Loňským říjnovým rozhodnutím Nejvyššího soudu, zdá se, končí vleklá soudní kauza týkající se restitučních nároků dědiců po bývalém řediteli Vítkovického horního a hutního těžířstva (dále VHHT) Oskaru Federerovi na 21 obrazů významných evropských malířů, vedených jako sbírkové předměty Galerie výtvarného umění v Ostravě a Východočeské galerie Pardubice.
Zatímco pardubická galerie již jeden nárokovaný obraz Federerovým dědicům vydala, zbývající díla, mezi jejichž autory patří mimo jiné O. Kokoschka, E. Munch, M. Pechstein, A. Pettenkoffen, J. Ensor, M. Liebermann, V. Brožík nebo A. Slavíček, bude ostravská galerie pravděpodobně donucena vrátit v nejbližších týdnech.
Oskar Federer začal budovat svou sbírku ještě předtím, než se stal v roce 1932 ředitelem Vítkovic. Mezi jeho umělecké poradce patřil mimo jiné také historik umění Rudolf Kuchynka, ale i mnozí další. Federerovi se během meziválečného dvacetiletí podařilo postupně nashromáždit zcela unikátní kolekci obrazů, mezi něž – kromě výše uvedených – patřila i díla Cézannova, van Goghova nebo Gauguinova. Na rozdíl od inkriminovaných 21 obrazů se mu jako velmi dobře informované osobě, která pro záchranu své sbírky byla ochotna využít i těch nejvyšších konexí, včetně ministerských, podařilo za pomoci československého velvyslance v Holandsku na přelomu let 1938–39 nejvýznamnější díla vyvézt za hranice. Jen těžko se pak dá věřit některým argumentacím objevujícím se v souvislosti s právě ukončenou kauzou, tj. že byl událostmi souvisejícími s 15. březnem 1939 tak zaskočen, že odcestoval narychlo, zcela nepřipraven, a že v tehdejším vznikajícím Protektorátu zanechal většinu svého majetku včetně výtvarných děl.
Podle arizačních zákonů jeho veškerý majetek propadl Říši. Byl vypracován jeho podrobný seznam (tzv. Beilnerův), čítající několik desítek textových stran. Vedle nádobí, příborů a koberců tvoří jeho část také podrobný soupis výtvarných děl, především obrazů, kreseb a grafik. Proč se Federerovi nepodařilo odvézt všechna umělecká díla, zůstane asi záhadou. Buď to nestihl z časových důvodů, anebo je zanechal ve Vítkovicích prostě proto, že je nepovažoval za tak zásadní. Možné by také bylo, že mu obrazy a jiné movité věci nepatřily, že byly součástí mobiliáře tzv. vítkovického zámečku, přesněji bytu generálního ředitele Vítkovic, tj. že náležely Vítkovicím. Na této hypotéze byla založena obhajoba ostravské galerie, resp. Moravskoslezského kraje. Proti ní však, podle mého názoru jednoznačně, mluví pojistné smlouvy na inkriminované obrazy, o nichž se zmiňuje mimo jiné i současný generální ředitel Vítkovic ing. J. Světlík. Tyto smlouvy uzavíral Oskar Federer jako fyzická osoba, nikoli jako ředitel podniku, je tedy silně nepravděpodobné, že pojišťované položky patřily VHHT.
Skutečnost ovšem, bez ohledu na veškeré pozdější a současné dohady, byla taková, že obrazová sbírka byla uschována a zapečetěna a do ostravské galerie se některé z těchto zabavených obrazů dostaly až po osvobození v roce 1945 jako konfiskát německého majetku. Federer se ovšem o svou sbírku ihned po osvobození zajímal. Část z ní podle některých informací pravděpodobně vyvezl, 20 obrazů však nadále zůstávalo v Ostravě. Definitivně pak tyto obrazy připadly státu na základě Benešových dekretů, podle nichž byly zabaveny jako majetek zrádce a kolaboranta. Oporou pro tento, podle mého názoru tendenční rozsudek byla velmi zvláštní argumentace, vedená v tom smyslu, že Oskar Federer už před válkou v Ostravě podporoval německé spolky, tj. že spolupracoval s nepřítelem. Jaksi mimochodem ovšem byla přehlédnuta skutečnost, že stejnou měrou šly jeho peníze i na podporu spolkům ryze českým, jakým byla např. Masarykova liga proti tuberkulóze. Stejně tak nikoho nezajímalo (psal se rok 1951), že během druhé světové války finančně podporoval i londýnskou exilovou vládu. Uvalení Benešova dekretu tak v této souvislosti můžeme považovat za vygradovanou kumulaci obskurních paradoxů dějin 20. století – židovský občan, oběť nacistické perzekuce, byl po válce odsouzen jako německý kolaborant komunistickým režimem 6 let po skončení války.
Ať se na celou věc budeme dívat z morálního hlediska nebo ji budeme posuzovat pouze prizmatem práva, podstatnou zůstává především ta skutečnost, že předměty, o něž se vedl spor, a jež se velmi pravděpodobně vrátí Federerovým dědicům, patří ke zcela unikátním dílům moderního umění. Doufat ale v to, že se český stát odhodlá některá z děl vykoupit zpět tak, jako se to stalo v případě Kupkových obrazů z Waldesovy sbírky, je velmi nereálné – jednak vzhledem k aktuálním aukčním cenám obrazů podobných těm zastoupeným v restituci, a jednak také proto, že tím, kdo fakticky přichází o majetek, není Česká republika, ale Moravskoslezský kraj. Lze tedy očekávat, že ministerstvo kultury dá od takových pokusů ruce pryč a kraji, ostravské galerii, ale vlastně nám všem zbudou jen oči pro pláč.
Autor je kurátor výstav.