dodnes plodné produkce. Francouzští filmaři sice ve vlastní zemi začínali na zelené louce, ale v mezinárodním kontextu, určovaném především americkými a skandinávskými snímky s tvůrčím nadhledem a originálními premisami, nasedali do rozjetého vlaku. Když k tomu připočteme obecnou vysokou úroveň dobové domácí kinematografie a fakt, že do startujícího porno­průmyslu vstupovali nikoli amatéři, nýbrž zkušení filmaři ze všech možných oblastí, je zřejmé, že počátky francouzského porna přály ambiciózním a kreativním autorům.

Nejvýraznějším z nich byl režisér, scenáris­ta a filmový nadšenec Claude Mulot, někdy uváděný v titulcích pod pseudonymem Frederic Lansac. Začínal jako asistent u velké produkční společnosti Franco London a své ambice realizovat autorské žánrovky potvrdil bravurně natočeným gotickým hororem La rose écorchée (Rozdrásaná růže, 1970) či noirovým thrillerem La saignée (Vykrvácení, 1971). V roce 1975 ho ale oslovil průkopník francouzského porna, producent Francis Leroi, jenž mimochodem vystudoval filosofii, asistoval Claudu Chabrolovi a obdivoval francouzskou novou vlnu. Pod jeho záštitou natočil Mulot – ve spolupráci s blízkým přítelem, asistentem a spoluscenáristou Didierem Philippe­Gérardem – svůj první pornofilm Podle hvizdu poznáš pizdu (Le sexe qui parle, 1975).

Hlas ženské sexuality

Podvratně nadsazený snímek o ženě Joelle, jejíž vagina začne mluvit, se stal mezinárodní senzací a také průlomovým titulem, který hned v začátcích francouzské porno etabloval i v zahraničí. Nemalou roli při tom sehrály nadstandardní filmové kvality snímku. Ostatně kameru vedl veterán Roger Fellous, jehož filmografie vedle všech Mulotových filmů obsahuje také tituly „vážených“ režisérů jako Luis Buñuel či Julien Duvivier, a o střih se postaral Gérard Kikoïne, budoucí režisér formálně bravurních pornosnímků.

Hlavním důvodem k nadšenému domácímu i mezinárodnímu přijetí díla a především jeho tvůrců bylo rozvedení absurdní premisy do jízlivé satiry, která rezonovala s dobovou společenskou i sexuální emancipací žen. Jak uvádí propagátorka a režisérka porna pro ženy Erica Lust ve své knize Good Porn: A ­Woman’s Guide (Dobré porno. Průvodce pro ženy, 2010), film prostřednictvím mluvící vaginy dává, ke zděšení manžela i celé společnosti, hlas hrdinčině touze a sexualitě. Neumlčitelné prostořeké pohlaví ponouká Joelle k nejrůznějším sexuálním atakům na dobré mravy a společenské konvence, až se samo stane mediální senzací a dává i exkluzivní rozhovor. Jako každá správná satira je i Mulotův snímek na jedné straně pobuřující a vulgární, ale současně přesně cílí na zakořeněné neduhy, konkrétně genderový status quo, který ženy deleguje do role objektů mužské touhy, ale jejich vlastní sexualitu a touhy neakceptuje.

Stejný tvůrčí tým – pouze s rozdílem, že si Philippe-Gérard pod Mulotovým dohledem vyzkoušel režii – na předchozí úspěch navázal ještě ambicióznějším projektem Mé noci s Alicí, Penelopou, Arnoldem, Maude a Richardem (Mes nuits avec Alice, Pénélope, Arnold, Maud et Richard, 1976). Pornografická parafráze na Ferreriho Velkou žranici (La grande bouffe, 1973) pojednává o třech ženách, které už nechtěly dále snášet, jak s nimi muži zacházeli, a tak se pokusily o sebevraždu. Dohromady je svede záhadná Maude, která jim nabídne, aby se s životem rozloučily nikoli tradičním pasivním gestem, jako je spolykání prášků, ale naopak se chopily iniciativy a k vytoužené smrti se dopracovaly sexuální slastí. Vedle morbidního nápadu, rozvedeného do grotesk­­ních i podvratných sekvencí, film překvapí také svým kreativním zpracováním. Interiér Maudiny vily připomíná svými surreálnými skulpturami i malbami penisů a vagin obrazy Evy Švankmajerové, zatímco každá sexuál­ní sekvence je co do kamery a střihu pojatá zcela odlišným stylem. Jestliže Ferreri ve Velké žranici vystavěl metaforu konzumní společnosti, která se dobrovolně prožere k smrti, Mé noci kritizují šovinismus, když do kontrastu stavějí muže coby objektivizující a utiskující machisty a ženy, které až díky svému odhodlání zemřít mohou dojít aktivní role a sexuální svobody.

