Britsko-holandská psychedelická skupina Legendary Pink Dots má v Česku věrnou fanouškovskou základnu a každoročně se objevuje na tuzemských pódiích.
Edward Ka-Spel, srdce a hlas skupiny je ojedinělým zpěvákem a textařem obdivuhodné imaginace – své texty je schopen uhrančivě improvizovat přímo na scéně a přehrávat hned několika hlasy. Legendary Pink Dots, které založil v roce 1981, vydali několik desítek alb a jejich estetika čerpá z romantického syntezátorového popu osmé dekády stejně jako z psychedelie šedesátých let a o dekádu mladších německých krautrockových experimentů. Skupina, která je stále na cestách, se z původně pouze studiového tělesa vypracovala ve strhující koncertní soubor, v němž jsou hlas a syntezátory doplněny dechy a kytarami. Českému publiku se letos představí 27. dubna v pražském Rock Café, o den později v Park Hotelu ve Smržovce a 29. dubna v brněnském Favalu.
V písni Bad Hair z vašeho posledního studiového alba se objevilo téma, s nímž jste se jako textař dosud nevypořádával – stárnutí. Do penze se ale, jak vidno, stále nechystáte. Jak si udržujete energii potřebnou pro život strávený z větší části na cestě?
Občas jsou dny, kdy chcete, aby od vás celý svět odešel někam pryč – to zná asi každý. A v jednom takovém dni jsem napsal Bad Hair. Bolela mě hlava, měl jsem ucpaný nos, venku pršelo a já tak tak sebral dost sil, abych udržel pero (které navíc k tomu všemu zpočátku nechtělo fungovat). Ale v poslední době zase nabírám tempo. Pořád je tolik co dělat, tvořit, sdělit…
A kde jsou teď Lisa, Opice, Astrid a Kapitán – postavy, které kdysi opakovaně zabydlovaly vaše písně?
Tyhle postavy jsou do určité míry součástí mé osoby. Jak léta běžela, stal jsem se o něco přímočařejším. Šedá zóna se stala oceánem a černobílý svět těchto postav se zmenšil. Samozřejmě tu pořád někde jsou, ale už si zkrátka rozumějí o něco lépe.
Počátky Legendary Pink Dots jsou opředeny legendami o životě v londýnském squatu, bez peněz a koncertování. Jak to bylo a kdy jste začali pravidelně koncertovat?
Staré zlaté časy. V Londýně jsme všichni chodili do zaměstnání a tak si vydělávali na hudbu. To přestalo, když jsem se v roce 1984 přestěhoval do Amsterdamu. A až tam jsem léta žil ve squatu a bez peněz. Nakonec squat zbourali a my se přestěhovali do karavanu. I teď je to docela děsivé – nebýt schopen finančně plánovat víc než měsíc dopředu. Ale takový život jsme si zkrátka zvolili a stále vedeme.
Cítili jste se v začátcích být součástí nějaké hudební scény, například v té době zrovna bující novoromantické?
Necítili… existovala vůbec nějaká opravdová scéna? Ale měl jsem a stále mám mnoho přátel v jiných skupinách a tato přátelství trvají celá léta. Právě jsem strávil dva týdny v Los Angeles s Cevinem Keyem [Skinny Puppy – pozn. red.]. Spousta nahrávání, vzpomínek… bylo to báječné. A když jsem čekal na letadlo do L. A., srazil jsem se s chlapíkem, který kdysi zpíval ve skupině Portion Control. Málem jsme oba zmeškali letadlo, tak živě a zábavně se nám vyvinula konverzace…
A jaké jste v začátcích měli touhy a očekávání? Chtěli jste se stát hvězdami, nebo vám vyhovovalo undergroundové prostředí?
Stačilo nám – a stále stačí – tvořit vlastní vesmír. Sláva se nikdy nezdála být realistickým cílem, ani v mainstreamu, ani v undergroundu.
Stalo se Holandsko vaším skutečným domovem? Z vašich alb The Tower, Asylum a Poppy Variations cítím vyloženě „britskou“ atmosféru a trochu nostalgie.
Holandsko nikdy skutečně nebylo „mou“ zemí. Obzvláště jeho netolerantní pravičácká atmosféra mi občas připomíná horší verzi thatcherovské Británie. Žiji zde kvůli rodinným vazbám. Na druhé straně – chtěl bych se vrátit do Británie? Také se mění. Asi jsem věčný exulant toužící po Anglii, jaká patrně nikdy neexistovala.
Slyšel jsem, že jste v sedmdesátých letech navštívil Prahu…
Koncem sedmdesátých let… Tohle město mě vždycky fascinovalo a nějaká část mé osoby toužila po „zaslíbené zemi“. Byl jsem tehdy velmi mladý a viděl svět většinou černobíle: „kapitalismus je zlo, komunismus je dobrý“ a tak dále. Dnes už to vidím úplně jinak. Ze vší politiky a politiků se mi zvedá žaludek – a já se před nimi stahuji do svého světa a dělám to, co dělám. Nejsem součástí toho všeho a nikdy nebudu.
Praha konce sedmdesátých let byla krásná. Zažil jsem mnoho dobrodružství s bulharskými studenty, vypily se spousty vína a hovořilo do ranních hodin. Zaslíbená země to sice nebyla, ale moje láska k Praze rostla a stále ji miluji, i když se tolik změnila. Tohle město ke mně bylo vždy velmi laskavé.
Jak vlastně po těch letech koncertování a přejezdů mezi městy bojujete s ponorkovou nemocí?
Dívám se z okna.