Bezděz, Křemešník u Pelhřimova, Svatý Jan pod Skalou, Broumovsko, Kokořínsko a další místa a krajiny, jimiž se budeme nyní, v teplém počasí, častěji pohybovat, skrývají mnoho míst, kde žili poustevníci. Co mají ta místa společného a jak je poznáme? Kam se skryje novodobý poustevník?
Otázka, v jakých typech krajin a na jakých místech v nich se usazovali poustevníci, skrývá předpoklad, že poustevny, respektive místa pobytu poustevníků mají společného jmenovatele, že výběr míst nebyl náhodný či subjektivní. V dnešní české krajině není lehké ten předpoklad ověřit – snazší je tak učinit „od stolu“ (s rozloženými historickými údaji a s mapami) než ho pocítit na vlastní kůži. Pozůstatky pousteven jsou zřídkakdy turistickými cíli a ty, které jimi jsou – jako Sázavský klášter či Svatý Jan pod Skalou –, byly následným kultem svých zakladatelů velmi změněny.
Sám
K tomu, aby člověk obdobnou otázku vůbec zformuloval, je však osobní zkušenosti zřejmě zapotřebí. V mém případě k tomu přispěla potřeba neselektivního, neturistického pohybu v krajině vyplývající z profese geologa. Zjistil jsem celkem tři zásadní věci: že fenomén poustevnictví začíná po více než dvou stech letech znovu ožívat, že pocit samoty v krajině je vázán na určitá místa a situace, a že historické poustevny – pokud nebyly zásadně proměněny – s těmito situacemi souzní.
Hlavním důvodem pobytu v krajině mimo sídla byla samota. To platilo už v době „pouštních otců“, žijících krátce po začátku našeho letopočtu. Proto nelze souhlasit se zjednodušeným pohledem na současnou „postneolitickou“ revoluci v evropské krajině: občas se totiž uvádí (například M. Lapka, Vesmír č. 1/2008), že „neolitické“, zemědělské vztahování bylo donedávna jediným možným přístupem ke krajině. Tento názor však usvědčují z omylu mimo jiné lovecké obory, zámecké parky, komponované krajiny a právě poustevny. Některé formy poustevnictví – život na sloupech nebo v zazděných celách poblíž kostelů – měly blízko k nějaké formě exhibicionismu, já se zde však budu zabývat formami poustevnictví oproštěnými od těchto pohnutek.
Na vrchol hory cesty nevedou
V jakémkoliv krajinném typu lze najít nebo vybudovat nějaký úkryt. Poustevnická jeskyně je stejně běžné klišé jako jeskyně „loupežnická“. S pobytem v jeskyni je spojen svatý Prokop, svatý Ivan, ale i mnozí pozdější poustevníci, jako Samuel Görner ve sluji u Sloupu. Jeskynní prostor je z praktického hlediska skvělý úkryt před živelními hrozbami a též dobré hospodářské zázemí. Kulturní, psychologické a spirituální kontexty podzemí jsou neobyčejně bohaté (viz četné práce Václava Cílka). V české a moravské krajině mají srovnatelný význam krasové jeskyně ve vápencích a zpravila menší, ale „obyvatelnější“ a snáze upravitelné jeskyně v pískovcích.
Poustevnické hory jsou druhým typem útočiště. Hora je zdálky viditelné místo, ale obvyklé cesty se vrcholku vyhýbají; kdo vystoupí na vrchol, je v očekávání spirituálního zážitku a jeho přítomnost je v souladu s poustevníkovým posláním. Nicméně na vrcholu hory jde (alespoň v podmínkách české krajiny) o samotu spíše symbolickou, o určitou formu „vystavování se“. Poustevnické hory musejí být relativně nedostupné a nějak nápadné, mohou se však tyčit z rovin, pahorkatin i vrchovin. V Čechách patří k typickým místům tohoto typu Bezděz, Tábor v Podkrkonoší, Křemešník u Pelhřimova, skalní pilíř hradu ve Sloupu u České Lípy nebo nedaleko od Sloupu stojící obdobný, ale mnohem méně známý pískovcový blok hradu Stohánek.
Posledním typem úkrytu jsou sakrální objekty. O nich platí ještě více než o horách, že poskytovaly samotu spíše symbolickou, danou vnímáním místa a rozpoložením jeho návštěvníků – ať už k osamocenému kostelu či kapli došli záměrně nebo pouhou náhodou.
