Tématem čísla je postupná disneylandizace prostorů a památek, která se uplatňuje především v zahraničí. S tím je částečně spojena i takzvaná zážitková turistika, jež sází na to, že nestačí jen vidět, případně slyšet, ale je třeba i prožít a hlavně si pořádně užít.
Na kraji vilové zástavby jedné vesnice v blízkosti Kladna stojí středověký hrad. A hned vedle něj místní fotbalový klub. Ne, to se vám nezdá, to je jen splněný sen úspěšného podnikatele Pavla Orny, jenž spojil reálnou kulturu s tou požitkářskou a vystavěl zde v letech 2000–2001 svůj novodobý hrad Červený Újezd.
Nejde tedy o čistou disneylandizaci, která ostatně v Česku slaví pouze pozvolný úspěch. Zdá se, že Češi zatím Disneylandy nepotřebují, stačí jim parky v podobě stále větších a zákaznicky bohatších hypermarketů, které už dávno dostály svému označení „chrámy konzumu“, a nenabízejí tedy jen čistě materiální zboží, ale i oddych, zábavu a kulturu. V obchodních centrech se už dnes sportuje a chodí do kina nebo na koncert. Vše přitom lze stihnout v jedné budově, a tak zde můžete prožít i větší část dne. Pokud máte auto, jež vás na místo, které zpravidla bývá nedostupné kyvadlovou dopravou, doveze.
Česká republika se ale přece jen může pochlubit svým vlastním westernovým městečkem a dinosauřím Jurským parkem. Obě místa jsou jakousi předzvěstí toho, co nás teprve čeká, a obě v malém věrně kopírují své vzory na západ od nás a v Americe zvláště. Městečko Wild West Boskovice nabízí klasický program, v němž nechybějí kovbojové, pistolníci ani indiáni, a dva Dinoparky (Plzeň, Vyškov) zase zprostředkují pohled do života obřích plazů. Obé tak nějak zažijete na vlastní kůži, ale v instantní podobě, jež je rychlá, chutná a jistě zabaví víc než návštěva nějakého muzea.
Elektrická renesance
Přijíždíme na prostorné parkoviště u hradu Červený Újezd. Zlé jazyky tvrdí, že jeho majitel chtěl původně pro svůj záměr koupit hrad Křivoklát, ale jde jen o mediální legendu, kterou svérázný hradní pán nechal bez povšimnutí, či ji občas přiživil a tak stále trvá. Upravenou zahradou, jež je skanzenem venkovského života s původními artefakty, ale i novými kopiemi, se přichází k bráně do hradu a člověk od prvních metrů chůze slyší klasickou renesanční muziku. Domnění, že se line z hradu, ale po pár krocích narušuje skutečnost, že to hraje stále stejně nahlas a odevšad kolem. Po menším průzkumu už je jasné proč. V keřích a stromcích jsou totiž nainstalovány sloupky s reprobednami a člověka napadne, že chybí už jen umělá vůně stromů a venkova, jež by mohla být rozprašována z nějakých podobně uschovaných sprejů.
Podnikatel Orna zbohatl na prodeji prvního bulvárního deníku u nás (Expres) a vydavatelství, jež s ním bylo spojeno. I když se může zdát, že si hrad postavil jen namísto nějaké vily ve stylu klasického podnikatelského baroka, není to pravda. Pokusil se totiž spojit kulturu naučnou s relaxací a oddychem, což je přesně to, co dnes letí.
Uvnitř hradu se ukrývá vcelku rozsáhlá sbírka, jež mapuje venkovský život v různých lokalitách, a nutno říci, že objemem se může srovnávat se známými českými skanzeny. Jen do toho hradu jak z pohádky se ten chudý venkov nějak nehodí.
