Tiché fragmenty

Básně Viktora Špačka zvou do ztišeného světa autorova přímo a bez verbální ornamentace. Nejkratší cestou k podstatě: zastavit ji v toku času, přikovat ke slovu tak úspornému, aby bylo jako kámen. Špačkova metoda je sochařská: vytesat něco tvrdého a pevného, co bude stát. Proti vodorovné pomíjivosti času staví kolmici náhlého niterného záblesku, kterým jako by se chtěl dotknout jiného, jít za, zatnout se do látky substanciální a základnější než jevový svět barevnosti, která nás obklopuje. Nejde tu již o barvu, nýbrž o víc: o zachycení světla. Černobílá fotografie na zadní straně obálky je s básníkovým světem soupodstatná. Bohužel se nedozvíme, kdo je jejím autorem. Vidíme na ní člověka hledícího do paprsků vcházejících oknem. Touha po světlu.

Nic není tomuto světu tak vzdáleno jako nezvalovsky pestrobarevná lahodnost plného zvuku. Vše jako by znělo v nejskromnějších odstínech šedé. Místo táhlých, ulpívavých tónů melodických kadencí zazní „suchý rachot kovových nožiček“. Nejlepší Špačkovy básně volí zvuk vůbec nejúspornější: ticho nevysloveného. „Prsty v netrpělivosti?/ Nebo oheň na střeše?/ Svět, co mlčí po rozsudku,/ jímž sám je“ (Ticho 1). Ovšem primární síla této poezie není auditivní, nýbrž vizuální: obraz je první. A jde o to načrtnout ho jen minimálními tahy, ani linku navíc. Výrazový minimalismus je dotažen do krajnosti: nezobrazit celek, nýbrž ho jen naznačit, na-dýchnout – aby čtenář báseň takříkajíc sám „dodýchl“, dotáhl k plnosti tvaru ze svých zdrojů obraznosti a na vlastní útratu. V tomto smyslu je to poezie skoupá – a tam, kde je nejskoupější, dává čtenáři nejvíc. Ten se však musí snažit: místy je to, jako by sochař udělal sochu – a pak nevystavil ji, nýbrž jen odštěpky materiálu, které od ní odsekal – a ty si, čtenáři, vytvoř z těch odštěpků sochu sám; miluji ji, a tak ti ji neukážu, ale budeš-li hodně chtít, dopídíš se jí. Nebo jako by nás fotograf nutil udělat si představu o půvabu fotografie ne z ní samé, ale z negativu: co autor vidí, je mu tak drahé, že to nevysloví, jen k tomu ukáže cestu.

Báseň jako fraktál

Strukturní princip několika básní: nekonečně do sebe se nořící fraktál, jak ho známe z matematiky: kdo čekal za dveřmi, zjistí vstoupiv, že ho čekají jen další dveře a další, k nedočekání: horizontála očekávání čehosi konečného mění se v bezkonečnou nemožnost dojít cíle. Tu nemožnost lze ovšem spatřit jen shora, tak jako kruhy na vodě. V básníkově světě se znovu a znovu objevuje nedůvěra k horizontále, jež směřuje k druhému, k „ty“. I když jsou dva spolu, nejsou spolu jako já a ty, nýbrž jako on a ona; a nanejvýš „to mezi nimi“, jakoby viděné seshora, „se rozkýve“: i pohled na milostnou blízkost je vertikální. Básníkova perspektiva: pohled shora. Básníkův směr: dolů či vzhůru. Básníkova jediná nezpochybnitelná jistota: vertikála. Já je on.

Já – bezedná studna, z níž autor čerpá, věren sobě v míře skoro egosolistické. V celé sbírce vysloví jen dvakrát „ty“ – ale v tu chvíli hovoří sám k sobě. Cesta od člověka k člověku zarůstá tichem. A přece v té osamělé studni plavou obrazy obecné platnosti, týkající se každého z nás.

Od člověka k člověku, od básně k básni

Izolovanost básníka – izolovanost básní: každá z nich je tu sama pro sebe, bez intimnějšího skladebného vztahu k těm druhým. V tom vidím první slabinu sbírky: soubor fragmentů, mnohdy pozoruhodných, ale nemluví spolu, jen vedle sebe němě postávají, nespojujíce se do vyššího kompozičního celku: úlomky volně poházené po pláni, z téhož materiálu sice a opracované týmž dlátem, ale neschopné podat si ruce a spojit se ve stavbu chrámu nebo prostého domku: každý sám v sebe se propadá. Ale kdyby nebylo jejich do-sebe-vhrouženosti, ztratily by ty výpovědi, ty kratinké zmínky a případky, něco ze základní síly, která jim vdechuje jemnost i krásu. Půvabu těženému z radikální osamělosti těžko vyčítat nedostatek družnosti – nechceme-li ten půvab přehlédnout nebo zničit.

Druhá slabina je závažnější, neboť je těžké ji ospravedlnit: autor by své výtvory měl prosívat přísnějším sítkem, aby zbylo to ryzí: několik textů je slabých. Vedle oblázků, mezi nimiž se tu a tam zatřpytí perla, válí se štěrk banality. Po výrazové sevřenosti umně balancující na samé hraně významotvorného bezesloví přijde kaňka bezdůvodné upovídanosti, nebo humoru až příliš laciného (Pokoj). Nic proti humoru ani jiným kvalitám těch vtipných drobotin. Ale měly být vytříděny, a má-li je autor tak rád, že mu je zatěžko nechat si je pro sebe – sebrány do jiné knížky. Ve Zmínkách a případcích trčí a nepřispívají celku již tak dost rozvolněnému nejvlastnější povahou Špačkovy poetiky, v níž „já“ jednotlivin je mnohonásobně přesvědčivější než „my“ jejich součtu.

Básník je pozoruhodný sochař, ale špatný architekt. To je škoda o to větší, že některé dílčí prvky celkové architektury jsou zdařilé – například hluboká souvztažnost mezi první básní, kterou čteme na přední straně obálky, a již zmíněnou fotografií na straně poslední. Oba skladebné prvky – jeden slovem, druhý obrazem – si díky sdílenému motivu hledění z okna nehlasně podávají ruce, tvoříce spolu celistvé, zřetelné a významově plné zarámování sbírky. Pohled z okna je pokaždé jinak nasvícený: ve fotografii jako pohled na světlo, v básni jako pohled na svět: „Ale jsou i případky,/ kdy svět je za okénkem – z prázdna je medailonek./ Kdy včerejší umyvadlo platí, mlčky platí./ Kdy způsob kamene/ je počkat si.“ Báseň a fotografie spolu souvisejí, což lze číst podstatně: touha po platnosti světa souvisí s touhou po světle. Sama čeština ostatně nabízí podobnou souvislost: etymologicky „svět“ a „světlo“ pocházejí z téhož. Pokud se autor podílel na volbě fotografické ilustrace, je vidět, že když chce, umí i to, co mu výše vyčítám, že nezvládl dostatečně: zkomponovat z jednotlivostí řád celku.

Vzdor nedostatkům a celkové nevyrovnanosti představuje Špačkova prvotina ve svých nejlepších polohách poezii veliké hloubky a nepatetické transcendence, která se přirozeně snoubí s civilním laděním. Je to vynikající – začátek. Začátek, doufejme, dráhy, která bude-li pokračovat tak nadějně, jak začíná, může – bude-li autor o něco přísnější v detailu a mnohem přísnější v komponování celku – jednou dát české literatuře dílo výsostné hodnoty.

Autor je lingvistický antropolog a publicista.