Filmy a reklamy se příliš neliší

Vaše poslední dva filmy se natáčely kompletně ve studiu, včetně exteriérových scén. Bylo to kvůli stylizaci obrazu, nebo v tom hraje nějakou roli kupříkladu rozpočet?

Ne, rozpočet určitě ne. Je mnohem dražší najmout si studio a vystavět scénu než natáčet venku. V plenéru ale nikdy nedosáhnete stejného výsledku, obraz nikdy nebude tak čistý. Myslím, že to byl Matisse, kdo řekl, „odstraňte z obrazu všechno, co není absolutně nezbytné“. Scény v mých filmech jsou proto v porovnání s realitou mnohem zhuštěnější. Kdybych ty záběry natočil v exteriérech a porovnal je s těmi, které jsou v mých filmech, bylo by jasné, proč je lepší točit ve studiu.

Většinu scén natáčíte v jediném statickém záběru. V jednom rozhovoru jste zmínil francouzského teoretika André Bazina, který také vyzdvihoval dlouhé záběry s výraznou hloubkou pole a tvrdil, že práce s mizanscénou je etičtější než montáž. Ovlivnily vás nějak tyto názory?

Bazinovu knihu jsem přečetl až po natáčení Giliapa a došlo mi, že mluví o stejných věcech, o kterých jsem přemýšlel i já. Takže mě vlastně neovlivnil, ale když jsem ho četl, byl jsem také přesvědčen, že tohle je nejlepší, nejetičtější cesta.

Ve svých filmech pracujete s neherci. Protagonisté v mnoha scénách vašich nových snímků mají obličeje nalíčené bílou barvou. Dá se říct, že pouhá přítomnost aktérů v obraze a jejich fyzický zjev jsou pro vás důležitější než herecký projev?

Ano, je to tak. Líčení souvisí s abstraktním, čistým stylem, o kterém jsem mluvil. Chtěl jsem potlačit odlišnost barevných odstínů pleti jednotlivých herců. Šlo mi o to ukázat aktéry jako individua, samozřejmě, ale zároveň coby lidské bytosti, podobně jako to bývá v kreslených vtipech. Je to stejné jako s klaunem s bílým obličejem, který je v manéži také sám jako jedinec, ale zároveň reprezentuje celé lidstvo.

Chtěl jste tedy, aby lidé ve vašich filmech vypadali klaunsky, směšně?

Ne. Ještě spíše než klauni mě inspirovalo japonské divadlo, které také využívá bílé masky. Když vidíte, jak hrají Macbetha nebo Hamleta v těchto maskách, působí to obrovsky silně.

Váš současný styl je silně ovlivněný prací na reklamách, které točíte od svého druhého filmu Giliap. Jak velkou svobodu máte při jejich tvorbě? Jednají s vámi zadavatelé spíše jako s profesionálem nebo jako s umělcem?

Zadavatelé jsou samozřejmě velmi pragmatičtí, někdy dokonce cyničtí. Ale věří mi na základě mých předchozích úspěchů. Požadují věci, které daný výrobek co nejlépe prodají, ne umění. Ale když je umění schopné výrobek prodat, tak jsou spokojení.

V roce 1981 jste založil nezávislou filmovou společnost Studio 24. V té době jste natáčel pouze reklamy. Uvažoval jste už tenkrát o tvorbě celovečerních filmů?

Ano, to byl můj plán. Mezi Giliapem a Písněmi z druhého patra je mezera dlouhá dvacet pět let. V té době jsem čekal, že to bude tak dva, tři, maximálně pět let. Zároveň se mi ale líbila myšlenka založit si studio a natáčením reklam si vybrousit vlastní styl. Myslím si, že bez pomoci reklam bych nebyl z finančního hlediska schopen si tento styl vytvořit.

