Písně kosmické

Nejnovější sbírka Víta Kremličky je překvapivě útlá, má všehovšudy dvacet tři básní. Zdá se však, že to stačí. Básně sice na první pohled působí jako vytrhané přímo z autorova notesu a k sobě seřazené bez zřetelnějšího tematického klíče, přesto ale Tajná cikánská kronika nesklouzává k ledabylosti a jednotlivé básně i kniha jako celek vyzařují nehledaným magnetismem. Při čtení se brzy vynoří dojem intenzity a zvláštní jímavosti skryté pod povrchem. Sbírka přirozeně klene oblouk od počáteční, apokalyptické bezejmenné básně, ve které jsou verše nahuštěny do prozaického bloku, až po závěrečnou delší Megalopolis.

Před koncem jednoho světa

Dva výrazné motivy se v básních proplétají hned od začátku: světlo a cosi jako básníkovo napojení se na vědomí přítomnosti kosmických sil, které vyvstávají na pozadí přesně zahlédnutých denních pozorování, vtělených nejčastěji do básní psaných volných veršem, někdy ale také do lehce insitních říkanek, jakoby stále ještě v duchu českého undergroundu. Snad v každé básni sbírky nalezneme atmosférické pocítění světla jako hmatatelného živlu, velmi přesně uchycené do veršů: „Světlo se blejská na mracích a od řeky houká šíf (…) světlo nám vyprávělo (…) a ty Jsi přicházela z dálky/ osvícená Zůstatky světla toho večera/ kdy vzduch voní jarem sněhem. (…) Ačkoli vesmír naplněn světlem/ Zůstává dalším odrazem jasu a rozsvícen.“

Básně Strofa o mracích a Megalopolis implicitně vyjadřují nedůvěru k mechanismům současného života. Není to řečeno přímo, ale onen spodní tón básní vyjadřuje zoufalství, blízkost apokalypsy. Celá sbírka by se dala označit za soubor několik drobných zpěvů ohlašujících konec jednoho světa: „Bože na nebi To byly pranice Od rána do noci plazi lezli po schodech Olizovali krůpěje svého jedu na kameni A třísnili špínou naše roucha Nadcházela jsi s večerem Slyším tě přes celý vesmír Ač plazi šumějí hněvem Tak přesto navěky jseš!!!“ Ve Strofě o mracích Kremlička s jakýmsi podšitým úsměvem a zároveň s pádnou argumentací pronáší: „Zná zákon,/ jeho však zákony neznají“. V předcházejících verších čteme: „Je již tolik desítiletí osvojován,/ že nevím, zda se na pořadatele hněvat, anebo pobaven si činit svoje!“ Báseň Megalopolis poukazuje na přesah vyrůstající z všednodenního života, během nějž je mikrokosmos osobního života nazřen z vyšší, kosmické perspektivy: „Zase je noc a půjdu do nonstop pro škatulový víno planin Hispánie/ Tabák a další nezbytné potřeby pro pěší cestu kosmem.“

Ve vytržení

Důležitým aspektem knihy je vnímavost k energii, proudící pod povrchem. Toulání se přírodou přináší stavy zjitřené vnímavosti, básník popisuje zdánlivě ty nejfádnější a v krajině vždy přítomné meteorologické jevy, ale teprve jeho vědomí je dokáže určitým způsobem ohraničit a vydat zprávu o jejich přítomnosti. I když autor pro své zážitky nevolí opisy či komplikovanější slovní texturu, jeho prožívání skutečnosti se odehrává na jakémsi posunutějším, extatickém modu vnímání: „zde kráčejí ženy stvořené z noci a vzduchu/ zde kráčejí muži stvoření z jasu a stínu (…) odkud jsem k tobě/ celé jaro kráčel/ a v srdci mi tálo“. Básně se téměř přibližují k iluminacím v rimbaudovském slova smyslu, kdy je nahlédnutá skutečnost povýšena a jakoby zesílena do podoby intenzivního vytržení. V některých verších se pravda objevují otřelosti, které by u jiného autora působily nešikovně, ale u Víta Kremličky všechny ty „osamělé srdce ve štafetě poezie“ nebo „zlatočerní orli rokenrolu“ patří k věci a tvoří neoddělitelný korpus, který je patřičný a vlastně působivý. Básně jsou výslednicemi citlivé a pozorné mysli, která si všímá toho, jakým způsobem se hýbe vezdejší svět a v jakém kódu promlouvá. Během čtení Kremličkovy poezie se lze alespoň na okamžik přiblížit k prvotnímu stavu vytržení nad věcmi a rytmy života.

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.