Strašně rád zkouším, co všechno mi projde

Americký prozaik a básník Paul Auster (1947), který bude hostem letošního 18. ročníku Festivalu spisovatelů, je u nás díky nakladatelství Prostor zavedeným autorem: v letech 2000 až 2005 zde vyšly knihy Vynález samoty, Newyorská trilogie, Mr. Vertigo, Leviatan a Kniha iluzí, přičemž k jeho popularitě přispěly i snímky Kouř a Lulu na mostě, které byly natočeny podle Austerova scénáře.

Svět kontra fikce

Originální název Brooklynského panoptika (2005) The Brooklyn Follies označuje lidskou pošetilost, bláhovost. Žánr „follies“ má v angloamerické literatuře své místo – jeho nápodoba byla častým tématem dramatu (hlavně anglické komedie přelomu 17. a 18. století) i prózy. Srovnáme-li Brooklynské panoptikum s Tomem Jonesem Henryho Fieldinga (1749), najdeme žánrové i tematické podobnosti, byť ve smyslu polemiky. The History of Tom Jones je a není příběhem Toma Jonese. Peripetie Tomova vztahu ke krásné Sophii a osudy řady dalších svérázných postav by nebyly ani zpola tak zábavné, nebýt ironického komentátora celého divadla – vypravěče. Jde o vypravěče autorského, který stojí mimo fikční svět, neúčastní se děje jako prožívající subjekt či konatel, ale zdůrazňuje svou roli v tvorbě syžetu, a též nadřazenost vůči ostatním postavám. Tom Jones je nejen bildungsroman, v němž jsou Tomovy povahové nedostatky (follies) přetaveny a hrdina získá úctu i lásku, ale je především také jedním z prvních románů, které řeší vztah mezi autorem, hrdinou literárního díla a skutečností.

,,Popsal jsem už celých deset stránek, ale až doposud bylo mým jediným cílem představit se čtenáři a připravit půdu pro příběh, který se chystám vyprávět. Jeho ústřední postavou totiž nejsem já. Cti honosit se titulem ,,hrdina knihy“ se dostalo mému synovci Tomu Woodovi (…).“ Nikoliv Tom Jones, ale Tom Wood z Brooklynského panoptika. Mluvčím je Nathan Glass, vracející se do Brooklynu rezignovaně zemřít. Z letargie ho však brzy vytrhnou obskurní osudy a rozmary lidí, jež předčí všechny komické situace, které si dosud znuděně zapisoval. S gustem proto nabírá dech, vstupuje do jejich životů a najednou mluví a jedná jako charismatický drsňák, citlivý strýček i mazaný svůdce – jak si nové situace žádají.

Zkreslující zrcadlo

Vypravěčovo jméno Glass je mluvící a mělo by znamenat sklo či zrcadlo odrážející realitu, Nathan ale roli vypravěče nezvládá. Snaží se propojit svou vnitřní perspektivu vypravěče personálního s postojem autorským, ale nedokáže nahlédnout mnohostrannost dění. Rozuzlení jsou vyzrazována předem, detailů je přespříliš – skutečnost nelze popsat z jednoho pohledu, místa a času. On sám má potřebu se hájit: ,,Proč vám tyhle nedůležité detaily vůbec vykládám? Protože věrný příběh se opírá o detaily a mně nezbývá nic jiného než vám ho převyprávět tak, jak se skutečně stal. Kdybychom se v Brattleboro nerozhodli sjet z dálnice na silnici číslo třicet, mnohé z událostí v této knize by se nikdy nestaly.“ Glass si jako vypravěč věří a pokládá se i za věštce lidských osudů, avšak znovu a znovu ho jeho hrdinové překvapují svým impulsivním jednáním. Jako postava si Nathan ten kolotoč náhod, omylů a šťastných konců užívá, ale jako vypravěč mu nedokáže vnutit řád. Odstup i hodnotící glosy působí směšně a on se stává obětí zobrazovaného a hříčkou svého stvořitele (motiv známý z Newyorské trilogie). Filosof Tom, excentrik Harry Brightman alias Dunkel, Aurora alias pornostar Báječná Rory, ti všichni si svou pošetilost přiznají. Mezi lidskými poklesky má zde však nově místo i pošetilost autorská – tu ale Nathan popírá.

Vztah příběhu a reality řeší v Brooklynském panoptiku i Tom. Inspirován Poem, Thoreauem a jejich vizí ideálních prostorů chápe literaturu jako místo od reality ostře oddělené: ,,když má člověk štěstí a může žít v nějakém příběhu, ve fiktivním světě, trable tohoto světa rázem pominou. Neboť dokud je příběh živý, realita jako by neexistovala.“ To je však pohled postavy, pohodlně zabydlené uvnitř fikčního světa. Co však má dělat čtenář, když v závěru stejného příběhu Nathan zcela přesně udá čas, místo a následky útoku z 11. září 2001? Příběh realitu nekopíruje, není ale ani návodem, úkrytem či kouzelným zámkem – jde o entity blízké si nepostižitelností svých zákonitostí. Věčné vztahování se k událostem a textům minulým, přítomným a budoucím nedovolí nikomu z nás včetně vypravěče držet s vlastním příběhem krok. Slovy jedné z postav: ,,Knihy nekrvácejí. A rozhodně nekálejí. (…) Ale jejich skrytá moc by se nikdy neměla podceňovat.“

Autorka je anglistka a bohemistka.