Vaše dva krátké filmy Něco se stalo a Nádherný svět vznikly jako zakázkové projekty. Pozoruhodný je zejména první z nich, který si objednal Švédský národní výbor pro zdraví a prosperitu jako spot informující veřejnost o nemoci AIDS. Výbor nakonec s výsledkem nebyl spokojen a zakázku odvolal. Očekával jste takovou reakci?

Ten film jsem natáčel jako protest, protože jsem věděl, že jejich představa o tom, jak se virus vyvinul, byla lživá. Chtěli švédské veřejnosti prezentovat velmi přihlouplou teorii, která je stále brána vážně, a to, že virus zmutoval v horkém a vlhkém podnebí v Africe, kde se zřejmě může stát a vyvinout cokoli. Bylo mi jasné, že se výbor bude snažit natáčení zastavit, ale chtěl jsem ten film dokončit dříve, než k tomu dojde.

Písně z druhého patra jsou po Giliapovi vaše první dílo, které nebylo provedeno na zakázku. Jak vznikl nápad film vytvořit a jak natáčení začalo?

Ohromně se mi líbila báseň od Caesara Valleja, která je ve filmu citována. Připadá mi velmi humanistická. Chtěl jsem natočit něco, co by se k ní nějak vztahovalo. Původně jsem plánoval vytvořit dokument o této básni, ale nakonec jsem se rozhodl raději pro fikci. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem přesvědčil koproducenty, aby se na tomto projektu podíleli, zejména Švédský filmový institut neměl o film žádný zájem. Nakonec jsem získal nějaké finanční prostředky z reklam, za které jsem natočil prvních čtrnáct minut filmu, a ty jsem promítl švédským producentům a později na filmovém festivalu v Berlíně. Odtud se mi podařilo sehnat finance.

Děje vašich posledních dvou filmů se skládají z řetězce skečů. Chtěl jste se v těchto dílech vymezit vůči tradičnímu způsobu filmového vyprávění?

Ano, chtěl jsem se zbavit klasického filmového vyprávění, protože jsem z něj byl unavený. Všichni ostatní filmaři totiž vyprávějí lineární příběhy. Inspirovala mě k tomu literatura, zejména moderní román. Dá se říct, že ani Dostojevskij ve svých dílech nevypráví lineární děj. Jeho romány zachycují příběhy jako mozaiku.

Některé scény z Písní z druhého patra se podobají vašim reklamám na pojištění v tom, že v nich dochází k neočekávaným nehodám. Inspirovaly vás tyto reklamy při psaní scénáře?

Myslím si, že filmy a reklamy se od sebe příliš neliší. Samozřejmě až na jméno zboží uvedené na konci. Reklamy i filmy předkládají příběhy o životě, o existenci. V reklamách můžete zobrazit i ty nejkrutější aspekty společnosti ve velmi nadsazené, ironické podobě, jako jsem to udělal ve svých spotech pro sociálnědemokratickou stranu.

Na webových stránkách filmu Ty, který žiješ jste uveřejnil prohlášení, v němž uvádíte citát převzatý z Eddy, staré sbírky islandských hrdinských písní, „člověk je potěšením člověka“. Později zde tento verš měníte do fráze „člověk je fascinací člověka“, což je podle vás základní filosofií snímku.

Fascinací člověkem myslím také fascinaci jeho poměry. Například vztah člověka a místa, které obývá. Napsal jsem krátký esej o člověku a jeho pokoji, protože myslím, že místo vystihuje člověka mnohem více než například jeho obličej. Při pohledu na lidmi vytvořené budovy a objekty můžete vidět, když jste velmi pozorní, způsob, jakým místo vypovídá o vás a o člověku jako takovém.

Často zmiňujete poezii. Jak silně vás inspiruje?

Myslím, že poezie je vizualizovaný text. O románu se to dá říci také, ale řekl bych, že zvlášť poezie má blízko k obrazu a zároveň předkládá velmi zhuštěné, čisté formulace o věcech, které jsou důležité. Například slova „člověk je potěšením člověka“.