Od satiry k psychologii a komedii

Stejné téma Mulot znovu rozvedl v hořce nihilistické satiře Suprêmes jouissances (Největší potěšení, 1977), též známé pod názvem Belles d‘un soir (Krásky na podvečer). Fantaskních prvků zcela prostá parafráze na Buñuelovu Krásku dne (Belle de jour, 1967) jednak v jízlivých paralelních sekvencích konstatuje rozdíly mezi mužskou a ženskou slastí, když nechává hrdinky masturbovat při četbě erotického románu s aktivní ženskou postavou, zatímco jejich bývalí partneři onanují nad odosobněnými fotkami v pánském časopise. Především ale ukazuje nespravedlnost genderových rozdílů, pokud jde o sexualitu a životní styl. Tři ženy opustí své šovinistické partnery a rozhodnou se žít stejným sexuál­ně nevázaným způsobem, jenže postupně jsou vlivem patriarchálních institucí a sexistických nadřízených o svou na chvíli zakoušenou nezávislost připravovány.

Francouzská pornografie byla záhy ve svém tvůrčím rozletu utnuta, když stát v roce 1976 omezil prostor pro její distribuci a na tržby z filmů uvalil vysoké daně, což producenty vedlo ke snižování rozpočtů. Mulot nicméně i s omezenými prostředky a díky svému stálému týmu profesionálních spolupracovníků nikterak nepolevoval ze svých tvůrčích ambic.

V září 1976 měl premiéru poslední z jeho velkolepě realizovaných snímků, parafráze na Kubrickova Dr. Divnolásku (Dr. Strangelove, 1964), nazvaná Shocking!. Spořádaná večeře rodiny bohatého pařížského makléře a jeho konzervativních hostů se zde zvrtne v bizarní orgii, zatímco svět spěje do záhuby následkem hádky ruského a amerického prezidenta (kteří se od sebe liší jen alkoholem, který pijí) nad tím, kde se točí lepší péčko. Nižší rozpočty zapříčinily v Mulotově filmografii obrat k civilnějším vyprávěním, jenž započal filmem ­Extases extra­conjugales (Mimomanželské extáze, 1976). Zde, ale i v Échanges de partenaires (Výměny partnerů, 1976), volně inspirovaných Kubrickovou Lolitou (1962), a La ­grande baise (Velká šukačka, 1977), režisér vycházel z klasických pornoschémat, jako jsou nevěra, mladé svůdnice či odloučení partnerů, ale zpracoval je jako oslavy ženské touhy, když z hrdinek udělal aktivní hybatelky děje a muže naopak situoval do pasivních pozic. Ačkoli nikdy nerezignoval na nadsázku, v uvedené trojici filmů můžeme vysledovat postupný příklon ke stále komplexněji vykresleným partnerským vztahům a psychologicky propracovanějším postavám.

Žena­-objekt

Závěr Mulotovy pornografické kariéry se nicméně nesl ryze ve znamení humoru. Sequel Le sexe qui parle 2 (Podle hvizdu poznáš pizdu 2, 1977) rozvádí finále režisérova průlomového hitu do velkolepě bláznivého vyprávění o revoluci mluvících genitálií, takže ve finále jsou lidé redukováni na vůle zbavené přívěsky svých penisů a vagin. Po skvostně rozverné komedii Les petites écolières (Malé školačky, 1980) o internátu, v němž se mladé ženy učí sexu, se tvůrce s pornem navždy rozloučil jízlivým snímkem La femme­-objet (Žena-objekt, 1980). Frankensteinovský příběh o náruživém spisovateli sci­fi, jenž si sestrojí umělou ženu, která mu má být po vůli, ale záhy se on stane jejím otrokem, satirizuje dvě největší schémata porna – mýtus věčně virilního muže a ­ideál povolné ženy zbavené osobnosti. ­Claude Mulot byl u porna nespokojený s rychlým tempem natáčení a tlakem na neustálé ­chrlení nových titulů. Po svém odchodu z pornobranže bohužel natočil již jen pár filmů, než v roce 1986 předčasně zahynul. S výjimkou hororu La rose écorchée a eroticky laděného kostýmního dramatu Black Venus (Černá Venuše, 1983) skončily ostatní jeho snímky v propadlišti dějin. Jeho pornografická tvorba mu však zajistila dodnes přetrvávající světový věhlas.

Autor je filmový publicista a festivalový dramaturg.