Jsou hloupí, nepřizpůsobiví, nezvladatelně agresivní. Patrně mají sklony k homosexualitě. Vlastně ani nemá smysl mluvit o nich jako o lidech, je třeba zařadit je někam na úroveň psů. – Jde snad o popis nějaké xenofobní kampaně zaměřené na prosazení stereotypního obrazu určité skupiny obyvatel? Ale vůbec ne, řeč je o nové protinacistické kampani Člověka v tísni.
Z kampaně Neonácek – chcete ho?, která údajně stála dva miliony, byly zatím zveřejněny tři videospoty: dvě scénky ve stylu pořadu Chcete mě?, nabízející místo čtyřnohých mazlíčků neonacisty, a jeden videoklip k písni Jana Budaře Brožurka. Zatím si je můžete stáhnout na YouTube, v plánu je ovšem mučit s nimi diváky kin a jedná se dokonce o uvedení v televizi. Mezi klipy jsou kvalitativní rozdíly. Budařova píseň má aspoň nějakou úroveň a její text se snaží zachytit obsah neonacistické ideologie (nesnášenlivost) i její formu (moudra z brožurky). Zbylé dvě scénky jsou na úrovni humoru Zuzany Bubílkové nebo Zdeňka Trošky. V obou případech ale mají klipy stejný záměr: neonacisty zesměšnit. Jakými to dělají prostředky a v jakém světle neonacisty ukazují?
Dvojí funkce zdrobnělin
Ve dvou klipech na motivy pořadu Chcete mě? byl nástrojem zesměšnění paternalismus. Neonacisté zde byli představeni jako chovanci psychiatrické kliniky nebo něčeho podobného, objevovaly se zde ale i přímé odkazy k původnímu pořadu, a tedy k tomu, že se jedná o psy. Jejich pozici určovalo už to, že jsou někým „nabízeni“ jako někdo, kdo potřebuje „pána“ – jejich pozice tedy byla určena i místem v hierarchickém vztahu. Dovršením byl hierarchický vztah mezi neonacistou a paní, která jej nabízela – ona mu tykala a mluvila na něj ve zdrobnělinách, on nepříliš chápavě plnil její příkazy (v případě neonacisty pojmenovaného Kubík) nebo se bouřil a skončil v kleci (neonacista Daníček).
Zdrobnělinami se hemží i píseň Jana Budaře; zdá se však, že jejich smysl je v tomto případě jiný. V kombinaci se scénami kolektivního svlékání a mužného družení jsou tyto zdrobněliny nástrojem, který má naznačit, že za „mužným přátelstvím“ neonacistů se ve skutečnosti skrývá homosexualita. Není to moc originální – podobným způsobem psal o neonacistech už Jiří X. Doležal, s poukazem na totéž likvidoval Hitler vedení SA. Především tím ale odpůrci neonacistů přejímají jejich vlastní přístup. Špatné by přece na neonacistech nebylo, pokud by se skutečně jednalo o homosexuály. Špatné na neonacistech je to, že proti homosexuálům agresivně vystupují, že šíří homofobní předsudky a stereotypy. Je trochu paradox, že tyto předsudky a stereotypy teď spolu s nimi šíří kampaň, která je zaměřena proti nim.
Okraje jsou fuj
Dalším tématem, byť příznačně okrajovým, je vytlačení neonacistů na okraj: „Míla má doma Adolfa ve zlatém rámečku/ s malým knírkem, jak má být/ koupil ho za městem v utajovaném krámečku/ a teď s ním bude tajně žít,“ zpívá Jan Budař. To tedy musejí být blbci – vždyť jejich zboží je až někde za městem a musejí se s ním skrývat. Přece to není normální, zejména v době, kdy se vším možným i nemožným zbožím přetékají regály, ulice měst jsou plné obchodů, které dělají všechno jiné, než aby se utajovaly, a veškerý veřejný prostor je zaplaven reklamou. Jenže posmívat se neonacistům za fakt, že jsou vytlačeni za okraj, je poněkud krátkozraké. Z českých dějin 20. století známe mnoho ještě okrajovějších iniciativ, které byly ve skutečnosti velmi úctyhodné. Samizdaty za minulého režimu nebo ilegální tiskoviny za druhé světové války nešlo koupit dokonce ani „za městem v utajovaném krámečku“, přesto šlo o mnohem úctyhodnější texty než ty, které se tehdy vydávaly oficiálně. To jistě pro neonacistické texty a ikonografii neplatí, posmívat se jim ovšem za jejich periferní status znamená pokládat tento periferní status za něco, co je hodno výsměchu. V mnoha případech to je spíše něco, co je hodno úcty.
To souvisí se subkulturní identifikací neonacistů, která je obzvlášť trapným aspektem celé kampaně. Rovnice neonacista = skinhead už dávno neplatí, ti nejbezpečnější neonacisté už dávno nemají se skinheadskou módou nic společného, ba naopak se od ní štítivě distancovali. Kořeny hnutí skinheads jsou přitom antirasistické, jednalo se o módu inspirovanou přistěhovalci z Jamajky. Právě antirasistickou podobu skinheadství zdůrazňuje řada mladých lidí, která se se skinheadskou kulturou ztotožňuje a přitom jasně vystupuje proti neonacismu. Kampaň, která propagandisticky fixuje stereotyp o neonacistovi jako o skinheadovi, tak pomáhá zneviditelňovat skutečně nebezpečné neonacisty a naopak vytváří falešný obrázek o mnoha nefašistických či dokonce antifašistických stoupencích skinheadské kultury.
Fungování a funkce propagandy
Historický nacismus neblaze proslul především proto, že dovedl až do drastického konce („konečného řešení“) vnímání lidí na základě stereotypů, na základě nesnášenlivosti a představ, že někteří jsou nadřazeni jiným. Nacismus je vrcholem přístupu, který se snaží představovat jiné lidi jako jaksi nedostatečné a dělat z nich tu blázny, tu děti, tu psy. Současní neonacisté jsou jistě nepřijatelní – právě proto, že obnovují tuto vlastnost nacismu a uplatňují ji v pouličních bojůvkách. Jenže čelit neonacistům tím, že proti nim rozehrajeme propagandistický stereotyp, který dělá podlidi z nich samotných – takový způsob antifašismu zdá se mi být poněkud nešťastným.
Zdá se zkrátka, jako kdyby hlavním ideologickým účelem takové kampaně bylo vytěsnění – snaha ukázat, že neonacisté jsou něčím dokonale cizím, něčím, co s námi a naší společností nemá nic společného – jako kdyby nacismus nevzešel z významné moderní evropské země a jako kdyby dnešní neonacisté nevycházeli ze stejné společnosti jako my. Jinými slovy, je to snaha nevidět vlastní problémy, očistit vlastní svědomí vytvořením propagandistického obrazu Jiného. Je to snaha nevidět, že nacisté nejsou zrůdy ani Marťani, ale lidé – a že nebudeme-li si dávat pozor na vlastní jednání, není nikde psáno, že se jim nemůžeme podobat.