Schizofrenní muzeum
Za prohlídku hradního objektu zaplatíte 120 korun a za prohlídku venkovního skanzenu s větrným mlýnem, zvonicí, špýcharem, vinným sklípkem a salaší dalších šedesát. I když jde o vysoké částky, je jasné, že z toho hrad žít nemůže, a tak je pronajímán na různé firemní rauty, teambuildingy, svatby a výročí. „Můžete ho mít dokonce celý za 150 tisíc korun na den,“ sdělil nám místní průvodce s tím, že služebnictvo, tedy zaměstnanci, je v ceně. Kdo by se aspoň na chvíli z úředníka nechtěl proměnit v rytíře? „Novináři žádné slevy nedostávají,“ dozvídám se hned u kasy s dovětkem, že tady je „k ničemu nepotřebují“. Vlastně to i chápu.
Celá prohlídka trvá něco kolem hodiny a nutno říci, že ji provází zasvěcený výklad, jenž by jistě uspokojil i studovaného etnologa. Schizofrenní pocit z místa je tak ještě umocněn, neboť se zde potkávají věci, které člověku uvyklému návštěvám klasických muzeí přijdou nespojitelné. Ani těch pár návštěvníků, jež jsem měl možnost zahlédnout, neodpovídalo představě člověka jdoucího za kulturou, vypadali spíše, že míří do posilovny nebo z ní právě odjeli. Ochranka v černém a ve slunečních brýlích by mohla hrát v nějakém hodně krvavém a akčním filmu. Místní hradní vládce by zase od minuty mohl stát na jednom pódiu s Plastic People, tedy pokud umí na něco hrát. Postarší mánička ve vytahaném triku a džínách, žádný zbohatlík s prsteny a řetězy kolem krku.
Asi tak ve třetí místnosti si všímám, že některé exponáty na sobě mají cenovku. Prý je to proto, že „majitel zpočátku přemýšlel o tom, že ty vystavené předměty, kterých se mu sešlo vícero, bude prodávat“, vysvětluje průvodce další jedinečnost muzea, z něhož se dříve dalo i něco beztrestně odnést.
Větší část prohlídky je stejně jako venkovní skanzen věnována lidové venkovské kultuře (Podkrkonoší, Chodsko, Litomyšlsko, Morava, Slovensko, Chebsko), a tak v závěru překvapí poněkud kýčovitý rytířský sál, určený pro hostiny a stolování. Právě ten je, zdá se, hlavním lákadlem pro firmy, páry a rodiny, které se rozhodnou v Červeném Újezdu oslavovat. To také vysvětluje, proč chudé a vkusné venkovské světničky střídá přeplácaná blyštivá ratejna s několikerým brněním.
Sázka na zážitek se v dnešní době stává takřka jistou výhrou, což si začínají uvědomovat i v tradičních skanzenech (Přerov nad Labem, Rožnov pod Radhoštěm), kde se snaží prohlídky ozvláštnit krojovanými vystupujícími a historickými scénáři, jež se vážou převážně k nějaké sváteční době. Zábava je hnací motor, jenž motivuje třeba i k poznání, a už ani kultura se bez ní neobejde.
Dobrou chuť
Když jde o prožitky a zážitky, nesmějí chybět ani ty chuťové, a ty jsou na Červeném Újezdě plně saturovány. I v restauraci se přitom dočkáte kuriozit, na něž byste asi jinde jen těžko narazili. Pokud jste už vycvičeni, že v každé restauraci dostanete Coca-Colu, Fantu a Sprite, neboť tyto nadnárodní korporace si restauratéry „kupují“ lednicí zdarma a jinými „výhodami“, tak zde počítejte s klasickou českou malinovkou. Úspěšný milionář se tak v názoru na pitivo shodne s bojovníkem proti ekonomické globalizaci, a to vše v případě poměrně nóbl restaurace. Dokonce ani na hranolky tu nenarazíte!
Zato českých jídel je přes stovku, a i takových, o nichž jste nikdy neslyšeli. Chutnalo tady asi i bývalému ministru kultury Pavlu Dostálovi, který zde má své zdobené křeslo a na něm zlatou cedulku, jež upozorňuje, že „zde sedával kmotříček našeho hradu ministr kultury ČR Pavel Dostál“. Doufejme, že státní dotace na kulturu právě sem neputovaly.