Nenalezitelná místa v otevřené krajině
Jak nebýt příliš často nacházen v otevřené krajině, bez využití úkrytu či útočiště? Čemu je třeba se vyhnout? Krajinám s významnou linií, nejčastěji řekou, jež odedávna sloužily jako dopravní trasy lidí a zboží i jako vojenské koridory. K životu v samotě nebyly vhodné též kraje hornické, s pospolitostí, specifickou zbožností a pověrčivostí. Nepoustevnickou krajinou je i sám nejtypičtější – a cizinci obvykle obdivovaný – ráz české (obecněji středoevropské, ale neplatí to beze zbytku) krajiny, dnes většinou dost modifikovaný. Je to pro nás zpravidla banální, světově však unikátní krajina „malého zrna“ (z geologického grain size – velikost zrna hornin), definovaná poměrně lidnatými vesnicemi, vzdálenými od sebe několik kilometrů, to znamená kolem jedné hodiny chůze, a běžným akčním rádiem denních činností obyvatel (práce na poli a v lese). Obyvatelé vesnic měli dokonalý přehled o dění v okolí – a tam, kde jejich zájem končil, začínal zájem lidí ze vsi sousední.
Poustevnické krajiny jsou ty, kde výše uvedený princip nefunguje. Například prvním typem jsou neobyčejně členité oblasti. Ocitneme-li se při cestě krajinou desetkrát na rozcestí roklí a desetkrát hádáme, kudy se vydat, pak šance, že dojdeme na místo, které zkusmo hledáme, je menší než jedna ku tisíci. V Čechách jsou mimořádně nepřehledná některá pískovcová území, například Kokořínsko a části Českolipska, České Švýcarsko, Český ráj a Broumovsko. Typickou poustevnou v pískovcích je například širší veřejnosti téměř neznámá, zřejmě barokní tesaná místnost v roklích pod skalním hrádkem Čap mezi Dubou a Vlhoští. O tom, že její obyvatel skutečně hledal co největší míru samoty, svědčí kromě polohy poustevny také naprostý nedostatek dobových literárních pramenů. Odlišnou strukturou ve srovnání s pískovcovým fenoménem, ale mimořádnou složitostí se vyznačují také vápencové krajiny, například okolí Svatého Jana pod Skalou nebo Moravský kras.
Mýtus poustevnictví opět na vzestupu
Paradoxně obdobný efekt jako přebytek orientačních bodů v krajině má jejich naprostý nedostatek: široká pláň, nejlépe zalesněná, nečitelná krajina; pokud neudržíme směr (a to se nám nepovede), zaručeně mineme místo, které hledáme. To je druhý typ české poustevnické krajiny. Geologicky a geomorfologicky to jsou obvykle prastaré masivy tvořené převážně jedním odolným typem horniny, zarovnané zvětráváním (a nerozčleněné mladší zlomovou činností, jako se to stalo třeba v Krkonoších). Nejtypičtějším příkladem takovéto krajiny v Čechách je šumavská náhorní plošina s historickými poustevnami například na Březníku u Hartmanic nebo u Přední Výtoně.
Z výše uvedených tvrzení vyplývá, že „poustevnické krajiny“ by měly být – a také jsou – dobře patrné na geologické mapě. Mým cílem nebylo načrtnout „geologii poustevnictví“ – snažil jsem se pojmenovat některé aspekty poustevnického mýtu, tak často citovaného ve výtvarném umění či v literatuře. Tento mýtus v současné době opět ožívá; měli bychom být připraveni na nové poustevníky – i když jich nikdy nebude mnoho – a snažit se jim porozumět. V kontextu dnešního vývoje krajiny je nutné zmínit ještě jednu další perspektivu pro nové poustevníky – umělé krajiny, výsypky, lomy či tzv. brownfields. Ve všech těchto případech jde o místa, jejichž struktura je pro běžného poutníka nepředvídatelná, a která mnohdy evokují velmi intenzivní pocity samoty, nutnosti koncentrovat veškerou pozornost, aby člověk neudělal chybný krok nebo úkon, a současně pocit vydání napospas náhodě či osudu.
Autor je geolog.