Budoucnost rodového sadu je v současné době, kdy lze na pultech supermarketů koupit za slušnou cenu různé druhy domácího i exotického ovoce, poměrně nejistá. Existují ale minimálně dva scénáře: buď sad zůstane ideálním místem aktivního víkendového odpočinku, nebo se opět stane zásadním zdrojem obživy.
S pěstováním jablek pro vlastní potřebu, pro širší rodinu a známé se to má trochu podobně jako s pastvou koz. Ještě před šedesáti lety bylo držení kozy jedním ze způsobů, jak odstranit část své bídy. Dnes lze provozovat pastvu i tak, že je ke stádu zvířat přidělen profesionální pastevec a celá akce je dotována nemalými penězi v rámci „managementu“ chráněných území. S jablky to ještě tak zlé není, ale ekonomicky rozumné samozásobování si přesto nemůže dovolit úplně každý. Problém nastává hlavně tehdy, když je potřeba do sadu dojíždět.
Co obnáší sad
Starám se o čtyřicet ovocných stromků na polovině hektaru, sad leží padesát kilometrů od Prahy. Velmi dobrá sklizeň jsou dvě tuny, průměrná osm až deset metráků a jednou za pět až deset let se vinou pozdních jarních mrazů neurodí skoro nic. Jablka jsou různých, tradičních i novějších odrůd a jejich vzhled a chuť jsou blízké tomu, co se běžně prodává na farmářských trzích. Tam lze utratit i čtyřicet korun za kilogram takovýchto jablek, to ale není realistická cena: platí se nejen za výpěstky, ale také za námahu spojenou s prodejem a za luxus zdravého jídla. Odbyt takovýchto jablek za zmíněnou cenu už asi dosáhl svého maxima a nikdo jiný než dnešní návštěvníci farmářských trhů si je nekoupí. Aby byl mezi mými známými o jablka přiměřený zájem, nabízím je přibližně po deseti korunách za kilogram. Prodám nanejvýš pět metráků, zpravidla mnohem méně, což i tak pokryje nemalou část nákladů na cestování mezi Prahou a sadem. To, co se vymění se známými za jiné ovoce nebo spotřebuje v rámci rodiny, je také čistým přínosem.
Do nákladů je vedle hnojiv a minimálního množství neustále se zdražující chemie (cca tisíc korun na rok) třeba započítat daně, pojištění objektu, elektřinu, opravy chaty a obnovu vybavení a pochopitelně také náklady na dopravu. O ceně práce neuvažuji. Možná, že se v některých letech docílí i zisku, nepočítám to nijak úzkostlivě. Stejně by ty částky příliš nezměnily moje přístupy a chování.
Stromy rostou pomalu, a tak je každý sad záznamem podmínek v minulosti – složením odrůd, koncepcí, organizací práce. Před šedesáti lety, kdy v hrubých rysech vznikl ten můj, dokonce ani před třiceti lety se nenabízela jablka napuštěná chemií za dotované ceny v každém supermarketu. Lidé byli ochotní přijet si pro úrodu i do sadu. Hnojit se dalo kravským hnojem, kterého byl nadbytek, a nějaké další, například fosforečné hnojivo, se dalo sehnat – pokud se dost usilovně shánělo – za malé částky nebo třeba výměnou za jablka. O sad se staral děda a já jsem v dětském věku podle svých možností občas pomáhal, třeba se stahováním větví po prořezání. V zimě jsem jedl i několik jablek denně, jiné ovoce moc nebývalo.
Dva možné scénáře
Na budoucnost by se při péči o sad mělo myslet vždy. Změny odkládám, protože nejsem schopen zachytit ani základní obrysy toho, co přijde. Vývoj se může ubírat stejným směrem jako dosud. V obchodech bude celoročně čerstvé ovoce z celého světa za ceny, které většina z nás bude schopná zaplatit. Pokud i tak bude o moje jablka někdo stát a budu je schopen zájemci dopravit, je současný stav skvělý a do budoucna bych se hlavně měl snažit ho udržet. Pokud se zájem sníží, bylo by dobré mít v sadu jenom tolik stromů, kolik stačí k radosti a k vlastní spotřebě.
Kdybych přišel o pravidelný příjem, dost možná bych se občasného prodeje ovoce také musel vzdát. Bez automobilu (který se rozhodně nezaplatí z prodané úrody čtyřiceti jabloní) bych nedokázal jablka dostat ke spotřebitelům a stromy „navíc“ by pro mě v tom případě byly přítěží, zdrojem škůdců a obrazem zmaru. Mohl bych se sice přestěhovat někam blíž nebo přímo do sadu, ale asi bych neměl dost zájemců o jablka – staré odběratele bych ztratil a nové bych nezískal. I v tomto případě by se mi tedy spíš vyplatilo už dnes začít práci omezovat a staré stromy neobnovovat.
Budoucnost ale může vypadat také tak, že zmizí nejen můj pravidelný příjem, ale také exotické ovoce v obchodech. Zmizet můžou dokonce i obchody v dnešní podobě. Je vcelku jedno, jestli se to odehraje plíživě a postupně, nebo naráz nějakou katastrofou. Města se stanou pro lidi bez zaměstnání (a těch bude většina) nesnesitelnými místy k životu a dvě tuny jablek budou nikoliv „problémem k řešení“, ale jídlem, z něhož dva až tři lidé můžou pokrýt svoji roční energetickou spotřebu. Samozřejmě by se jich část musela vyměnit za jiné potraviny. Domek a chata stojící v sadu by se pak staly skoro ideálním místem k bydlení ve společnosti opět odkázané na lokální energetické zdroje, především dřevo. Že by se úroda nemusela odvážet nijak daleko, je zřejmé – vesnice by se zalidnily a velká část by se dala udat na místě. Vedle toho by se určitě našel někdo, kdo by si vybudoval existenci na výkupu a odvozu místní produkce. Tak nějak to fungovalo po staletí.
Radost a starost
Kdybych věděl, že tohle nastane řekněme za patnáct let, byl by tak právě čas vykácet staré stromy a nahradit je novými, znovu promyslet výběr odrůd, například s ohledem na trvanlivost a odolnost před škůdci bez použití chemie. Nakoupil bych také kvalitní, jednoduché ruční nářadí. Chovám se ale tak, jako bych byl přesvědčen, že kolaps nenastane a sad bude i pro další rodinné generace hlavně zdrojem zdravého ovoce a aktivního odpočinku za rozumnou cenu. Posuzovat to všechno jen přes ceny ovoce je beztak nesmysl. V sadu se toho za šedesát let jeho existence dělo daleko víc než jen roubování a prořezávání jabloní a sklizeň jablek. Kdo z rodiny nebyl zaměstnán nebo nechodil do školy, mohl tu být v příjemném prostředí celé měsíce: stará generace, předškolní děti, děti na prázdninách. Místo bylo a je zázemím pro další zájmy – houbaření a rybolov. Jsme tu stále v kontaktu s realitou venkova, na rozdíl od většiny lidí z měst, jejichž odtržení od přírody dnes často dosahuje komických rozměrů. Trendy zacházení s krajinou nás ovšem opakovaně něčím nepříjemným překvapují.
Sad je také starostí a břemenem. Místem, kde se nepříjemně vyjevuje postupný úpadek řemeslné zručnosti a fyzické kondice. Ale zároveň je i místem, které tento úpadek do jisté míry zpomaluje. I z tohoto hlediska může mít sad v budoucnu velkou hodnotu.
Autor je geolog.