Přemýšlet o smrti a hledat řízek

Než jsem novou sbírku Ondřeje Macury přečetl, přistupoval jsem k ní trochu s nedůvěrou. Poznámka uvádí, že básně vznikaly v letech 2000 a 2001; Macura je tedy napsal ve věku kolem dvaceti let. Přišlo mi zvláštní vydávat jako druhou autorovu sbírku knihu, která je chronologicky skutečnou prvotinou. Žaltář je nicméně povedený, byť v určitých pasážích sklouzává k poněkud juvenilnímu siláctví. Těžko se tomu divit a těžko to vyčítat, když vznikal ve věku, v němž má básník na schválnosti a gesta právo. Sbírka je to ovšem působivá a je jistě škoda, že nevyšla bezprostředně po napsání.

Bojí se tě, neboť jsi trochu šílený

Žaltář lze číst jako soubor dvaatřiceti krátkých básní, ale zároveň jej můžeme vnímat jako jednu delší skladbu o stejném počtu částí. Druhý způsob čtení mi vyhovuje víc, a samo autorovo uspořádání jako by tomu i napovídalo. Žádná z básní nemá vlastní název, je uvozena jen číslicí, což znamená, že žádnou z nich bychom neměli vydělovat z celku knihy. Sbírkou se vinou motivy smrti, konečnosti života, anebo možná jen konce jednoho partnerského vztahu: „Co je to za jantarové krajiny/ po kapačkách?“, (…) „V jakémsi neznámém srdci/ mění se jeho kaly na pitnou vodu“.

Mezi první a poslední básní je vytyčen dramatický oblouk, nebo chcete-li příběh, ve kterém se lyrický hrdina sbírky ocitl na prahu zlomu, proměny, bodu nula, kdy se ná­hled na život převrací do jiné podoby: „Když mu jeblo, však víš když mu/ jeblo, nemyslel na zahrady“. Úvodní verše plíživě ohledávají prostor, který je plný zárodečné vody a tělesnosti: „vlhké zdi opakování/ starých domů po bouřce“, (…) vlasy, jež protékaly jak tmavá, velmi pitná voda“ či vize, v níž: „mozek, ta útrpná, úzkostná medúza,/ přikrývá kraj“. To jako by svědčilo o vědomí nového počátku, které už cítí nadcházející proměnu. Na konci knihy ostatně autor lyrickému hrdinovi adresuje verše, které reflektují završení této nové situace: „Ani tví přátelé už za tebou nechodí/ (…) Bojí se tě, neboť jsi trochu šílený.“

Poezie je tíha (či bůhvíco)

V Žaltáři najdeme mnoho výrazových a formálních poloh, které vytvářejí přitažlivé napětí. Macura poměrně suverénně používá tu hutné poznámky („Když mají nestvůrky v něm hlad, světlem je prostě odívá.“), tu jakési fantasmagorické záznamy z cest („Projíždí krajem. Místo úst má plech/ Kočár a zapřažené dívčiny – nemůžou se vypřáhnouti z jech“), často také prozaizované, „deníkové“ zápisky psané výrazně dlouhým veršem (Tak se ti se mnou rozešla. Zase/ Je krásný podzim… Ráno mi nechutná je plné molů), jinde zas bez rozpaků užívá klasický sonet. Nicméně při vší pestrosti tvoří sbírka homogenní celek. Je to možná tím, že Macura svůj jazyk zcela ovládá a umí napsat verš, který i přes občasnou přepjatost nedrhne. Za jeden z cenných formálních prvků sbírky pokládám časté užití er-formy, což je dobrý způsob, jak se vyhnout příliš naivnímu „zpovědnímu“ tónu a přitom tuto rovinu s jistou distancí přece jen zachovat.

Macura se občas ve svém výrazu přepne ke křečovitému gestu: „Pterodaktylus jeho kůže/ kvoká a poskakuje ve věčném podpyžamí“ či „zelený je chléb, když s ním týden kamarádíš“, ale jako by si této své přepjatosti byl dobře vědom, a proto ji vzápětí doprovodí ironickým úsměškem. Neváhá napsat poměrně banální: „Ulice. Prošlá trvanlivost naší lásky. (Řečeno materialisticky.)“, ale o báseň dál tuto banalitu použitím stejného principu vlastně zrelativizuje: „Poslouchá barok./ Vždy nesnášel barok. Teď mu to hlava bere. (Řečeno materialisticky.)“ Macurova ironičnost jakožto základní poloha jeho dikce dobře vyplyne z následujícího kvazideníkového záznamu: „Marek má novou přítelkyni./ Moniku. Slovenku. Potkal jsem je už minulý týden,/ teprv teď si ji ale prohlížím. Schvaluji mlčky. Je zpěvačka. (…) „Jako vy píšete básně, já (…)/ musím otvírat pusu.“

Když básník konstatuje: „…že/ poezie je tíha (či bůhvíco), říkají jen univerzitní učitelé,/ (…) kteří neví jak se ještě zalíbit těm malým nestvůrkám v sobě“, působí verš spíše jako proklamace, báseň nicméně pokračuje dál, a hned následující verš svou atmosférou subtilní grotesky vtiskne celé strofě zcela odlišný ráz: „Ta jeho/ šla tančit s všelijakými herci, on stojí v jedoucím metru. (…) Zbývá mu jediné do srsti nabouchat. Ale co?“

Vše dřevěné se připravuje na povstání

S přibývajícími básněmi se nenápadně klube ven vidina vzpoury okolního světa: „vše dřevěné se připravuje na povstání/ židlí, stolů, hudebních nástrojů a tak“, posléze je tato představa završena v divokých obrazech básně, kterou pro mě Žaltář vrcholí. Nejprve v ní autorův zrak sestoupí k pitoresknímu městskému výjevu, který je podminován komickým sexuálním podtextem: „Nad městem a jeho kašlem/ šedivá obloha přemlouvá/ k mystice a sexualitě. Prodavači párků/ zasouvají párky do rohlíků.“ Potom dochází k vyšinutému reji: „Pražané mají své psy./ Brouzdají se kolem počuraných sídlištních stromů,/ které se mění v psy. Vše se mění v psy./ Celé sídliště/ štěká.“ Podobné děje odrážejí neklidnou mysl hrdiny, jehož životní situace se vymyká dosavadnímu vědomí jistoty.

Verše ze Žaltáře v sobě mají určitou zběsilost, psanou ovšem se zvláštním, pobaveným odstupem. Jinak řečeno, Macura spíše jako by pro své sdělení používal kvaziromantický převlek, než že by se romantickému gestu doopravdy oddával. Když jsem přemýšlel, kterým veršem bych náladu sbírky vystihl, objevil jsem tento: „Přemýšlím o smrti a hledám kousek řízku.“ Ne snad, že by byl kvintesencí celého tónu v Žaltáři, na to – jak už bylo řečeno – používá Macura poměrně široký rejstřík formální i pocitový, nicméně sebeironické spojení metafyziky a pusté materiální žravosti je v čemsi pro tuto sbírku příznačné.

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.